In fundamine [nejen o postpaměti]

Ladislav Zikmund-Lender posílá svoji první depeši ze svého studijního pobytu v San Franciscu. U příležitosti Mezinárodního dne památky obětem holokaustu věnoval svůj příspěvek místnímu židovskému muzeu a jeho aktuální výstavě, která prostřednictvím současného umění zkoumá téma paměti a dědičnosti traumat, jež utrpěli naši předkové.

Ellen Harvey, Alien Souvenir Stand, 2013, s laskavým svolením Locks Gallery

Nejen o postpaměti

Několik následujících příspěvků budu psát trochu jinak a hlavně trochu odjinud. Díky stipendiu J. Williama Fulbrighta pobývám v letním semestru 2017 na Kalifornské univerzitě v Berekely, a proto budou mít mé příští texty formu depeší z Kalifornie a nebudou striktně zaměřeny jen na architekturu a památkovou péči. Bude se i nadále jednat o jakési marginálie, neboť ty nejzásadnější poznatky mám v plánu (a taky za úkol) publikovat uceleně.

Přenese-li se člověk přes ty nejzákladnější rozdíly, jako že chleba chutná jinak, červená na křižovatce neznamená vždycky, že nemůžete jet, nebo že z Richmondu do Oaklandu to opravdu není jako z Malé Strany na Vinohrady, začne vnímat i subtilnější kulturní rozdíly. Zatím asi největším překvapením pro mě byla návštěva židovského muzea v San Franciscu, jejíž reflexí bych zároveň rád připomněl nedávný Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Zatím všechna evropská židovská muzea, která jsem navštívil, kladla důraz na vystavování muzealizovaných předmětů a uchování paměti dávno či méně dávno přirozeně i tragicky zemřelých Židů. Nedávno otevřené židovské muzeum ve Varšavě, jehož skoro celá epozice se nachází v podzemí budovy od finského atelieru Ahdelma & Mahlamäki (2008), je svým tematickým a chronologickým rozsahem i množstvím autentických či reprodukovaných historických předmětů a textů i přes slibné inscenační momenty silným, ale skoro fyzicky nezvladatelným zážitkem. Židovské muzeum v San Franciscu jde jinou cestou. Zaměřuje se na zprostředkování jedinečné židovské zkušenosti a tradice pouze prostřednictvím výstav současného umění. Nezřídka zahrnují i reference z jiných kultur a historických situací, jak ukážu dále. Tradice a zkušenost zde není ukázána jako něco, čehož podstata tkví v minulosti a v jejím pietním oprašování, ale jako něco, co má smysl pouze ve vztahu k současnosti.

Nao Bustamante, Kevlar Fighting Costumes (set of 5), 2015, s laskavým svolením autorky, foto: Dale Griner

Rámec těmto snahám dodává nová budova od Daniela Liebeskinda z roku 2008. Stejně jako berlínský projekt z konce 90. let integruje starší budovu, k níž na základě promyšleného ideového programu plného symbolických referencí staví novou dominantu a protipól. V případě San Francisca šlo o energetickou stanici z 19. století. Ideovým motivem stavby je hebrejské slovo „L’Chaim“, tradiční starověký židovský přípitek „na život“. Budova v sobě má zakódovaná jednotlivá písmena tohoto slova, přičemž vrcholem je písmeno „yud“, ztělesněné v hlavní výstavní hale s 36 okny ve tvaru rovnoběžníku. Kromě toho do stavby architekt zasadil i řadu dalších skrytých židovských symbolů, bez jejichž explitictního výkladu je lze ale stěží rozklíčovat. Stejně jako v Berlíně i zde návštěvník vstupuje nejprve do historické budovy, skrz kterou prochází do nové části, jež se nachází nad ní. Samotná architektura je – patrně kvůi příliš doslovné symbolice – méně čitelná a srozumitelná než Liebeskindův berlínský projekt, založený na obecnějších principech a významech.

V patře muzea probíhá momentálně hlavní výstava From Generation to Generation: Inherited memory & Contemporary Art (Z generace na generaci: zděděná paměť a současné umění). Ústředním tématem pečlivě sestavené a vyargumentované výstavy je právě dědičnost paměti. Výzkumy přeživších šoa již dříve ukázaly, že trauma se dědí. Dlouhou dobu šlo o závěry z oblasti psychologie, podle nichž jde o důsledek dlouhodobého vystavení posttraumatickému syndromu, jakéhosi softwarového poškození, jež je děděno metaforicky. Nedávné výzkumy z oboru genetiky ale ukázaly, že jde o proces mnohem hlubší a trauma z holokaustu je zakódováno přímo v genech.

Rä di Martino, Every World’s a Stage (Beggar in the Ruins of Star Wars), 2012, soukromá sbírka

Paměť byla dlouho něčím, co se odlišovalo od historie tím, že byla ze své podstaty ohraničena osobní zkušeností a individuálními životy. Dávno je ovšem tatam představa, že paměť je něco subjektivního a historie naopak něco objektivního. Francouzský filozof Pierre Nora tvrdil, že od historie, která je jen beznadějným a mocenským způsobem, jak společnost organizuje svou minulost, se paměť liší tím, že je nedotčená a archaická, vzpírá se ideologickým paradigmatům.[1] Je-li možné paměť kolektivně sdílet, jak je možné ji dědit? Autoři výstavy si berou na pomoc nedávný teoretický koncept tzv. postpaměti (post-memory) Marianne Hirsch. Ta tvrdí, že postpaměť je „vztah, který 'generace poté' přenáší z osobního, kolektivního a kulturního traumatu těch, kteří byli před ní – zkušenosti, které si 'pamatují' jen prostřednictvím [vyprávěných] příběhů, obrazů a vzorců chování těch, mezi kterými vyrůstali.“[2] Od paměti se podle Hirsch liší tím, že vztah k minulosti nevzniká „připomínáním“ (recall), ale vkladem vlastní imaginace, projekce a konstrukce. Jde o vlastní způsob vztahování se k traumatickým událostem, které „generace poté“ nezažila, ale nadále významně utvářejí jejich identitu. Typickým příkladem je komiks Maus Arta Spiegelmana, který rekonstruuje pomocí vlastní imaginace příběh vypravěčova otce Vladka Spiegelmana o útěku z koncentračního tábora v Osvětimi. Jak ale ukazuje přítomná výstava a jak Marianne Hirsch připomíná i v katalogu, nejde až tak o kontinuitu či diskontinuitu kulturní identity, ale spíše o identitu generační, a kromě židovské zkušenosti zmiňuje nejen národní genocidy v Arménii, Rwandě či Kambodži, ale také válku ve Vietnamu, Koreji či 11/9 2001.

Řada děl, která jsou vždy uvedena krátkou, trefnou a srozumitelnou popiskou, ukazuje různorodé příklady použití konceptu postpaměti. Většina děl se týká traumatu „vymazání“ a imaginativního rozpomínání poznamenaných prostor, míst, krajin nebo předmětů. Série fotografií Every World’s Stage (Beggar in the Ruins of Star Wars) italské fotografky Rä di Martino zachycuje zbytky kulis v Tunisu, které byly v 70. letech použity pro natáčení sci-fi série Star Wars a které byly po opuštení filmaři obydleny žebráky a bezdomovci. Ti nikdy neměli možnost být přítomni natáčení a vidět výsledné filmy, přesto si vytvořili vlastní příběhy toho, jak podivné stavby a trosky vznikly a za úplatu je vyprávějí turistům. S podobným motivem pracuje instalace Alien Souvenir Stand, která je maketou turistického stánku v postapokalyptickém světě nabízejícího suvenýry v podobě ruin Wasingtonu, D.C. Nao Bustamante zrekonstruovala tradiční bojové oděvy používané ženami – bojovnicemi během Mexické revoluce v druhém desetiletí 20. století tak, aby byly skutečně využitelné v reálném boji. Bustamante také cestovala do Mexika, kde se setkala s poslední ženou, jež v Mexické revoluci bojovala (bylo jí údajně 127 let) a nahrála ji při bubnování rituálního rytmu, který tyto boje doprovázel. Podstatným, na výstavě se opakujícím tématem je domov: Aman Jibilian navštívil dům arménského umělce Arshile Gorkého v Connecticutu a v masce vytvořené podle známého Gorkého portrétu Umělec se svou matkou, připomínajícího jeho dětství před arménskou genocidou, se nafotil v běžných situacích v jeho pozdějším americkém domě, který měl demonstrovat jeho snahu splynout s americkou kulturou a zříci se arménského původu.

Aram Jibilian, Gorky and the Glass House, 2010, s laskavým svolením autora

Výstava From Generation to Generation není depresivní, ačkoli pracuje s navýsost závažným tématem. Není přeteoretizovaná, ačkoli pracuje s navýsost teoretickým a na první pohled trochu otravným konceptem „postpaměti“. Neodbíhá od tématu, je soustředěná. Není nekonečná. Je široce a interkulturně srozumitelná. Židovská témata jsou tu v menšině, avšak neustále zůstává nad slunce jasné, co dělá v židovském muzeu. Je občas hravá, občas politicky angažovaná, občas se obrací do minulosti, ale nepřestává hovořit současnými prostředky k současnému světu. Je to prostě skvělá výstava.


[1] Srov. Pierre Nora, Between memory and History: Les lieux de Mémoire, Representations, 1989, č. 26, Special Issue: Memory and Counter-Memory, s. 7–24.

[2] Cit. v úvodním textu k výstavě.


From Generation to Generation: Inherited Memory and Contemporary Art / vystavující umělci: Christian Boltanski, Nao Bustamante, Binh Danh, Silvina Der-Meguerditchian, Bernice Eisenstein, Eric Finzi, Nicholas Galanin, Guy Goldstein, Fotini Gouseti, Ellen Harvey, Aram Jibilian, Loli Kantor, Mike Kelley, Lisa Kokin, Ralph Lemon, Rä di Martino, Yong Soon Min, Fabio Morais, Elizabeth Moran, Vandy Rattana, Anri Sala, Wael Shawky, Hank Willis, Thomas, Chikako Yamashiro / kurátoři výstavy: Pierre-Francois Galpin, Lily Siegel / Contemporary Jewish Museum / San Francisco / USA / 25. 11. 2016 – 2. 4. 2017

Foto: Contemporary Jewish Museum, San Francisco


Příspěvek vznikl v rámci stipendijního pobytu na University of California v Berkeley, podpořeného Fulbrightovou komisí.

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.