Artalk.cz

Kritika jako nedělní zábava i riziková činnost

V listopadu loňského roku byli laureáty 4. ročníku Ceny Věry Jirousové (CVJ) pro začínající a etablované kritiky výtvarného umění vyhlášeni Tereza Hrušková a Michal Novotný. Následujícím rozhovorem s oběma oceněnými pokračujeme ve štafetě, kterou v roce 2013 zahájila Silvie Šeborová s první laureátkou Ceny v kategorii mladých kritiků a kritiček, Terezou Jindrovou. Tereza Hrušková a Michal Novotný mluví v rozhovoru s Klárou Pelouškovou o tom, jaká úskalí s sebou přináší situace, kdy lidé v rámci umělecké scény (nutně) zastávají více rolí, o tom, jak se mohou doplňovat úlohy kritika a kurátora, zda recenze musí soudit či jaké kritiky je baví číst. 

cvj_29
Tereza Hrušková a Michal Novotný

Kritika jako nedělní zábava i riziková činnost

Michale, ty jsi kritik, ale především kurátor. V jakém vztahu jsou pro tebe tyto dvě role – doplňují se, nebo je vnímáš úplně odděleně?

Michal Novotný: Určitě je to střet zájmů a v některých, třeba skandinávských zemích by mi to neprošlo. Zároveň jsem ale nikdy neměl možnost si vybrat – kdybych ji měl, nejsem si jistý, jestli bych se stal výhradně kritikem, nebo kurátorem. A myslím si, že by mi to druhé možná chybělo. Mojí hlavní obživou bylo vždycky kurátorství, i když vlastě ani ne tak kurátorství jako produkce a management středně velké firmy. A ta koncepční, dramaturgická část, ta je tak na neděli večer, na 5 % celkového času. Pro mě se však činnosti kurátora a kritika nijak nevylučují, ale ani těsně nespojují. Kritiku jsem vždycky psal proto, že ji moc lidí nepíše a že mě baví se dostat do určitého transu, kdy se do toho ponořím a pak to za takových 45 minut na té klávesnici namlátím. A vlastně si myslím, že mi jdou lépe kritiky než texty o práci umělců. Je samozřejmě jednodušší analyzovat hotovou výstavu než konstruovat text, který vytváří od nuly mínění dané práce. Kurátorství nicméně není jenom o psaní, alespoň pro mě, je to hlavně o dělání výstav v prostoru. A v prostoru Futury, který mám k dispozici, se snažím využívat jeho silné stránky, a to je to, že je velký a specifický. Takže pracuji spíš neverbálně a věci, které dělám, vlastně neumím a ani nechci přesně formulovat. Stojí totiž hlavně na určité atmosféře. Myslím, že mnohem přesnější reflexe jsem schopen ve výtvarné kritice.

Terezo, v létě jsi dokončila svoje studium dějin a teorie umění na UMPRUM, právě ses vrátila z pracovní stáže v galerii D21 v Lipsku, a tak tuším, že teď zvažuješ, na co se zaměřit a jakým směrem se dál vydat. Jakou roli hraje momentálně v tvých úvahách výtvarná kritika? Chceš se jí věnovat systematicky?

Tereza Hrušková: Souhlasím s Michalem v tom, že psaní kritik je taková nedělní zábava. Samozřejmě nepředpokládám, že se tím budu živit, to by bylo naivní. Začala jsem se teď podílet na produkci a tvorbě koncepce Fotograf Festivalu, což mě dost baví, a tak si dokážu představit, že bych v tom pokračovala i nad rámec svých pracovních povinností. Ráda bych taky ještě někdy měla čas na vytvoření nějaké výstavy.

MN: Taky si myslím, že to psaní je určitá povinnost. Dá se říct, že je to taková dobročinná nebo ztrátová činnost, ale podle mne bychom to i přesto měli dělat – ze slušnosti. Mělo by to patřit vlastně k „dobrému vychování“, že lidi, kteří jsou aktivní a věnují se tomuto oboru, čas od času píšou i kritiky.

TH: Navážu na to, co před chvílí říkal Michal: nedávno jsem nad tím přemýšlela a řekla bych, že ani kdyby tu ta možnost byla, neměl by si člověk vybírat, jestli být kurátorem, nebo kritikem. Když někdo píše kritiky, měl by občas dělat i výstavy, aby si uvědomil, že je to fakt těžké.

