Artalk.cz

Na Povel po třídě Kosmonautů

Jan Jeništa, Václav Dvořák a Martina Mertová vydali na konci loňského roku publikaci věnovanou poválečnému umění ve veřejném prostoru Olomouce. Vladislava Říhová shrnuje ve své recenzi současný stav bádání, pokud jde o tento typ uměleckých realizací, přičemž novou knihu Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989 hodnotí jako zdařilý přírůstek do postupně se rozšiřující řady projektů, na jejímž počátku stáli Vetřelci a volavky (2013) Pavla Karouse.

2
Jiří Marek, Holubice míru, před Domem družby, Sokolovská 4, Olomouc, 1971–1975

Na Povel po třídě Kosmonautů 

Knihu Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989 její spoluautor, sběratel a bloger Jan Jeništa představil v polovině prosince roku 2016 těsně před vstupem do distribuce na webu věnovaném bruselskému umění. Mnozí ji tak ještě stihli zabalit pod stromeček. Pro odbornou veřejnost i amatérské lovce moravských „vetřelců a volavek“ byla stejně dobře načasovaným dárkem jako loňské předvánoční zveřejnění tištěné mapy a elektronické Databáze uměleckých děl v architektuře a veřejném prostoru města Ostravy s více než 1300 záznamy. Také olomoucká kniha navazuje na starší elektronickou verzi souboru fotografických snímků, GPS lokací a dat o uměleckých dílech Olomouce z druhé poloviny 20. století, která je již delší dobu přístupná veřejnosti.

Mezi olomouckým a ostravským počinem existuje ještě další zajímavé pojítko – oba vznikly původně na základě entuziastického prozkoumávání městské krajiny probíhajícího jako koníček lokálních nadšenců. U zrodu takové volnočasové aktivity stál před lety sochař Pavel Karous s projektem (později knihou a výstavou) Vetřelci a volavky. Jako první se pokusil klasifikovat umělecká díla normalizační éry, především pražská, do vlastních hravých kategorií determinovaných pohledem umělce. Podařilo se mu rozpoutat opravdový zájem o socialistické umění v různých koutech republiky. U hledání dobových děl nejde jen o to, mít oči otevřené pro realizace, které potkáváme denně na ulici. Nezřídka je nutné postupovat přímo „houbařským“ způsobem a odhalovat sochy nebo reliéfy zarostlé křovím. Právě prvek nalézání inspiruje „houbaře“ z celé republiky a jejich úlovky se, často bez názvů, datací či autorství, objevují na facebookových stránkách skupiny Vetřelci a volavky – normalizační sochy. Zde zkušenější mykologové amatérům určí druhy a plénum pomocí „lajků“ rozhodne, zda je úlovek poživatelný.

1
Jan Kratochvíl, Zdraví, před budovou železniční polikliniky, Jeremnkova 40, Olomouc, 1975–1979

Ačkoliv amatérské sběry nebývají příliš systematické, v několika lokalitách se už dříve přerodily do důsledného terénního výzkumu doprovázeného kritickými literárními a – v ideálním případě Olomouce a Ostravy – i archivními rešeršemi. Ačkoliv bychom očekávali, že vášní pro toto téma budou trpět především historici umění, není tomu tak. Nejspíše jim zaobírání se nejvyšší výtvarnou kvalitou brání evidovat mnohdy umělecky velmi diskutabilní výtvory. Nakonec jsou tedy nejúspěšnějšími topografy uměleckých děl druhé poloviny 20. století ve veřejném prostoru příslušníci jiných vědních oborů – v Olomouci polonista Jan Jeništa a botanik Václav Dvořák v týmu s historičkou umění (specialistkou na moderní architekturu) Martinou Mertovou, v Ostravě literární historik Jakub Ivánek. Ostatně nejsou sami, stovkami objektů zabydlenou mapu plzeňských Křížků a vetřeleců vytvořil tým nadšenců pracujících v oblasti IT, kartografie či administrativy, kteří ke spolupráci na svém výzkumu dokázali přizvat „správné lidi“. Přestože lze výzkumníky propojit i věkově, snad u žádného z nich se nedá tvrdit, že je vede sentiment, třeba ve smyslu odhalování tajů krajiny dětství. Musíme je vidět jako aktivní osobnosti, které věnují důslednou pozornost místům, jež obývají. Proto jim není lhostejný osud výtvarných děl, mnohdy velmi kvalitních, které postupně mizí z veřejného prostoru. Všichni zmínění se snaží o totéž – „skrze souhrnné popsání a představení odborné i laické veřejnosti jejich zanikání zastavit. Nebo alespoň zbrzdit“ (Bilance, s. 8). Zároveň si všichni uvědomují, že umění v ulicích, parcích a na chodbách škol, úřadů a nemocnic sice vznikalo ve specifických podmínkách státního socialismu, za dohledu uměleckých komisí, v často protekčním prostředí, ale i tak tvoří integrální součást kulturního dědictví s přímou vazbou na osobnosti regionálních výtvarníků.

