Back to the 90s

Na konci loňského roku byla v nově zrekonstruované budově Galerie moderního umění v Hradci Králové otevřena nová stálá expozice českého umění 20. století. Martin Vaněk její koncepci hodnotí následovně: "Mentální čas, v němž stálá expozice vznikla, nezná institucionální kritiku a muzeum je v něm stále ještě chrámem umění, nikoli kulturně společenským středobodem, kde se prezentují především výsledky kritického myšlení. Muzeum umění, které je politické a zneklidňující, kde je dán prostor otázkám rasové, genderové a sexuální identity, nebo muzeum, které se ptá, co je jeho úlohou a smyslem, je bohužel zatím pro kurátory z Hradce Králové absolutní science-fiction."

Back to the 90s

Nová stálá expozice v královéhradecké Galerii moderního umění

Rekonstrukce Galerie moderního umění v Hradci Králové, která probíhala v letech 2014–2016, ve mně od počátku vzbuzovala upřímnou zvědavost. Přesně před rokem byly zveřejněny snímky zrekonstruovaných interiérů, z nichž bylo na první pohled zřejmé, že stavební podstata budovy bude poměrně radikálně pozměněna. Do pocitu zvědavosti se ale též vloudily rozpaky z nového prvku dominujícího prostoru galerie, jímž je obří těleso vzduchotechniky pomalované Alešem Lamrem. Znovuotevření instituce spolu s novou stálou expozicí se nakonec díky stavebním průtahům přesunulo až na konec listopadu minulého roku. Rekonstrukce, která stála 120 milionů korun, byla hrazena z programu ROP Severovýchod s přispěním Královéhradeckého kraje. Spolu s libereckou galerií se tak jedná o jeden z mála příkladů, kdy peníze z tohoto operačního programu pomohly obnově regionálního muzea umění.

Secesní objekt bývalého Záložního úvěrního ústavu postavený v roce 1912 podle architektonického projektu Osvalda Polívky, v němž galerie sídlí od roku 1990, byl před rekonstrukcí notně zanedbaný. Technologie zastaraly a adaptace budovy neodpovídala podmínkám současné prezentace uměleckých děl. Stálá expozice se postupem času stávala příkladem špatné galerijní praxe nebo z jiného pohledu i skanzenem muzejních zvláštností a přežitků (viz blog Galérka, Na návštěvě v Eldéence, publikováno 20. listopadu 2013). Instituce měla štěstí v podobě iniciativní předsedkyně kulturního výboru krajského zastupitelstva, Venduly Domšové, která roku 2010 oslovila ředitele Tomáše Rybičku, aby vypracoval první koncepci nové podoby galerie (viz rozhovor s Tomášem Rybičkou a Pavlem Tušlem). Že iniciativa vzešla ze strany zřizovatele a nikoliv zřizované instituce, je v Česku jev nevídaný. Jak galerie proměnila svou historickou šanci?

Výběrové řízení na projekt rekonstrukce vyhrál místní architekt Pavel Tušl, jehož architektonická kancelář 3Q Project a. s. realizovala též opravu královéhradeckého pivovaru, kde nyní sídlí vedení Královéhradeckého kraje. Rekonstrukce má velmi sporný charakter a nelze ji označit za pietní, jak se snaží veřejnosti vemluvit architekt i ředitel instituce. Přízemí a první patro objektu si sice zachovaly secesní esprit a původní prvky, z pater vyšších však nezůstalo nic krom skeletu. Odstranění veškerých nepotřebných příček má za následek rozvolnění prostoru. Dosavadní „pokojíčky“ byly nahrazeny plynoucím prostorem přerušovaným mobilním panelovým systémem. Okna jsou zcela schována za panely, kromě několika výjimek a i ty zastiňují žaluzie. Bodový osvětlovací systém firmy Etna iGuzzini vypichuje obrazy každý jednotlivě. Návštěvník se tak ocitá v časoprostorové mezeře, kde se má soustředit pouze a jen na umění. Oddych mu poskytuje průhled do zastřešeného světlíku, jakési vnitřní dvorany či spíše dvoranky, jež je rámována ochozy jednotlivých pater. Nynější otevřený výstavní prostor vyznívá a slouží lépe, než jak tomu bylo v minulosti, přesto se hodnocení této rekonstrukce ani v budoucnu nemůže vyhnout kritice z hlediska památkové ochrany.

Předchozí stálá expozice českého umění 20. století byla charakteristická striktním dodržováním chronologické posloupnosti směrů a tendencí. Tento diachronní přístup není nutně špatný, ale není ani překvapivý. V Čechách a na Moravě se stal zejména v druhé polovině dvacátého století kánonem v podstatě dodnes legitimizovaným Národní galerií. S novou expozicí s názvem Proměny obrazu / Obrazy proměn změna nepřišla. Jejím autorem je ředitel instituce Tomáš Rybička, jenž tento rok slaví dvacet let ve funkci a který na ní spolupracoval s podstatně mladšími zaměstnankyněmi galerie Petrou Příkazskou (kurátorka) a Annou Burdovou (PR a komunikace). V porovnání s předchozími lety došlo k redukci exponátů, je to ale opět chronologie, čím se řazení exponátů řídí. Expozice se nachází ve dvou patrech galerie, přičemž její první část, České moderní umění do roku 1938, je instalována ve třetím podlaží a část druhá, České moderní umění po roce 1938, ve druhém podlaží budovy. Logika pohybu návštěvníka, jenž spíše stoupá vzhůru, než aby vyjel výtahem do horních pater a pak klesal, tedy není zohledněna.

Příběh expozice lze s jistou dávkou nadsázky shrnout následovně. Vyprávění o dějinách českého moderního umění začíná symbolismem a secesí (Jindřich Prucha, Rudolf Adámek, Jan Preisler, Josef Váchal, ad…). To se malovaly opravdu krásné obrazy, které byly záhy vystřídány tvorbou tzv. Osmy, především dílem Bohumila Kubišty. Kubišta a Emil Filla jsou dva velikáni českého moderního umění, doposud nepřekonaní, z nichž čerpaly další generace. Poté přišlo imaginativní malířství, tedy především surrealismus, jenž se vyznačoval zachycováním snových představ a vizí. Toyen a Jindřich Štyrský dokonce vytvořili českou variantu surrealismu, tzv. artificialismus. Zatímco dva jmenovaní šli svou vlastní cestou, imaginativní projev Hudečkův, Tikalův, Muziky či Wachsmanův postupně inklinoval ke společenské kritice. Jsou to obrazy plné přízraků a chmurných, temných strun. Následují léta války, to se nemalovalo, ale bojovalo, někteří zahynuli v koncentráku. Skupina 42 objevila po válce poetiku předměstí a periferie. Pak se deset let nic moc nedělo a pak přišel Mikuláš Medek. Vedle Medka byl zajímavý i Ota Janeček, ale ten jenom chvíli, než se stal čítankovým ilustrátorem. Medek je také ten, co maluje něco jiného, než je v názvu obrazu. Nejmodernější a nejsoučasnější jsou Diviš, Róna a Rittstein. Umělci šedesátých let jako Boštík nebo Ságlová se nakonec po revoluci vrátili ke staré dobré klasice – abstrakci řekněme až duchovního charakteru, místy okořeněné specifickým, téměř švejkovským humorem.

Základní rozvržení expozice a nastíněný příběh podle mého přesvědčení reprezentují překonaný a v detailech velice problematický přístup. Mezníkem, jenž dělí expozici na dvě části, je zvolen rok 1938. Ačkoliv mnichovské události znamenaly dějinný zlom, souvztažnost umění s tímto historickým milníkem expozice nikterak nepodtrhuje, nevysvětluje a neakcentuje. V tomto případě by si návštěvníci zasloužili obšírnější vysvětlení, kterého se možná dočkají v doprovodné publikaci, jež doposud nebyla vydána. Vizuálně i rozsahově identický prostor, jaký je věnován ve třetím podlaží umění necelých čtyř desítek let, je pak v druhém poschodí vyhrazen období od čtyřicátých až do devadesátých let 20. století.

Vraťme se však k tomu, jaký příběh umění vlastně galerie nabízí. Název napovídá, že zde půjde o obraz jako objekt a jeho proměny ve smyslu čistě formalistním. Návštěvníkovi je sugerováno, že obraz, potažmo umění, je samostatnou veličinou, která se vyvíjí, proměňuje, spěje kupředu. Předložen je tudíž ryze modernistický model uvažování. Co do pestrosti médií jsou zde zastoupena pouze ta klasická, tedy malířství a sochařství, jakoby nic jiného už neexistovalo. Druhá část názvu za lomítkem, tedy Obrazy proměn, není slovní hříčkou, ale bohužel ani předzvěstí alternativního způsobu čtení expozice. Pod tímto druhým názvem se totiž skrývají čtyři intermezza v expozici, která pomocí shluku uměleckých děl různého stáří, velikosti a stylové příslušnosti mapují témata tváře, krajiny, zátiší a postavy. Poselstvím má být zřejmě to, že v době před moderním uměním umělci malovali realisticky, kdežto moderní umělecké směry se vydaly cestou imaginace a v umění druhé poloviny 20. století nemusí být mnohdy hned patrné, co je namalováno.

Symbolem proměny galerie se pak stala umělecky podprůměrná intervence Aleše Lamra. První pochybnost budí samotný akt, kdy umělec dekoruje těleso vzduchotechniky. Na latentní přítomnost této pochybnosti ředitel galerie v rozhovoru pro hradecký regionální magazín Quartier odpovídá: „Vzduchotechnika měnila […] svoji pozici i tvar a nakonec skončila na místě, které je technicky i esteticky vhodné. Když byla nainstalovaná, objevila se myšlenka, že pokud už tu musí být, tak ať z toho technického objektu uděláme objekt výtvarný. S případným negativním hodnocením samozřejmě počítáme a víme, že se to nebude každému líbit. Myslím ale, že takový objekt v galerii moderního umění návštěvníka až tak nepřekvapí.“ A na jiném místě architekt Tušl praví: „Aleš Lamr symbolizuje svou abstrakcí moderní umění, takže proč by zrovna takovéto jeho dílo nemohlo prostoru galerie vévodit.“ Dovolím si s panem ředitelem i panem architektem nesouhlasit. Návštěvníka, zvláště poučeného, jistě překvapí nejen sporný fakt, že malba dekoruje vzduchotechniku, ale také volba umělce, jehož konvenční abstrakce je pouhou napodobeninou děl moderního umění. Umělec se nad smyslem úkolu vytvořit ze vzduchotechniky umělecký objekt zjevně důkladně nezamyslel. Pokud by se tak stalo, tento objekt by jednoduše nemohl existovat.

Nová stálá expozice Proměny obrazu / Obrazy proměn je z mého pohledu čítankovým příkladem zcela konformního přístupu k interpretaci českého umění 20. století. Tváří se, že všechno je přehledné, čitelné a hlavně snadno zařaditelné do jednotlivých stylových přihrádek a vývojových tendencí, místy i tzv. apendixů. Výběr děl se zaměřuje především na osvědčená jména a prověřené hodnoty. Expozice neburcuje k přemýšlení, nýbrž servíruje obrazy na stříbrném podnosu. Nic neproblematizuje. Důležité je, aby bylo všechno klidné, spolehlivé, klasické a aby nic příliš nevybočovalo z řady. Mentální čas, v němž stálá expozice vznikla, nezná institucionální kritiku a muzeum je v něm stále ještě chrámem umění, nikoli kulturně společenským středobodem, kde se prezentují především výsledky kritického myšlení. Muzeum umění, které je politické a zneklidňující, kde je dán prostor otázkám rasové, genderové a sexuální identity, nebo muzeum, které se ptá, co je jeho úlohou a smyslem, je bohužel zatím pro kurátory z Hradce Králové absolutní science-fiction. Jakoby se opakovala historie a my jsme se vrátili do roku 1990, kdy se Galerie moderního umění v Hradci Králové přestěhovala do nové budovy.


Proměny obrazu / Obrazy proměn / kurátor výstavy: Tomáš Rybička / odborná spolupráce: Anna Burdová, Petra Příkazská / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové

Foto: Galerie moderního umění v Hradci Králové


Redakční poznámka, 10. 2. 2017 

Souvětí v původním znění: "Jejími autory jsou ředitel instituce Tomáš Rybička, jenž tento rok slaví dvacet let ve funkci, a podstatně mladší kurátorky galerie Petra Příkazská s Annou Burdovou," bylo nahrazeno za: "Jejím autorem je ředitel instituce Tomáš Rybička, jenž tento rok slaví dvacet let ve funkci a který na ní spolupracoval s podstatně mladšími zaměstnankyněmi galerie Petrou Příkazskou (kurátorka) a Annou Burdovou (PR a komunikace)." Ke změně došlo na přání obou pracovnic galerie, které se ohradily proti tomu, že jsou v textu uvedeny jako autorky, respektive kurátorky expozice. Kurátorem expozice je dle tirážního panelu panelu v expozici ředitel Tomáš Rybička, zatímco obě pracovnice se na projektu podílely na bázi odborné spolupráce.

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.