MN: Svým způsobem se tím taky dáváš všanc – lidé mohou říci, „ty jeho výstavy taky nejsou žádný zázrak“, a je tomu určitě tak, moje výstavy jsou určitě stejně blbé jako ty, které kritizuji, jenom jsou to prostě dvě různé věci, něco vytvořit a něco analyzovat.

cvj_22

Takže máte pocit, že to, na co si obvykle všichni stěžujeme, tedy situace, kdy člověk na místní umělecké scéně v podstatě nemůže zastávat jen jednu roli, má v sobě i něco pozitivního?

MN: Problém kumulace rolí je spíš praktického rázu. Jde o to, že když všichni dělají všechno, snadno se pak sami můžeme dostat do potíží. Například když napíšu recenzi výstavy někoho, kdo sedí v komisi, která rozhoduje o udělení grantu na můj projekt, a ten člověk si ji vyloží negativně. Určitě tady na scéně taky převažuje klientelismus – fungují tu různé aliance a kliky, hodně věcí je o politice a v tom smyslu může být kritické psaní nebezpečné. Protože nikdo nakonec nemá v hloubi duše rád, ani já sám, když někdo napíše negativní kritiku na jeho výstavu. Člověk musí být tak nějak velkorysý a zvyklý na kritiku, aby si řekl, že je to vlastně super a že nejhorší naopak je, pokud nikdo nenapíše nic.

TH: Střetu zájmů se podle mě dá vyvarovat, i když je to těžké, protože česká scéna je relativně malá. Myslím, že pravidlo je nepsat recenze na zakázku od autora nebo kurátora výstavy.

To je pro tebe nepřijatelné?

TH: Vyloženě nepřijatelné to není, ale člověk to častokrát udělá a až v procesu psaní si uvědomí, že to byla hloupost. Moje předsevzetí je se toho vyvarovat, ale neznamená to, že jsem to nikdy neudělala. Spíš jsem toho vždycky litovala až ex post. A když už se to děje, je důležité nenechat se dodatečně ovlivňovat ze strany toho „objednavatele“, který samozřejmě nechce číst negativní recenzi na vlastní projekt. Je důležité tomu nepodlehnout, i kdyby měla nastat situace, že ta recenze nevyjde, nebo že člověk už nebude psát pro dané periodikum.

Existuje pro vás nějaká hranice, za kterou byste se nepustili? Například že byste si řekli „nemůžu kritizovat Národní galerii, protože pro ni připravuji výstavu“?

MN: No, kritizovat ji asi můžu, i když pro ni připravuji výstavu… Já to tak úplně nemám, pro mě je ta hranice spíš to, že přece Národní galerii nemůžu kritizovat jenom já (smích). Takže už o ní nechci psát, své už jsem řekl… Jinak to ale stejně nejde, všichni jsme vzájemně propojení, a tak je těžké o tom takhle uvažovat. Problém by asi byl, kdybych měl s někým opravdu úzké pracovní vztahy, to se mne ale zase úplně netýká. Zároveň kdyby ta recenze byla věcná, tak to možná ani nevadí. Možná je tu ale problém spíše v tom, že se prostě obecně píší recenze kamarádům, nebo aby se člověk někomu zavděčil.

Michale, v rozhovoru pro Artyčok.tv jsi řekl, že v rámci tvé kurátorské činnosti je pro tebe důležitá neurčitost nebo nejistota, kterou v sobě umění obsahuje a kterou by v sobě měly mít i výstavy jako takové. Taky jsi říkal, že koncepce svých výstav nerad verbalizuješ. Jak se tento tvůj způsob práce a uvažování promítá do tvého psaní a jak v textech s verbalizací svých zážitků zacházíš?

MN: Myslím si, že recenze by nikdy neměly být čistě negativní, i když si čtenáři často o mých textech myslí něco jiného. Snažím se psát kritiky tak, aby byly ironické nebo dvojsmyslné a aby bylo možné je číst různými způsoby. Myslím, že je hloupé výstavu jen shodit. Nic není pouze negativní. Anebo když už se chceme pohybovat v určitém žánru úmyslně negativní kritiky, tak by ten text měl obsahovat nějaký humor, který to odlehčí. Je ale normální, že jsou texty často čtené jinak, než je jejich autoři mínili, a to se týká veškerých textů, i těch filozofických, vědeckých. Co se týče mých textů o Národní galerii, tak ty byly většinou čteny jako čistě negativní kritika, já si ale myslím, že do určité míry dění v Národní galerii i obhajovaly, nebo jsem je tak alespoň mínil.

U textů k výstavám je to něco jiného. Tam jde o to, že konstruují určitý význam, který je spíše součástí té hmotné stránky. Nejde tak pro mne o komentář, verbální vysvětlení, analýzu, ale spíše o partnera, umělecký text vedle uměleckých děl.

Terezo, položím ti stejnou otázku, jakou mi loni položila Anežka Bartlová: Na co při psaní kladeš důraz a co je pro tebe důležité? Máš třeba nějakou vlastní „metodu“?

TH: Já myslím, že metodu stále hledám a pravděpodobně ji nikdy nenajdu. To by byla potom strašná nuda. V poslední době mi přijde důležité, abych do textu dostala, jak říkal Michal, nějaký vtip. Je ale samozřejmě těžké dosáhnout toho, aby to nebylo laciné. Snažím se, aby si v textu něco našel jak umělec, tak i jiný kulturně zainteresovaný čtenář, což je někdy obtížné zkombinovat. Ideálně by ale kritika měla být mozaikou pohledů, která sama o sobě ve výsledku dává smysl. Moje texty po mě většinou čte hodně dalších lidí z řad kamarádů a bývalých studentů teorie, umění a podobně. Jejich komentářů si moc vážím, je důležité vědět, jak určité věci vykládají různí lidé.

cvj_23

Myslíte si, že recenze musí hodnotit?

TH: Myslím, že je zbytečné si říkat, co by recenze měla a neměla, pokud se to tedy člověk skutečně neučí třeba v rámci nějakého semináře. I tak mi přijde lepší metoda pokus/omyl a z toho plynoucí poznámky čtenářů. Raději čtu texty, které vyjadřují osobní názor pisatele. Má to pro mě daleko větší váhu. Sama říkám „recenze“ takovému textu, který žádný postoj nevyjadřuje a je spíše popisný, a za „kritiku“ považuji text, v němž autor zastává konkrétní hodnotící pozici. Když je někdo opravdu dobrý, tak to dokáže spojit.

MN: Hodnotit se určitě musí. Většina zahraniční produkce spadající pod hlavičku výtvarné kritiky jsou texty, které přibližují, oslavují a doplňují kontext dané výstavy. 90 % z nich vzniká na základě objednávky, placené inzerce atd. Takže přestože jsou ty texty velmi dobře napsané a po stylistické stránce je jejich úroveň často vyšší než u nás, většinou nesoudí. A i když můžeme opozice dobrého a špatného problematizovat jako binární, zjednodušené atd., západní umění je od počátku o distinkci a kritika by s tím měla pracovat. Může si s tím ale pohrávat nebo se k tomu stavět ironicky, jak jsem říkal, brát to jako určitá pravidla žánru. Jako když Avděj Ter-Oganjan nutil své studenty, aby tváří v tvář v dlouhých monolozích hanili práci svých pedagogů.

TH: Zároveň je často těžší napsat kvalitní kladnou kritiku, která není jen poplácáním po zádech, než dát dohromady nějaký odsudek.

MN: To určitě. Ale to asi platí obecně. Čím delší dobu se umění věnuji, tím víc vidím dobrého umění. Na začátku si člověk stanoví nějaké poměrně jednoduché kategorie a jejich aplikací pak snadno rozlišuje mezi dobrými a špatnými věcmi. Třeba, že součet prostředků by měl být menší než výsledný efekt. Čím víc zkušeností ale máte, zjišťujete, že ty vaše vzorce nefungují a že ta variabilita je mnohem větší. Že se názory a paradigmata mění a ne nutně proto, že by byly špatné, ale prostě abychom se nenudili. V souzení tak jde spíše o kontext. Tam, kde se nesoudí, je dobré soudit, a tam, kde se jenom soudí, je dobré podpořit.

Je zajímavé, že autoři Mety (Sborníku metakritických textů), přinejmenším tedy jejího prvního dílu, měli za to, že kritika by měla být aspoň částečně polemická. Že umělecké dílo nebo výstava v sobě vždycky má nějaký rozpor, na který je možné poukázat.

MN: To je asi blbost.

TH: Taky myslím.

MN: Všichni, kdo píšou recenze, vědí, že všechno se tam prostě nikdy nevejde. Není možné pokrýt všechny aspekty dané výstavy, většinou se musí něco vynechat. Vždycky si musím vybrat, na co se zaměřit. Možná se tím ale autoři Mety snažili podtrhnout, že kritika je potřebná a je nutné si na ni zvykat. A u nás na ni stále zvyklí nejsme. Asi taky samozřejmě proto, že ona „scéna“ se tradičně vymezovala spíše vůči vnějšku, jako určitá celistvá skupina: my proti komunistům, kapitalistům, realistickým malířům, Knížákovi a já nevím komu ještě. Pro mne je to ale spíše tak, že jestli moje výstava někoho naštvala, tak je to super. Čím víc, tím líp. Nejhorší je totiž lhostejnost.

cvj_27

Co si myslíte o CVJ? Jaký má podle vás význam?

TH: Pakliže umělecká obec cítí, že kritika by se měla tříbit a zlepšovat, tak ta cena samozřejmě smysl má. Co je důležité, a je to pochopitelně složité, je snažit se o to, aby byla její porota opravdu nezaujatá. Hodnocení textů se jen těžko může zakládat na anonymitě, když už daná recenze byla někde publikovaná. Pak do hry vstupují všelijaké osobní preference, a to i u začínajících kritiků. Když si člověk spojí text s konkrétním autorem, je těžké se od toho oprostit. Myslím, že CVJ je důležitá, ale měla by být co nejvíce nezávislá.

MN: Je otázka, jestli to vůbec lze. Kde je nějaké měření, málokdy se dá hovořit o nezaujatosti. V mém případě navíc ani žádné texty hodnoceny nebyly. Přeci jen je to cena, nikdo neříká, že hledisko jejího udílení je objektivní. Vždycky určitě bude odrážet složení poroty.

TH: Bylo by dobré do ní obsazovat více lidí, kteří se pohybují mimo oblast výtvarného umění…

MN: Podle mě je cílem ceny podpořit a upozornit. Proto se taky ceny dávají. Upozornit veřejnost, že teď a tedy je něco důležitého vzhledem k tomu, co se děje okolo. Je chyba ceny chápat tak, že z celku vybírají to opravdu nejlepší.

Myslíš, že je CVJ schopná upozornit i veřejnost jinou než tu odbornou, která laureáty stejně zná a jejich texty čte?

MN: Cena působí poměrně dlouho a jak víme, tak novináři a veřejnost obecně na ceny slyší. Nemyslím si, že jsem nutně nejlepším etablovaným kritikem, jsou tu lidi, kteří toho pro kritiku udělali mnohem víc, určitě i z hlediska kvantity. A kvantita se počítá, protože tu kritiku reálně vytváří. Já napíšu maximálně jeden dva články za měsíc. To není zas tak moc pro existenci české výtvarné kritiky jako celku. Důvod, proč se porota rozhodla udělit tu cenu právě mně, je možná upozornit na něco konkrétního, podpořit určitou kritickou linii pro ni samotnou, ne pro moji osobu. A taky asi něco znamená, že jsem tu cenu dostal teď a ne před rokem a ne příští rok. Ale všechny ceny jsou vždycky problematické, nicméně tady u nás se možná problematizují až příliš. Týká se to i Ceny Jindřicha Chalupeckého, nad níž se každý rok tak sáhodlouze diskutuje.

TH: CVJ je důležitá proto, že díky ní vybublává výtvarná kritika na povrch. O cenách se vždy mluví v tom nejširším společenském kontextu. Lidi si totiž ocenění spojují s vavřínovými věnci, s trofejemi. Když někdo dostane medaili, lidi si toho všimnou, a proto má cena význam pro společnost jako takovou a zpětně i pro kulturní veřejnost.

MN: Pro mne je to tak, že cena nikoho nebolí, a když to vezmu čistě ekonomicky, nemyslím si, že by například CVJ stála státní rozpočet peníze, které by byly těžko obhajitelné vzhledem k výsledkům, které určitě jsou. Nepřijde mi tedy smysluplné neustále opakovat, že ceny jsou z podstaty špatné. Můžeme se bavit o jejich obsahu, ale oné podstaty – výběru – se asi těžko v umění zbavíme.

cvj_24

Baví vás číst recenze? Co v nich hledáte a co na nich oceňujete? Nemáte někdy pocit, že žánr recenze je poměrně limitovaný a že by nebylo od věci ho trochu rozšířit nebo proměnit?

TH: Mě baví číst texty konkrétních autorů. Zajímají mě jejich názory na danou výstavu nebo umělecký počin, často jsou ale pro mě podstatná i sdělení politické nebo společensky-kritické povahy, která se do recenzí dostanou mezi řádky. Vybírám si takové autory, o nichž vím, že zastávají určitý společenský postoj, a ráda v jejich výtvarné kritice čtu i jejich názor na dění mimo umělecký svět.

MN: Přijde mi, že dnes už je docela standardní způsob psaní, který s sebou nese nějakou přidanou hodnotu. Recenzenti nemluví jen o konkrétní výstavě, ale vkládají do textů i další odvozené informace. Z takové kritiky se člověk dozví nejen to, jestli byla výstava dobrá nebo špatná, ale taky nějaký další kontext určitého vědění. Jinak mám často problém s tím, že kritiky jsou v Čechách příliš dlouhé, pisatel blábolí a neudrží rytmus, takže je těžké je dočíst do konce. Myslím, že by bylo dobré, kdyby měly někdy recenze mnohem surrealističtější podobu, líbilo by se mi třeba, kdyby se psaly jako básně nebo rap. Inspiroval mě například Jiří David, který klauzurní práce svých studentů hodnotí pomocí velmi poetických, ale zároveň kritických a trefných textů o čtyřech, maximálně pěti větách. Myslím, že by recenze mohly být mnohem kratší, že by mohly mít formu určitých impresí. Buď ať mají nějakou výraznou informační, stylistickou a esejistickou kvalitu, nebo by možná bylo lepší, kdyby se recenzovalo mnohem víc výstav, ale pomocí krátkých, úderných jedno-odstavců. Stačily by tři, čtyři věty. Je totiž mnohem těžší napsat něco ve třech větách než na dvou stránkách. Současně mne ale nebaví číst recenze v západních časopisech, které jsou krátké a dobře, rytmicky napsané, ale nemají žádnou informační ani kritickou hodnotu, kromě stylisticky vytříbeného popisu výstavy, protože se vlastně nepočítá s tím, že ji někdo viděl.


Tereza Hrušková (*1991) je absolventkou magisterského studia Katedry teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářské studium ukončila úspěšně na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala pracovní stáž v galerii D21 v Lipsku. Do různých médií přispívá několik let – mezi jinými na Artalk.czKulturissimo.cz, z tištěných médií publikovala v Art+Antiques, A2 nebo časopisu Fotograf. Již třetím rokem spolupracuje s platformou UMA: Audioguide, kde se podílí na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Mimo to také kurátoruje výstavy současného umění. V textu publikovaném na Kulturissimo.cz, za nějž získala Cenu Věry Jirousové, se věnuje výstavě Preliminary Sadness, kterou kurátorsky připravil v Karlin Studios Michal Novotný. (Server Kulturissimo.cz ukončil svou činnost a jeho webové stránky jsou nyní nedostupné.)

Michal Novotný (*1985) je kurátorem a ředitelem Centra pro současné umění FUTURA, které převzal po zakladateli Albertu di Stefano. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a též na Fakultě humanitních studií. Své ostré kritiky zveřejňuje na serveru Artalk.cz, ve čtrnáctideníku A2, kde několik let vedl též rubriku Galerie. Dále publikuje recenze v časopise Art+Antiques. V dubnu letošního roku byl Novotný zařazen portálem Artsy.net mezi dvacet nejvlivnějších mladých kurátorů v Evropě.


Foto: Nikola Ivanov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *