Artalk.cz

Nádech – výdech

Jak daleko může recenzent výstavy zajít v interpretaci, respektive fabulaci významu? Zdeněk Brdek je toho názoru, že výstava Aleše Čermáka a Janka Rouse v českobudějovickém Domě umění, jež vznikla pod kuratelou Zuzany Jakalové a Kariny Kottové, divákovi mnoho nedává a naopak toho od něj až příliš vyžaduje.

rous_cermak_02

Nádech – výdech

Dýchání. Zdánlivě nekonečná rytmická řada nádechů a výdechů. Tak samozřejmě nenápadné, křehké, nehmotné – a přitom nepostradatelné. Věděl to i básník Jiří Orten, když se vyznával ze své lásky k životu: „Mám tě rád vdechnutí, neboť vstupuješ do mne. Jsi to ty jediné, jediné před smrtí.“ Není tedy divu, že fenomén dýchání svým poetickým magnetismem (zahrnujícím i řadu symbolických a spirituálních významů) odedávna přitahuje pozornost umělců. Posledním takovým případem je aktuální výstava Aleše Čermáka a Janka Rouse v českobudějovické Galerii současného umění a architektury.

Na rozdíl od přelomu 30. a 40. let 20. století, kdy psal Orten své verše, ale současní umělci nevnímají fenomén dýchání v existenciální rovině. Je příznačné, že u nich dominuje socioekonomická perspektiva, skrze niž nahlížejí „správné“ respirační návyky v zadýchané době pozdního kapitalismu jako komoditu. Audiovizuální instalace v Domě umění totiž tematizuje nejrůznější kurzy dechové gymnastiky; samu ji lze vlastně vnímat jako parodii na jednu z lekcí dechového cvičení: zšeřelými výstavními prostorami prostupuje instruktivní nahrávka udávající rytmus nádechům a výdechům.

rous_cermak_03

K tomu si divák může na instalované obrazovce přečíst dva komentáře: Jeden z nich dosti naivním a vyprázdněným jazykem sympatizuje s dechovou gymnastikou, přičemž ten druhý ji naopak v rámci pozoruhodného mysticky orientovaného popisu problematizuje a diskredituje. A do toho ještě vrčí robotický vysavač, na kterém sedí vycpaný exemplář kočky domácí s protézami předních pacek.

Zpočátku působí celá instalace docela zábavným dojmem – téma i autorskou interpretaci návštěvník brzy rozpozná, zkusí si držet rytmus s instruktážní nahrávkou a obzvláště ocení veselou absurdnost jezdící kočičky. Onen mysticky zaměřený text potom naťukne problematiku komodifikace pocitu životního odcizení, rozšířeného v části současné populace, na který nabízejí jednoduchý lék nejrůznější pseudojogínové. Při následných úvahách o možné kontraproduktivnosti snadných receptů na autentický život, kdy jedince nejvíce frustruje, že je nedokáže realizovat, jsem si však uvědomil, že už se pohybuji v oblastech dosti odlehlých od přítomných podnětů. Jistě by bylo možné namítnout, že právě aktivizace diváka, rozpohybování jeho obrazotvornosti či myšlenek je úkolem uměleckého díla. Jenže mé uvažování nad výstavou bylo mnohem více než jí samou dáno implicitně přítomným vědomím toho, že o ní mám napsat recenzi.

Ano, asi by bylo možné vyspekulovat nějaké další souvislosti a interpretační ornamenty, ale bylo by to nucené, neautentické a nakonec i zbytečné. Měl bych navíc nepatřičný pocit, že na mě někdo hodil práci, kterou měl sám vykonat. Původně avantgardní princip divácké aktivizace, založený na „dotvořování“ díla v mysli recipienta, se zvrhl v situaci, kdy autor až příliš spoléhá na divákovu spoluúčast. Pokud ovšem recepce umění má být svého druhu produktivním dialogem, je třeba, aby si byli oba partneři dialogu rovni.

rous_cermak_05

Další rozpaky pak vzbuzují zmínky v tiskové zprávě o „speciálním projektu přímo pro zdejší prostory“, neboť o site-specific přístupu nemůže být řeč. Projekt by se totiž dal bez problémů přenést na jakékoli jiné místo. Od dvojice umělců podpořené dvojicí kurátorek by jeden čekal větší kreativní vypětí. Transmediální pohyb napříč uměleckými druhy, typický třeba právě pro dvojnásobného finalistu Ceny Jindřicha Chalupeckého Čermáka, negeneruje estetické zážitky jaksi automaticky ze své podstaty, musí být vynucený povahou díla.

Nejpozoruhodnější se mi nakonec jevila nejistota, jestli se v instalaci nějakým způsobem proměňuje rytmus střídajících se pokynů. Proměnlivá hlasitost nahrávky je poměrně zřetelná, u rytmu nicméně zůstává posluchač na pochybách. Tato neurčitost podněcuje k ještě intenzivnějšímu soustředění (pokud vás nerozhodí projíždějící kočka), ani to však nemůže zachránit celkově plytkou prezentaci. Prvotní vtip se brzy vyčerpá a zůstane jednotvárná ironická atmosféra. Aktuální výstavní počin Aleše Čermáka a Janka Rouse je tak hlavně ironií, parodií či výsměchem a jako výsměch je také jednorozměrný: dekonstruuje, rozkládá, ale spokojuje se s tím, nepokračuje dál a poněkud alibisticky přenechává iniciativu divákům. V budějovické Galerii současného umění a architektury jsme rozhodně zvyklí vídat propracovanější projekty.

rous_cermak_09

Aleš Čermák a Janek Rous / Nikoho nejmenujeme, každý ví, o kom je řeč / kurátorky výstavy: Zuzana Jakalová a Karina Kottová / Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 11. 1. – 10. 2. 2017

Foto: Jan Mahr