Zpět k Bilanci. Olomoucká topografie uměleckých děl ve veřejném prostoru ohraničená lety 1945–1989 nepochybně souvisí s aktivitami Jana Jeništy a s jeho dlouhodobým sběratelským zájmem o umění tzv. bruselského stylu. Jeho sbírku prezentovala v roce 2014 výstava v polské Wroclavi a v širším rozsahu loňská konfrontační přehlídka českého a polského designu a užitého umění konce 50. a počátku 60. let uskutečněná pod názvem Dohnat a předehnat v olomouckém Muzeu umění. Výstava vyjádřila okouzlení dobovými artefakty, ale také schopnost kriticky nahlédnout pozadí jejich vzniku a srozumitelně je prezentovat současnému divákovi. Stejná plus přináší i Bilance, psaná i v obligátních úvodních kapitolách metodiky, stavu poznání či chronologického přehledu poutavým jazykem a v heslech uměleckých děl navíc ozdobená perličkami informací, které se vykutálely z archivních krabic.

3
Karel Lenhart – Josef Stárek, Rodina, ul. Foerstrova, Olomouc, 1963–1966

Kniha eviduje více než tři stovky děl, z nichž je třetina představena samostatnými hesly. Publikace je rozčleněna dle topografického klíče. Poetické názvy územních celků mají návštěvníky nalákat k procházkám nebo projížďkám na kole (Po třídě Kosmonautů, Mezi řekami, Na Povel, Olomoucký East End) a vlastnímu objevování v terénu. Po mapě lokality a přehledném soupisu děl je vždy zařazen medailon lokalit s představením urbanistických vazeb a základních dat výstavby obytných souborů nebo výjimečných architektonických solitérů. Tyto údaje jsou pro sledování realizací určených v prvé řadě pro dotvoření budov či prostředí mezi nimi nezbytné a těžko bychom je pro Olomouc hledali shrnuty někde jinde v podobně praktickém přehledu.

Samotná hesla soch obsahují čtenářsky úhledně zabalené informace o dataci, autorství díla, vazbě na architekturu, případně o dalších souvisejících realizacích v sousedství a o současném stavu (ne)zachování. Musíme ocenit mimořádné množství údajů, které se autorům podařilo dohledat i přes to, že většina děl není signovaná ani datovaná. Průzkum dobových časopisů a posléze také archivního fondu bývalého podniku Dílo Českého fondu výtvarných umělců přinesl drobnosti, které dokáží jako fotografické momentky zpřítomnit nejen okolnosti vzniku děl, ale též dobovou atmosféru. Za všechny jmenujme pylon Tok informací, na nějž sochař Alois Valenta podepsal smlouvu už v roce 1981 a který ještě po šesti letech nebyl z důvodu „zařazení (budovy) do útlumového programu“ realizován. Autor mezitím emigroval do USA, o čemž byla zástupkyně podniku Dílo informována strohým telegramem „odstěhován – byt úředně uzavřen“. Je zřejmé, že pečlivá archivní práce se při podobném plošném výzkumu vyplatí nejen pro základní identifikaci uměleckého materiálu. Z archivních zdrojů pochází také množství fotodokumentace zaniklých realizací.

4
Jaromír Hanzelka – František Tesař, Symbol života, Fakultní nemocnice, Olomouc, 1988

Už jsme zmínili, že Bilance je psána svěžím jazykem, který doprovází nikterak konzervativní grafická úprava Beaty Rakowské. Ačkoliv by zvolené téma mohlo lákat k lacinému retru, nestalo se tak. Fotografie poutající pozornost diváka někdy na celek díla, jindy na zajímavý detail, sice nejsou dílem profesionálů, ale mají nespornou výpovědní hodnotu a jsou kvalitní. Tak můžeme při procházkách Olomoucí vložit do batohu knihu, která se dobře čte, hezky prohlíží a díky úsporné velikosti i pohodlně nosí. V závěru publikace je zařazen seznam umělců a jejich olomouckých realizací, neschází bibliografie a jmenný rejstřík usnadňující vyhledávání na tři sta a jedné straně.

Olomoucká Bilance představuje v podstatě první systematicky pojatou a kriticky zpracovanou topografii uměleckých děl socialistické éry ve veřejném prostoru jedné lokality, která byla vydána knižně. A to přesto, že téma umění ve veřejném prostoru měst není nijak nové. V tomto kontextu je nutné zmínit např. sérii publikací Marcela Fišera věnovaných v posledních letech městům západních Čech (Klatovy, Domažlice, Sokolov, Cheb). Olomoucký tým ale na rozdíl od Fišera nevolí široký záběr umění 19. a 20. století, vybírá si jeden opravdu specifický výsek umělecké tvorby. Ačkoliv jej ohraničuje v první řadě časově, je dobré si uvědomit, že je omezen i funkcí. Umělecká tvorba vzniklá tzv. „ve spolupráci výtvarníka s architektem“ zahrnuje díla vzniklá oficiálně a záměrně dotvářející exteriéry a interiéry veřejně přístupných budov. Nenajdeme zde soukromé zakázky a většinou ani funerální plastiku či jiné obligátní sochařské práce. V tomto bodu je tedy olomoucký katalog zcela logicky tematicky zúžen.

5
Rudolf Chorý, Signál času, budova telekomunikací, Stupkova 18, Olomouc, 1979–1988

Pomníky, památníky, sochy, reliéfy, sgrafita, mozaiky, vitráže, art protis, osvětlovací tělesa či neony vzniklé mezi lety 1945–1989 dodnes dotváří životní prostor obyvatel. Pod svým zkráceným dobovým označením „realizace“ vystupovala tato díla v přehledových katalozích tvorby umělců před rokem 1989 na předních pozicích. Dokládala podíl autorů na „budování společnosti“ a zřejmě z téhož důvodu se o nich později zarputile mlčelo. Mlčení je zbytečné. Tato díla našla s dostatečným časovým odstupem své obdivovatele, stala se předmětem koníčků mnoha „houbařů“ a péče o jejich zachování (někdy přímo záchranu) zaměstnává občanské aktivisty a spolky napříč celým státem. Jak ukazuje olomoucký a ostravský (snad již brzy též knižně vydaný) příklad, na bázi nadšení se dá dospět k výsledkům, které v existujícím institucionálním rámci mohou vznikat jen velmi těžce. Doufejme, že se podobně hutnou uměleckou topografii se zaměřením na díla socialistické éry podaří naplnit v širším měřítku celé České republiky v projektu financovaném MK ČR České umění 50.–80. let 20. století ve veřejném prostoru, evidence, průzkumy a restaurování.

Morava je ve výzkumu tématu zatím progresivnější oblastí. Kromě Olomouce a Ostravy má od letoška svou podrobnou kritickou mapu také Zlín. Brno dosud čeká na shrnutí více než desetileté systematické topografie Jany Kořínkové, která své výzkumy vydává formou specializovaných studií a připravuje ve sledovaném oboru disertační práci. V Čechách byl kromě zmíněných plzeňských Křížků a vetřelců, které mají podobu internetové databáze a též svou tištěnou mapovou verzi, už v roce 2014 vydán knižní přehled O jablku a dalších, soustředěný na umění 60.–80. let v Jablonci nad Nisou. Na podzim roku 2016 vyšla v rámci Dne architektury mapa umění ve veřejném prostoru Hradce Králové z let 1945–1989 Sasanky a plavci. Všechny tyto počiny jsou prvním krokem k systematičtějšímu zpracování daných lokalit. Pokud na terénní bádání naváže nezbytná kritická práce s literaturou a prameny, povedou v budoucnu ke stejně zajímavým a čtenářsky zábavným výsledkům jako olomoucká Bilance.


Jan Jeništa – Václav Dvořák – Martina Mertová, Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989, Olomouc 2016, 301 s.

Foto: autoři publikace

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *