Osobní mytologie a mimovolná paměť

Petr Vaňous hodnotí ve své recenzi výstavu s názvem „Galerie“. Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu v Galerii hlavního města Prahy. Malíř Jan Merta podle autora ve své práci propojuje soukromé se společenským a vytrvale se vypořádává s pociťovaným rozpadem celku, a tudíž i pravdy či dobra. Jeho díla jsou v Městské knihovně představeny ve velmi osobní koncepci malířova nejbližšího okolí, což má podle Petra Vaňouse svá pro i proti: "Více méně autorská instalace totiž předem vylučuje odstup od Mertovy tvorby a vylučuje i možnost ji ve vybraném segmentu odborně kriticky zhodnotit. Jakákoliv vnější reflexe se totiž rozbíjí o zpřítomněný silný Mertův příběh, z něhož dílo roste. A do tohoto příběhu je také divák potměšile a proti své vůli zaplétán."

Pohled do instalace výstavy v Městské knihovně

Osobní mytologie a mimovolná paměť

Ironická gesta nedobrovolných vzpomínek [1] malíře Jana Merty

Jan Merta (narozen 1952) patří k umělecké generaci, která naplno prožila velké společenské a kulturní změny 80. a 90. let: izolaci, perestrojku, rozklad pozdního systému tzv. reálného socialismu, rozchod s uměleckou tradicí prostřednictvím česky modifikované postmoderny, sametovou revoluci, svobodu, euforii i skepsi 90. let a vystřízlivění na začátku nového tisíciletí. Merta vystupuje v těchto divokých dobách vždy jako neorganizovaný, ale navýsost citlivý solitér, jakýsi seismograf času, jenž ve zdánlivě nepatrném zachycuje osudové. Tento čas, který v autorovi a jeho díle rezonuje, je dílem soukromý a dílem společenský. Neexistuje přesná hranice, která by tyto dva časy od sebe oddělovala. Naopak jejich přirozená fúze promlouvá o prožité epoše komplexně, byť v epizodách a tematizovaných řadách. Podstatný je celostní tvar a způsob utváření toho, co je a bylo prožíváno. Je to způsob jakési malířské sedimentace, jež je zároveň vytvářena, tedy obrazově konstruována, i odkrývána, tedy procesuálně, jako nevědomá, nalézána a vyhodnocována.

Je-li Jan Merta nějakým způsoben napojen ve svých uměleckých východiscích na postmoderní myšlenkové proudy, pak je to především vazba na diskurzivní model tzv. osobních mytologií, na formy uvažování a rozvahy, které mísí soukromé a intimní se společenským a epochálním. Merta se v době proklamované radikalizace a rozchodu s tradicí moderny podržel malby, ale modifikoval roli její mediality. Tu si soukromě a pro své účely zreformoval, zbavil se tak nánosu různých akademických předpisů a malířských kánonů proto, aby nalezl svůj vlastní. Na rozdíl od německých protagonistů osobních mytologií Merta reformuje tento postmoderní model tím, že mýtus nepěstuje, ale rozkládá, respektive ironizuje jeho patetičnost, demontuje celek mýtu na osamocené a vzájemně poztrácené komponenty, fragmenty, ruiny (např. soubor Zlomek americké epopeje, 2013–2016). Na torza plující časoprostorem. Hlavním a směrodatným poznáním je pro Mertu vědomí ztráty celku, celosti, celistvosti, a to i v procesním, konstitutivním či transformačním smyslu jako způsob sjednocování, smysluplné integrace, v rovině významu potom jako ztráta závazné „pravdy“ a „dobra“. Protože tuto absenci pociťuje z pozice malíře jako nesnesitelnou, buduje si svůj vlastní svět založený na rozpornosti, v němž je zároveň reflektován rozpad celku v obecnosti i přirozené skládání celku vlastní bytnosti (poctivé naplňování času své existence). Vytváří svébytnou mikro-sociální mapu, v níž prožívané, hledané a nalézané se integruje v jeden celek, v naplňování díla. Mysl a tělo je tu propojeno v antropologickou jednotku bytosti, která jedná tím, že vytváří obraz(y), o němž/nichž zároveň zcela sebe-vědomě pochybuje. Silná osobní autorova vazba na obrazy a artefakty vysvětluje jeho potřebu mít pod kontrolou i většinu svých samostatných výstav. Instalace je totiž v takto předdefinované koncepci dalším rozměrem díla, které jako struktura expanduje do prostoru. Ne jinak je tomu také v pražské Městské knihovně.

Jan Merta, Zlomek americké epopeje, Indián, 2015–2016, olej na plátně, 90 x 110 cm

Sebereflexe versus instituce

Galerie hlavního města Prahy uspořádala Janu Mertovi rozsáhlou výstavu ve svých nejlepších výstavních prostorách. Zatímco Hana Larvová, interní kurátorka galerie, převzala spíše administrativní a organizační část projektu, o její vlastní podobu se zasloužila manželka umělce Lenka Mertová a syn Jonatan. Přední česká galerijní instituce tak spíše zaštítila projekt, který pro ni na klíč připravila rodina Mertů. Tato zvolená realizační strategie má své přednosti, ale i úskalí, přičemž úskalí se týkají spíše odborné instituce nežli autora samého.

Přednosti spočívají v autenticitě, kterou si instalace výstavy ve vazbě mezi celkem a jednotlivými konkrétními díly přirozeně podržela. (Martin Dostál v katalogu básní o „soucitu v prostoru“.) Lze více méně konstatovat, že takto spatřuje své obrazy „sám autor“ či „jeho nejbližší okolí“ a takto si patrně přeje, aby byly veřejnosti zpřítomňovány. Tento autorský nebo nukleárně-rodinný sebe-pohled je v mnohém unikátní, neboť umožňuje „autorské“ čtení Mertových děl prostřednictvím prostorového řešení ve vztahu ke struktuře vybraných artefaktů. Právě proto je možné vyhnout se v instalaci svazující kunsthistorické chronologii a promísit převládající nové práce se staršími, amalgámovat čas ve prospěch silného akcentování osobní zkušenosti, jež v autorovi roste a bují. Často může být návštěvník během prohlídky zaskočen pocitem, že se ocitl v prostoru analogickém Mertovým obrazům. V situacích čistoty a prázdna, které něco kalí, narušuje, protíná, pozměňuje. Výmluvný je v této souvislosti nízký šedivý sokl protínající nakoso dvě velké místnosti a nesoucí Mertovy 3D objekty nebo zvuk doplňující instalaci tematizující „vysoké napětí“.

Pohled do instalace výstavy v Městské knihovně

Úskalí výstavy se skrývá v automatickém přenosu autorovy sebereflexe do rámce odborné instituce. Už motiv očí chráněných brýlemi na vnitřním obalu katalogu (obraz Na účet OÚNZu, 2015–2016) a všech propagačních tiskovinách je výmluvný a měl by upoutat pozornost kriticky smýšlejícího návštěvníka. Zvláště, když je potom v expozici před dvěma obrazy ze stejného souboru na parketách vyznačena instrukce: „Doporučená vzdálenost pohledu.“ Na základě těchto skutečností se lze ptát: Je to svým způsobem skrytý autorský manifest? Potměšilost? Hra? Více méně autorská instalace totiž předem vylučuje odstup od Mertovy tvorby a vylučuje i možnost ji ve vybraném segmentu odborně kriticky zhodnotit. Jakákoliv vnější reflexe se totiž rozbíjí o zpřítomněný silný Mertův příběh, z něhož dílo roste. A do tohoto příběhu je také divák potměšile a proti své vůli zaplétán.

Problém se nám obnaží ve chvíli, kdy se budeme tázat, zda je výstava retrospektivou. (V doprovodných textech k výstavě se cituje autor hovořící o „první pozdní maturitě“.) Pokud ano, proč se jmenuje Galerie? A proč Jana Mertu uvádějí v „nartexu“ výstavy svými fotografiemi Lukáš Jasanský a Martin Polák? V nepřehledném konglomerátu, který je obsažen již v hádankovitém názvu výstavy („Galerie“. Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu), se znovu a jasně objevuje Mertovo koncepční gesto. Je tu zaseta nejasnost či spíše nejednoznačnost, prvek hry, který je rozehráván nejen s nepoučeným divákem, ale také s institucí, od které si přes všechnu vstřícnost drží Jan Merta jistý odstup.

Jan Merta, Na účet OÚNZu, 2015–2016, olej na plátně, 110 x 90 cm

Uveďme hned na začátku, že pro poučeného diváka může být výstava skvostná a zábavná. Instalace totiž tvoří v druhém plánu svébytné pole časoprostorových významů, jež do života a díla Jana Merty zasel prožitý čas. Ty se však otevírají na způsob lingvistické hry, dvojkódově, pouze pro někoho. I to je rys stále zřetelných postmoderních východisek malby Jana Merty. Právě na této hře participuje svým potměšilým způsobem dvojice fotografů. Potměšilost je vložena do práce s fotografiemi konkrétních míst spojených s životem a dílem Jana Merty, které prostřednictvím technické reprodukce demytizují a překlápějí vnější kulisy obrazů (možné předobrazy), aby diváka formou jakéhosi pseudo-dokumentu uváděly do další roviny jinak režírované mystifikace. Zatímco autoři textů v katalogu (především Martin Dostál, Hana Larvová, Pavel Vančát) jsou ti, kteří mertovské „významy“ sebevědomě nejenom čtou, ale také dále snaživě dotvářejí a rozšiřují, běžný divák stojí obrazně řečeno „za dveřmi“, je uvržen do nutnosti brát na tyto výklady a svědectví ohled, což mu znemožňuje svobodně se položit do Mertova díla a nechat se jím bezprostředně prostoupit. Je otázkou, zda většina teoretiků vlastně nesedá na lep Janu Mertovi, kterému se jeho vlastní teze vypuštěné do světa dostávají zpět oklikou v košatě rozvedených úvahách a dokonce básních.

Manuál určený ke čtení Mertových obrazů (= katalog výstavy) místo aby dílo živě otevíral, vytváří pro jeho vnímání limity v podobě jakéhosi piedestalu. Vládne tu jednorozměrná úcta a adorativní či familiérní obdiv k autorově minulosti i současnosti. Mnohé z toho, co je tu napsáno, však již bylo řečeno jinde a lépe (mám na mysli především texty Radka Váni, Marka Pokorného a Karla Srpa). Nic proti historkám s „Honzou“, ale proč tu není alespoň jeden kritický text, který by šel po meritu věci? Tady, myslím, odborná instituce pochybila, nebo přinejmenším nevyužila příležitosti spatřit Mertovo dílo nově, aktualizovat pohled na něj.

Pohled do instalace výstavy v Městské knihovně s fotografiemi Lukáše Jasanského a Martina Poláka

Otázky, které naléhavě doprovázejí Mertovu tvorbu, ve zkratce naznačila alespoň Magdalena Juříková, když je v katalogu označila za „ambivalentní a provokativní konfigurace, do kterých se lidské společenství propadá od nepaměti.“ Je to zobecnění konkrétního kulturního jevu, který Merta svými obrazy architektonizuje a tímto zpřítomněním tematizuje. Jde o paralelní výstup malování, tj. procesu, v němž velkou roli hraje napětí (často vysoké…), dialektický vztah mezi náhodou (nevědomou asociací) a racionální korekcí, konkrétním zážitkem a jeho „impresivním fantómem“, v jehož podobě se zážitek opakovaně vrací, přičemž napětí mezi spontánně vitálním a racionálně umrtveným je hlavní osou pohybu od obrazu k obrazu a od kresby ke kresbě. Podstatným momentem v této chronologické a paralelně rhizomatické trajektorii tvorby jsou turbulence spojené s okamžikem opuštění díla, s vystoupením z malířského procesu, odříznutím se od konkrétního obrazu.

Intenzivní zkušenost rozporu a jednota obrazu

Dílo, aby bylo finalizováno, musí být opuštěno. Teprve opuštěním se stává samostatné. Autor hovoří o obraze jako o „živé bytosti“ či „organismu“. Je v tom cosi vysoce symbolického, co vrhá na obrazy Jana Merty jiné světlo (např. V jeho kůži /E.T./ I–IV, 2002–2006). Moment „opuštění“ je u každého díla jiný. Někde je pobyt s obrazem delší, komplikovanější, jeho forma uzavřenější, jinde stačí několik nepatrných gest a je poslán do světa. A ještě jinde je obraz natolik popisný, že se od něho musí autor odříznout názvem plným protichůdného zpochybnění (např. soubor Výtvarná výchova, 2011).

Všechny zmíněné způsoby opuštění díla jsou spojeny s intenzivní zkušeností. Tou je, zdá se, nemožnost přerušit či dokonce jednou provždy uzavřít proudy myšlení, vzpomínání a paměti, jež neustále plynou a váží se k navštívenému, viděnému a spatřenému. Je to právě vědomí neuchopitelnosti myšleného v celistvosti, vědomí toho, že celek nám jako bytostem uniká, že existují pouze dílčí trasy a závěry, dílčí horizonty, detaily, fragmenty, jež samy zdánlivě vytvářejí vlastní strukturu, na způsob sítě zahušťující otisky osobní i kolektivní zkušenosti. Toto zahušťování však není fakticky doložitelnou syntézou, pouze jejím pocitem. Svou kvalitou je tento pocit ve své komprimaci analogický obrazu a obrazové skutečnosti.

Pohled do instalace výstavy v Městské knihovně

Právě vůle jednat (vytváření obrazů) a zkušenostní skepse (rozpad jednoty, času a prostoru jako čehosi závazného) jsou u Merty spojitými nádobami a umožňují prolnutí soukromého s veřejným, intimního s politickým, solidárního s odmítavým, klidného s vyhroceným a v neposlední řadě plného s prázdným (vzpomeňme na Tao-te-ťing od Lao-c‘, který Jan Merta výtvarně doprovodil). Odtud také zdroj vitality, která prostupuje malířské dílo Jana Merty. Rozpornost, jež přetváří banální situace v dramata a dramatické situace odlehčuje a zcivilňuje, činí je mnohorozměrnými, a tedy obecně lidskými.

Jan Merta jako malíř patří přirozeně mezi solitérní umělce. Jde cestou osobní zkušenosti, kterou nelze redukovat na teze či manifesty. Komplexnost doby, aby se sama vyjevila v konstelaci barev a tvarů, potřebuje konstituční prostor. A ten nelze pouze myslet, tedy konstruovat. Ten musí být pokaždé znovu objevován. Objevování tohoto prostoru je zároveň opakovaným aktem osvobozování se od tíživosti doby, která je náhle přetavena do přijatelných, přehledných, více či méně krásných forem. A v nich bytuje, uložena-neuložena, mimovolnost paměti a vzpomínek, jež mohou být osobní, ale také generační nebo obecně lidské. A nemusí být vždy příjemné či okouzlující (Galerie I–IV, Galerie II 1–4, 2010–2011; Šerosvit skládky, 2010–2015; cyklus Ženský úděl, 2013–2016).


[1] Volně citováno z katalogového doslovu Oldřicha Krále, viz „Galerie“. Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu, výstavní katalog, Galerie hl. m. Prahy, Praha 2016, s. 149.


„Galerie“. Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu / kurátorka výstavy: Hana Larvová / koncepce a dramaturgie výstavy: Lenka Mertová / Galerie hlavního města Prahy / Městská knihovna / Praha / 2. 11. 2016 – 12. 3. 2017

Foto: Tomáš Souček

Petr Vaňous | Narozen 1975 v Kutné Hoře, historik umění, nezávislý kurátor a kritik. Absolvoval obor Dějiny a teorie výtvarných umění na FF UP v Olomouci (1993-99), působil jako redaktor časopisu Ateliér, Art & antiques, Revue art a kulturního týdeníku A2. Od r. 2006 pravidelně spolupracuje s redakcí Revolver revue. Patří mezi zakládající členy Archivu výtvarného umění. Od roku 2011 působí jako odborný asistent na pražské AVU. Věnuje se vztahu tradičních výtvarných médií (především malířství) k novým vizuálním trendům a monitoringu malby a kresby v podmínkách postmediální společnosti. Je autorem několika publikací o současném umění a řady kurátorských projektů a výstav (např. Resetting. Jiné cesty k věcnosti, Fundamenty & Sedimenty nebo Motýlí efekt?).