Artalk.cz

Kolem je spousta andělů, jen se v tom vyznat

Muzeum umění Olomouc představuje ve dvou budovách tematickou výstavu věnovanou motivu anděla v evropském umění od středověku po současnost. Martin Vaněk poukazuje ve své recenzi na koncepční nedostatky výstavy i úskalí tohoto typu projektů, jimž se z jeho pohledu kurátorkám Gabriele Elbelové a Barboře Kundračíkové nepodařilo vyhnout. V závěru se pak autor zamýšlí nad formátem tematických výstav obecně, jež jsou podle jeho názoru jednak velmi náročné, jednak často ani nemohou dosáhnout proklamovaných cílů.

20161114_4530
Pohled do instalace výstavy Šumění andělských křídel v Muzeu moderního umění v Olomouci

Kolem je spousta andělů, jen se v tom vyznat

Výstava s poetickým názvem Šumění andělských křídel se snaží pomocí památek evropského umění, zejména těch nacházejících se na území Čech a Moravy, postihnout charakter anděla jako „spirituální bytosti“. V čase Adventu a vánočních svátků byla bezpochyby lákavým cílem odpoledních vycházek, jenž svou tematikou naprosto odpovídal danému období. Nalezneme na ní mnoho vyobrazení andělů od okřídleného humanoida až po představu anděla jako abstraktní záře. Je však výstava aktuální a naléhavá i po novém roce? Z čeho plyne lidská potřeba vytvářet si představy o andělech? A hlavně, jaký smysl má formát tematické výstavy?

Snahou autorek Gabriely Elbelové a Barbory Kundračíkové bylo podle katalogu výstavy podat výsledky úvahy „[…] nad obsahem slova ‚anděl‘ a nad významem, s nímž je spojován v rámci křesťanské tradice, jak se tento pojem, tato jednoznačně definovaná entita proměňuje s ohledem na příběh, jehož je hybatelem, a co se stane, pokud je z rámce vztahů a funkcí vyňata. Její snahou [výstavy] je nejen reflektovat jedno ze zásadních témat křesťanské věroučné tradice, ale také otevřít otázku toho, jakou roli nejen křesťanství, ale víra obecně v moderní společnosti sehrává.“ V úvodu katalogu i výstavy autorky dále uvádějí: „Pevně ukotvená figura typu ‚anděla‘ pak může fungovat jako svého druhu zrcadlo odrážející charakter doby“ [1]

[1] Gabriela Elbelová (ed.), Šumění andělských křídel. Anděl v evropském výtvarném umění (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc, 2016, s. 8.

.

Každý pokus o zmapování biblického motivu nebo postavy stojí a padá jednak na jejich výskytu v Písmu a též na teoreticky omezeném, přesto naprosto nepřehledném a nezmapovatelném ohlasu tohoto motivu či postavy ve výtvarné kultuře a v neposlední řadě na filozofických, teologických nebo literárních textech a textech zabývajících se interpretací primárních i sekundárních zdrojů.

20161114_4537
Pohled do instalace výstavy Šumění andělských křídel v Muzeu moderního umění v Olomouci

Anděl jako motiv výtvarného umění nebo filozoficko-náboženských traktátů by však neměl být popisován pouze na základě výše řečeného. Do hry by měla vstupovat také otázka víry a iracionální zkušenosti, obě však uchopené pomocí teologie. Jakkoliv dobře míněná snaha objektivními metodami dějin umění pojmenovat, charakterizovat a interpretovat něco tak neuchopitelného musí zákonitě ztroskotat. K dobru výstavy a autorek sice slouží, že se nenechaly zlákat různými ezoterismy, jejich pokus o popis anděla však vyznívá schematicky a málo vypovídá o skutečnosti, že i v sekularizované společnosti lidé stále vysílají své prosby k andělům, nebo dokonce andělům přisuzují skutečnou existenci a lidskou formu či se za ně samy, méně již sami, prohlašují (viz jedno z nejsdílenějších a nejvíce parodovaných videí minulého roku na YouTube Druhý příchod Kristova vědomí). Právě tento fenomén si žádá interpretaci, na níž obor dějin umění jednoduše nestačí. Výstava spolu s uměleckohistorickými texty v katalogu, které se zaměřují zejména na typologii andělů a jejich ikonografii, působí proto poněkud suchopárně.

Určitá změna pak nastává, čteme-li katalogové texty jezuitského kněze Pavla Ambrose a literárního teoretika a publicisty Jana Lukavce, kteří se zabývají právě vztahem současnosti k andělské tematice v postmoderní popkultuře. Pavel Ambros tak například rozvádí tezi Basila Velikého: „Uvědomme si, jaký to byl intelektualismus, který postupně ovládl starověký řecký svět a skrze něj i nás. Základem byl vnitřní postoj, který bychom mohli vyjádřit asi takto: ‚Já si myslím.‘ A jeho výsledkem jsou myšlenky, které považujeme za své. Jestliže však k nám přijde myšlenka, která je nám vnuknuta duchovní bytostí, pak začneme s touto myšlenkou vést rozhovor. […] Je to myšlení dialogické. […] Vytvořil se pro to u kapadockých otců pojem teologie inspirace. Existují poselství, která ke mně přicházejí. Existují tudíž i poslové, kteří s nimi přicházejí“ [2].

[2] Ibidem, s. 52.

Bohužel problematiku, kterou nastolují texty zmíněných autorů, výstava neřeší. Přitom základním poznáním by mělo být právě to, že hovoříme-li o andělech, hovoříme především sami o sobě.

Kromě použité metody je třeba se zabývat i samotnou strukturou výstavy, v jejíž přípravné fázi bylo učiněno několik špatných rozhodnutí. Jedním z nich je rozsah a umístění v Muzeu moderního umění a v Arcidiecézním muzeu zároveň, přičemž větší a podstatnější část je instalována v první ze zmíněných budov. Expozice v arcidiecézním muzeu přitom hlavní část nijak výrazně neobohacuje.

2016-11-28 AMO instalace Šumění andělských křídel, Muzeum Umění Olomouc, expozice AMO, Václavské nám. 4, Olomouc
Pohled do instalace výstavy Šumění andělských křídel v Arcidiecézním muzeu v Olomouci

Druhým problémem výstavy je samotná metoda, jež vedla k jejímu schematickému členění podle andělských úloh. Ze všech možností si tvůrkyně zvolily tu nejjednodušší a zároveň tu, která v konečném důsledku funguje nejméně, tedy prezentovat anděly jako adoranty, posly, ochránce a průvodce. Nedostatečnost tohoto členění samy autorky přiznaly další podskupinou výstavy, v níž prezentují andělskou bytost v rolích, které nezapadají do výše vyjmenovaných, a zamýšlejí se tak nad tím, co zrovna anděl dělá, když neplní zmíněné funkce. Podstatná část andělů také plní více zmíněných úloh najednou, proto není řazení ve výstavě nikterak přehledné.

Třetím nedostatkem je pak výběr exponátů, jenž je kvalitativně velmi nevyvážený a nepromyšlený z hlediska poměru zastoupení vybrané ikonografie, epoch a hlavně médií. Jako takový by mohl obstát pouze v pracovní verzi. Zvlášť zřetelné mezery se projevují v oblasti evropského umění raného novověku, ale také, a to velmi citelně, v českém moderním umění. Starší evropské umění je zde zastoupeno exponáty často velmi pochybné provenience a atribuce. Zvlášť do očí bijící jsou příklady zapůjčené ze sbírky Arpema, jimž je i v katalogu dán překvapivě velký prostor v podobě celostránkových reprodukcí, přestože se nejedná o kvalitativně nejlepší kousky. Velká část moderního a současného umění jsou jednoduše velmi špatná díla. Čest výjimkám, jako jsou díla Jana Pfeiffera, Ivana Pinkavy, Petra Veselého nebo starší práce Bohumily Grögerové, Adrieny Šimotové či Julia Kollera. Zařazení obrazů Jana Jemelky, Pavla Šlégla a Stanislava Judla by bývalo lepší pečlivě zvážit. Zvlášť u prvně jmenovaného nízká kvalita jeho obrazu Podzimní (ostatkový) kříž ostře kontrastuje s Dürerovými grafickými pracemi, umístěnými záměrně jako konfrontace dvou epoch. Video Pavla Mrkuse Seagull z roku 2005 je vrcholem, co se týče nových médií.

sumeni_andelskych_kridel_23
Petr Veselý, Anděl, Stín, 2005–2008, olej, email, plátno, 200 x 146 cm, soukromá sbírka

Z reprezentativního katalogu je patrné, že ambice obou autorek směřovaly k vytvoření sofistikovanější výstavy, než jakou se ve skutečnosti podařilo zrealizovat. Domnívám se, že zvolené téma je na jedné straně natolik náročné, že by bylo zapotřebí daleko hlubšího ponoru do problematiky a rozsáhlé mezioborové spolupráce. Zároveň však stačilo pečlivěji zvážit výběr exponátů a v neposlední řadě přehodnotit základní teze výstavy. Nejednoznačnost spojená s interpretací „andělského“ tématu může velmi snadno sklouznout do banality, což se bohužel této výstavě stalo.

Na tomto místě by recenzent výstavy mohl obvykle skončit. Mým cílem však je poukázat na pomýlené, ale zavedené myšlenkové stereotypy, které se v našem galerijním prostředí udržují. Prvním mylným stereotypním modelem je představa, že prostřednictvím tematické výstavy pomůžeme návštěvníkům, aby pochopili složitý problém. Další obvyklou představou je, že zvoleným tématem obohatíme poznání a vyplníme „bílé místo“ na uměleckohistorické mapě. Ve stejných intencích bychom totiž mohli uspořádat uměleckohistorickou výstavu na téma hlohu obecného, neboť taková výstava zde rovněž ještě nikdy nebyla. Jenže každý kurátor podobné výstavy vypráví svůj vlastní příběh ze své vlastní pozice a návštěvník pak vidí pouze několik desítek obrazů s podobnou tematikou. Nejhorší, k čemu pak tento přístup vede, je, že se vnímání výstavy redukuje pouze na komparativní procházení expozicí za účelem zjištění, že v renesanci měl anděl ještě formu, která odpovídá člověku, kdežto v současném umění se forma ztrácí. Jak trefně vystihuje Ondřej Chrobák v recenzi výstavy Krv (Slovenská národná galéria, 2012–2013): „Tento prezentační žánr [tematická výstava] lze bez pochyby označit za královskou disciplínu mezi kurátorskými aktivitami v prostředí muzea umění. Svým způsobem se jedná o freestyle, kdy vše od výběru a vymezení tématu přes volbu exponátů a jejich uspořádání do syntaxe výstavní řeči závisí především a pouze na intelektuálních schopnostech a egu autora“ [3]

[3] Ondřej Chrobák, Krv, Art+Antiques, č. 3, 2013, s. 60–62.

.

2016.11.14  - instalace ANDĚL, MMU Olomouc
Pohled do instalace výstavy Šumění andělských křídel v Muzeu moderního umění v Olomouci

Tematické výstavy bývají také velmi náročné, co se týče množství výpůjček z různých koutů republiky nebo někdy i celé Evropy či světa (jak v posledních letech prokázala výstava Obrazy mysli / Mysl v obrazech, Moravská galerie, 2011–2012). Administrativní a celková organizační zátěž podobných výstav a jejich zvládnutí je pak mnohdy zaměňováno za intelektuální výkon.

Ne všechny tematické výstavy jsou odsouzeny k neúspěchu, ba právě naopak. Velké světové galerie je pořádají s oblibou, avšak pokud se podíváme na uplynulé výstavy londýnské Národní galerie, nebo MET New York, zjistíme, že snahou organizátorů je jednoduše co nejpečlivěji nastavit parametry, které by omezily počáteční výběr exponátů. Funkční jsou pak také tematické výstavy, které nejsou založené na hledání motivu v umění, nýbrž na reflexi dějinné události nebo historického období (například naposledy výstava Národní galerie Císař Karel IV. 1316–2016, 2016). Pokud bychom tedy použili téma olomoucké výstavy a představili si, že výstava Angels se koná v některém ze zmíněných muzeí, pravděpodobně by měla podtitul Italian Renaissance Painting.

Pořádat v českém prostředí výstavu s podtitulem „[…] v evropském výtvarném umění“ je v podstatě nereálné, pokud si výstava od počátku klade za cíl poctivě zmapovat daný fenomén na základě umělecky i ideově přesvědčivého materiálu.



Šumění andělských křídel. Anděl v evropském výtvarném umění / kurátorky výstavy: Gabriela Elbelová, Barbora Kundračíková / Muzeum umění Olomouc / Muzeum moderního umění a Arcidiecézní muzeum / Olomouc / 27. 10. 2016 – 5. 3. 2017

Foto: Muzeum umění Olomouc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *