Líbí se mi, že můžu udělat chybu

Ostravská Galerie Dole, která patří mezi nejzajímavější nezávislé galerie v Moravskoslezském kraji, slaví deset let své existence. Zaměřuje se na prezentaci současné malby, zároveň jsou její sklepní prostory místem, kde se odehrávají přednášky a veřejné debaty organizované klubem Fiducia, ke kterému galerie patří. O tom, jaká je její současná role v ostravském kontextu či o jejím budoucím směřování, mluvil s autorem dlouhodobé koncepce a kurátorem galerie Martinem Mikoláškem Martin Drábek.

Martin Mikolášek s Ladislavou Gažiovou v Galerii Dole

Líbí se mi, že můžu udělat chybu 

Před vznikem Galerie Dole jsi pracoval jako kurátor v ostravské Galerii výtvarného umění. Přechod z krajské instituce do režimu off space galerie musel být poměrně radikální proměnou pracovního kontextu. Zajímalo by mě, v čem ses na začátku cítil nejvíce nejistý a zranitelný.

Ten přechod nebyl tak úplně násilný. Ještě za mého působení v Domě umění vznikl koncept tzv. krčku, což je taková malá prostora vedle hlavního sálu, kde jsme s Pavlem Netopilem vystavovali současné autory jako třeba Lubomíra Typlta, Hanu Puchovou a další. Takže s menšími prostory už jsem pracoval před odchodem z Domu umění, spíš ale šlo o peníze a o to, co se v tom poměrně komplikovaném sklepním prostoru Galerie Dole dá vlastně dělat a jak to lze navázat na různorodé aktivity Fiducie. Původně existovala představa, že budeme vystavovat ilustrace, ale pak jsme se s Ilonou Rozehnalovou dohodli, že to není úplně nosné téma. Po prvním roce, kdy jsme připravili několik pohledů na současný komix, jsme se pak už naplno soustředili na současnou malbu.

Spolu s Ilonou Rozehnalovou a lidmi, kteří jsou spojení s Galerií Dole potažmo Fiducií, velmi často kriticky vstupujete do kulturní, ale třeba i ekologické problematiky Ostravy. Byla tato angažovanost součástí původní koncepce, s níž jsi galerii zakládal, nebo to prostě přirozeně vyplynulo z toho, že nikdo jiný podobné věci v Ostravě neřešil?

Tohle je spíš otázka na Ilonu a na Fiducii. Nicméně v širším kontextu platí, že jsme se angažovali v rámci aktivit sdružení Kunsthalle, které pracovalo na tom, aby v Ostravě vznikla městská galerie. Místní politici měli totiž takovou oblíbenou mantru, když tvrdili (a trvalo to dvacet let), že o galerii nemají s kým mluvit a že nevědí, co je vlastně jejím smyslem a kdo je její cílovou skupinou. Z toho důvodu lidi, co se sdružovali kolem Galerie Dole, vytvořili jádro občanského sdružení, které komunikovalo s politiky a snažilo se o to, aby tady taková galerie skutečně mohla vzniknout.

Pohled do instalace výstavy Jakuba Janovského, 2014

Ano, jsem přesvědčen, že i díky kritické debatě, kterou jste neúnavně vedli, došlo nakonec ke vzniku zajímavého projektu Galerie města Ostravy / PLATO. Zajímalo by mě ale, jak vlastně podle tebe PLATO v Ostravě za tři roky svého působení změnilo situaci na poli prezentace současného umění a zdali vás tato změněná situace nepřinutila k redefinici vaší vlastní role.

Já myslím, že Marek Pokorný v galerii PLATO nastavil velmi vysokou laťku, a to jak co se týká kvality, tak i náročnosti samotného výstavního programu. Řada těch výstav je pro laického diváka ne úplně jednoduše stravitelných. Ve většině ostravských galerií totiž byly postkonceptuální tendence prezentovány doposud spíše okrajově. A proto si myslím, že je dobře, že PLATO vzniklo. Podstatným způsobem doplňuje spektrum výstav současného umění v Ostravě a poskytuje veřejnosti bohatší představu o umění.

Takže působení PLATO nijak neovlivnilo vaši roli v Ostravě?

Myslím si, že ne. PLATO není orientované vysloveně na malbu a snaží se nezabývat se regionem a teď myslím regionem nejen ostravským, ale regionem Česká republika. Má tendenci spíš se otevírat směrem ven, což je dobře. Vzhledem k nízkorozpočtovému charakteru Galerie Dole toho my pravděpodobně nikdy nebudeme zcela kontinuálně schopni dosáhnout.

Jak jsi sám zmínil, Galerie Dole se téměř výhradně zaměřuje na současné malířství. Ale česká scéna, které se převážně věnujete, je přece jenom dosti omezeným prostorem. Nepronásleduje tě někdy z takto úzké profilace hrozba vyčerpání místních možností?

S tím problém prozatím nemám. Vývoj jde ve vlnách – jsou silné generace, které právě vycházejí z uměleckých škol a pak přijdou slabší. Stále mě baví to sledovat. Dokonce je pro mě zajímavé přivést do Ostravy člověka, který byl na vrcholu vlny v okamžiku, kdy vycházel ze školy a pak se o něm třeba dva tři roky nevědělo, nepsalo a nemluvilo. Myslím, že právě s touto perspektivou lze sledovat, nakolik je to, co dělá, relevantní. A navíc je stále zajímavé vidět, jak se pojetí malby proměňuje.

Pohled do instalace výstavy Vasila Artamonova, 2011

Ptám se na to proto, že mám dojem, že si tím lpěním na klasických médiích galerie značně zužuje své možnosti jak reagovat na proměny současného vizuálního umění.

Já si myslím, že jsme si jasně definovali prostor, ve kterém se pohybujeme, a nemám pocit, že bych za každou cenu musel jet na vlnách, které jsou teď momentálně v kurzu a musel opakovat to, co se odehrává například v rámci velkých uměleckých cen. To si myslím, že není vůbec třeba. Navíc v okamžiku, kdy umělecká média začala různě mutovat, prolínat se a propojovat a kdy autoři volně přecházejí mezi uměleckými jazyky a technikami, nemám pocit, že by mě to nějak zásadně svazovalo. Naopak mně přijde zajímavé, jak se záležitosti, které se odehrávají v jiných médiích, projevují v malbě.

Zmínil jsi, že galerie pracuje s omezeným rozpočtem. Zajímalo by mě, z jakých zdrojů je provoz galerie financovaný a zdali by případná radikálnější změna výstavní koncepce mohla mít podle tebe vliv na vstřícnost vašich donátorů.

Galerie je nezisková, umělecká díla neprodáváme a žijeme zejména z grantů. Ty jsou především od ministerstva kultury, dále od města Ostravy a pak máme několik menších sponzorů, kteří nám přispívají. Každý rok podáváme žádosti o grant a nevíme, jak to dopadne. V tom je to velmi otevřená a nejistá struktura a nedá se predikovat dlouho dopředu, že peníze budeme mít. Proto plánujeme program vždy na konkrétní rok a nemůžeme vytvářet nějaké dlouhodobé koncepce založené na zvyšování finančních nároků, protože víme, na jaké peníze zhruba můžeme dosáhnout, a také víme, jaké limity máme i personálně. Granty totiž píše hlavně Ilona Rozehnalová. Je hybnou silou celé Fiducie, a má proto spoustu dalších aktivit. Pro mě je galerie vlastně „koníček“, kterému věnuji svůj volný čas. Ale abych odpověděl na tvoji otázku, myslím si, že grantové komise se nerozhodují podle toho, jakému médiu se věnujeme, ale spíše co má galerie za sebou, a za druhé, jestli má vizi vlastního rozvoje a jestli ji dokáže realizovat. A já neskromně říkám, že my prostě víme, co chceme dělat, a že se nám to už deset let daří.

Často se zaměřujete na prezentaci začínajících tvůrců. Největším producentem mladých umělců v Ostravě je nepochybně Fakulta umění Ostravské univerzity. Zajímalo by mě, zda studenty na této škole nějak systematicky sleduješ a snažíš se ty nejzajímavější talenty podpořit.

Náš prvotní výstavní koncept byl takový, že nebudeme prioritně vystavovat autory tvořící nebo studující v Ostravě, ale naopak, že budeme přivádět lidi, kteří mohou místní scéně, pokud tedy něco takového existuje, nastavovat zrcadlo, respektive ukazovat možnosti, jak lze s tím médiem také pracovat. Takže to „ostravské“ je jenom doplnění konceptu ročních výstav – jeden či dva autoři. Samozřejmě, že sleduji, co se děje na fakultě, nicméně stejně tak, jak se dá obecně o médiu malby říct, že jede ve vlnách, tak o Fakultě umění se dá tvrdit to samé. Jsou silné ročníky a pak ty, kdy prostě nemám koho vystavit.

Pohled do instalace výstavy Marka Meduny, 2008

V souvislosti s Fakultou umění se chci dotknout také činnosti Kalerie s čupr uměním Saigon, kterou provozují bývalí nebo současní studenti, aby zde prezentovali práce začínajících umělců. Právě díky tomuto typu projektů mám totiž z ostravské scény čím dál pozitivnější pocit. V rámci města se stále složitěji strukturuje hierarchie institucí sahající od punkové off space produkce, jakou představuje právě Saigon, až k prestižnímu Platu nebo konzervativnímu Domu umění. V jaké pozici se v této hierarchii vidíte vy?

Saigon a ostatní galerie, které vzniknou, existují a třeba zaniknou, nebo změní místo působiště a název, jsou podle mě dokladem toho, jak je výtvarný život v Ostravě životaschopný. Potvrzením, že to funguje, je právě tento ostravský „Bateau-Lavoir“. Prostor, kde jsou i ateliéry, a v okamžiku, kdy tam vstoupíte, působí velmi inspirativně. Právě taková místa otevírají pro umělce možnosti, aby mohli svoje věci vystavovat, jít s nimi ven. A co se týká té naší role - máme za sebou deset let a to je poměrně dlouhá doba na to, abychom stačili „zatuhnout“. Tomuto riziku se nám, myslím si, zatím daří vyhnout. Hodně nám to usnadňuje právě to, že se zaměřujeme na nejmladší generaci. Ti lidé jsou nepředpojatí, netrpí komplexy vůči předcházejícím tendencím, naopak je často zpochybňují anebo je bez skrupulí využívají. To nám pomáhá, aby se z nás nestala zkostnatělá instituce.

Spolupracujete s několika externími kurátory. Zajímalo by mě, do jaké míry ten proces spolupráce řídíš. Zasahuješ do jejich výběru a koncepce, nebo je to čistě v jejich rukou, i s tím rizikem, že tě výsledek příliš neuspokojí?

Já jdu do rizika. A to i při autorech, které vybírám. Někdy se ta výstava podaří skvěle, někdy si zpětně říkám, že jsme to mohli udělat jinak. V Galerii Dole ale působím hlavně proto, že jsou mi její provozovatelé ochotni dát pro to riziko prostor. Líbí se mi, že můžu udělat chybu. Je to určitá forma zkoumání. Jít po jistotách by totiž znamenalo, že se z nás skutečně stane nehybná instituce, která se někde zasekne a stane se arbitrem „dobrého vkusu“. A co se týče spolupráce s externími kurátory, tak ta vychází z původního konceptu, kdy jsme chtěli dělat takový mozaikový přehled toho, co se v České republice děje, a já jsem si říkal, že když to bude jenom o mém pohledu, tak i když se budu snažit být maximálně objektivní, tak nikdy nebudu. Proto jiní kurátoři a s nimi logicky i jiné úhly pohledu. Proto Petr Vaňous, který systematicky mapuje českou scénu, proto Vladimír Holec, který jde spíš po insitnějších tendencích a proto i další kurátoři, kteří do galerie občas vstupují se svými projekty. Někdy je to i tak, že si umělec, kterého jsme oslovili, přivede svého dvorního kurátora a chce, aby mu výstavu připravil, no a já jim v tom nijak nebráním, protože to zase znamená další zmnožení úhlů pohledu. A o to mi vždycky šlo.

Plánuješ v nebližší budoucnosti rozšířit váš kurátorský tým?

Uvidíme, co budoucnost přinese. Já se tomu nebráním, navíc jsme po těch deseti letech přemýšleli jak trochu změnit výstavní koncepci a rádi bychom, aby se tady neobjevovali mladí pouze věkem, ale také názorem. Takže jsme domluvení s Vladimírem Holcem, že se bude systematičtěji zabývat umělci z legendární ostravské skupiny Přirození, a o něco podobného se budeme pokoušet s Martinem Dostálem.

Pohled do instalace výstavy Lubomíra Typlta, 2009


Martin Mikolášek byl mezi léty 2000-2005 kurátorem sbírky kresby a grafiky Galerie výtvarného umění v Ostravě. Roku 2005 se stal kurátorem a autorem dlouhodobé koncepce Galerie Dole při Klubu Fiducia. Je zakládajícím členem občanského sdružení Kunsthalle Ostrava a členem okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu. Je autorem textů v katalozích výstav a publikoval řadu textů o moderním a současném umění v časopisech Atelier, A2, Protimluv, Prostor Zlín, Krásná Ostrava. Přispívá do internetové databáze současného českého umění Artlist. Od roku 2017 je ředitelem Střední umělecké školy Ostrava.

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.