Artalk.cz

Měkká architektura Kengo Kumy

Do 26. 2. je pro zájemce otevřena výstava významného japonského architekta Kengo Kumy v prostorách Galerie Architektury Brno. Marek Svoboda se ve své recenzi zamýšlí nad zpracováním výstavy přenesené do GAB z pražké Galerie Jaroslava Fragnera i nad dlouhodobou dramaturgií tohoto brněnského výstavního prostoru.

1

Měkká architektura Kengo Kumy

„První výstava světově proslulého japonského architekta ve střední Evropě,“ hlásal ke konci minulého roku nenápadný nápis na letáku k proběhlé výstavě s názvem Kengo Kuma: Woven v pražské Galerii Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí. Pozvánka se snažila nalákat potenciální návštěvníky na prezentaci, která měla pozvednout architekturu „z krabicové formy v cosi tkaného“. Instalace nicméně sestávala zcela konvenčně z modelů opatřených ochranným plexisklem a prezentačních panelů. Brněnská repríza, jež se do 12. února 2017 koná ve zdejší Galerii Architektury se přiměřenějším způsobem, než tomu bylo v Praze, snaží navázat výstavu na lokální kontext, a to pomocí přirovnání práce tohoto významného japonského architekta k české tradici tvorby tkaných krajek.

Kromě nutkání srovnávat brněnskou výstavu s pražskou premiérou vyvstávají člověku na mysli otazníky ohledně dramaturgie a celkové programové koncepce Galerie Architektury Brno, jež výstavu hostí. Vesměs konzervativní přístup galerie, v jejímž archivu najdeme zejména výstavy putovního typu, si neklade žádné velké cíle a pouze následuje osvědčené stezky vyšlapané několika institucemi, s nimiž spolupracuje. Není tomu tedy poprvé, co galerie přejímá koncepci již proběhlé výstavy, naopak jsme byli v poslední době svědky plejády repríz, které s trochou nadsázky předkládaly návštěvníkům vyvanuté instalace již viděného, přičemž patrně nedošlo k výraznějším autorským intervencím. A to je nesmírná škoda. Většinou se tak návštěvníkům v pravidelných intervalech otevíraly brány do světa univerzálních výstavních panelů, zpravidla doplněných o tolik populární videoprojekce. Příležitostně bývá program zpestřen přednáškami nebo výjimečně originálnější prací s prostorem či použitím jiné než panelové formy prezentace. Je otázkou, zda a do jaké míry je zvolená konzervativní strategie prezentace architektury vedena záměrem oslovit co nejširší záběr potenciálních návštěvníků a zdali vůbec může být tento přístup pro odbornou a zároveň i laickou veřejnost uspokojivý. Vlídná snaha o prezentaci studentských a absolventských projektů zejména z brněnské Fakulty architektury se jeví jako příjemné obohacení programu, které však až na výjimky mnohdy působí stejně neutěšeným dojmem jako celkové směřování galerie.

4

Při přejímání projektů se navíc často stává, že koncepci již proběhlé výstavy nelze na novém místě bezezbytku zopakovat. V tomto případě z důvodu prostorových rozdílů mezi oběma galeriemi, kvůli kterým musela být původní prezentace osekána až na dřeň. Přirozeně zde pak postrádám i takové maličkosti, jako je výstup z workshopu, který byl součástí akce „Kuma v Praze“ a který by dle mého názoru vtipně, vkusně a s přehledem mohl konkurovat samotné výstavě. Site-specific objekt důstojné formy, jenž dokresloval příjemné nádvoří před Galerií Jaroslava Fragnera v Praze, v Brně bohužel nenajdeme.

Dalším bodem v programu pražské výstavy, který v repríze chyběl, je autorská přednáška Kengo Kumy, jež se uskutečnila v Betlémské kapli ještě před samotnou vernisáží. Zážitek z prezentace a diskuse s davem lidí zajímajících se o architekturu se nedá srovnat s návštěvou obvykle vyprázdněné galerie, kde si dva nebo tři diváci mumlají pod vousy něco jako, že tento model se jim moc líbil a na ten se jdou ještě podívat, než vyrazí na metro potkat se se strýcem. Tyto dvě rozdílné zkušenosti z téhož prostoru se navzájem nedegradují, naopak vyvracejí mýtus o tom, že architekti vystavují výhradně na svém písečku pro své věrné příznivce a že se vše odehrává v nepatrné bublině, která na okraji vnějšího světa rychle splaskne. V případě brněnské reprízy jsme byli svědky méně opulentního otevření, při němž Kenga Kumu nahradila jeho spolupracovnice a lektorka pražského workshopu, Elise Fauquembergue. Přestože i tato vernisáž se vydařila, nejsem si jist, zda se brněnské výstavě dostalo odpovídající pozornosti i v následujících dnech.

3

Samotná výstava prostorem rezonuje ve velmi poklidném, až skromném duchu. Hlavní místnost galerie, kde je v retrospektivním sledu prezentována nedávná Kumova práce, je zaskládána bambusovými konstrukcemi, na kterých leží sarkofágy v podobě modelů zapečetěných v průhledném plexiskle, k nimž náleží prezentační panely popisující jednotlivá díla – stavby „tkané architektury“. Jsou to právě prezentované modely co, diváka udržuje ve stavu pozornosti. Zdánlivá zakonzervovanost exponátů staví diváka do groteskní situace, kdy bezmocně touží po bližší interakci a dotyku s modely. Z vystavovaných děl je znát, že se architekt v druhé polovině své profesní dráhy zastavil u něčeho, co bychom mohli nazvat „měkká architektura“. Měkká svým vzezřením a střídmým, ale silným konceptem, jehož realizace však mnohdy působí přehlédnutelně. Je zde cítit určitý rozpor mezi skutečnými stavbami a modely, které působí dojmem, jako by se architektův přístup k práci charakteristický přirovnáním k oblékání a tkaní do jeho architektury opravdu propisoval. Při následném pohledu na fotografie či vizualizace na prezentačních panelech si však kladu otázku, do jaké míry je tato metafora míněna vážně a do jaké míry je jen ospravedlňující konstrukcí pro onen silný koncept a motiv, na němž Kumova architektura a přidružená díla stojí. Mezi směsicí projektů, které má návštěvník možnost blíže prozkoumat, lze najít takové, jež mají potenciál přesvědčit návštěvníka o kvalitě Kumovy práce, přičemž za zmínku stojí například Granada Performing Arts Centre, stavba, jejíž fyzický model v prostoru zaujímá výsadní pozici. Forma i obsah textů mně osobně však nutí přiklonit se spíše k druhé variantě výkladu. Snažím se v expozici setrvat co nejdéle a postupně si ohmatat veškeré prezentované elementy, něco mě však stále pobízí k nahlédnutí za stěnu, která dělí hlavní prostor galerie od útulného zastrčeného koutu, kde se zpravidla odehrávají tiché sedánky nad přehrávanými videi. Ještě předtím, než si stačím sednout na jednu ze tří židlí před jednu ze tří projekcí, nalézám pozůstatky části pražské výstavy. Na „prázdných místech“ v zádní části galerie jsou vyvěšeny fotografie realizací, avšak bez mapy světa na zdi s tradičním schématem toho, kde všude ve světě Kengo Kuma zanechal svou stopu, neboť ta se do prostoru, kde se odehrává brněnská repríza, zřejmě nevešla. Prezentovaná videa ve skrytém koutku galerie nakonec mohou vnímavému divákovi blíže osvětlit Kumovy metody práce, ani jejich kvalita ovšem není příliš přesvědčivá.

Dojem z výstavy je rozporuplný a pocity z ní jsou stejné, jako když si projdete kompletní průřez životem a dílem architekta Kengo Kumy. Potenciál jeho prezentace v prostoru, který navíc mnozí považují za hlavní brněnskou architektonickou galerii, byl rozhodně vyšší, než se nakonec podařilo naplnit. Princip architektovy metody založený na  tradičních japonských materiálech a moderní technologii, jimiž chce Kuma narušit modernistický standard architektury z betonových „krabicových forem“ dvacátého století, se výstavě nedaří přesvědčivě zprostředkovat. Citlivost jeho přístupu lze sice rozpoznat v prezentovaných modelech, zda stavby stejně působí i ve svém přirozeném kontextu, však zůstává otázkou. I když bude v archivu Galerie Jaroslava Fragnera a koneckonců i Galerie Architektury Brno zmínka o této veskrze průměrné výstavě dominovat, ve skutečnosti se jedná o klasickou prezentaci současné architektury v tradičním galerijním prostoru s nepříliš výrazným přesahem.


Kengo Kuma / Woven / Galerie architektury Brno / Brno / 12. 1. – 26. 2. 2017

Foto: Marek Svoboda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *