Artalk.cz

Sobek u Helbicha

V Galerii Valchařská, provozované v kancelářích brněnské tiskárny Helbich, je aktuálně k vidění výstava fotografického cyklu 20 Evžena Sobka, jímž autor navazuje na své starší dokumentární snímky Hlučínska z 90. let. René Crha se v recenzi zaměřuje na rozdíly mezi oběma soubory, zmiňuje se však také o koncepci alternativního výstavního prostoru, v němž jsou fotografie prezentovány.

evzen-sobek_20_foto1

Sobek u Helbicha 

Přehlídka prací fotografa Evžena Sobka nazvaná 20 je teprve druhou výstavou v Galerii Valchařská, kterou jsem navštívil. Vlastně ani nevím proč. Možná z lenosti, pohodlnosti. Také jsem se dřív trochu obával, že budu bloudit mezi sklady, než najdu kanceláře tiskáren Helbich, kde galerie sídlí. Přitom jsem mohl první výstavu ve zdejším foyer navštívit již v červenci roku 2014.

Koncept je jasný. Několikrát (většinou čtyřikrát) do roka prezentovat současnou českou fotografii v jejím nejširším spektru. Od autorů nejmladší generace po ty již etablované. Při této příležitosti každému z nich vydat katalog či knihu. Vše pak v rámci své kurátorské one man show zaštiťuje historik fotografie Lukáš Bártl. Je otázkou, do jaké míry lze dvě stěny v open space kancelářích, kde jsou fotky vystaveny, považovat za galerii. Ve chvíli, kdy probíhá vernisáž, to není problém. Zdejší zaměstnanci se najednou (ovšem pokud neobsluhují na rautu) také stávají návštěvníky výstavního prostoru, tedy místa, které je pro ně běžně pracovištěm. Nicméně pokud se přijdete na výstavu podívat jindy, ocitnete se v úplně jiném prostředí.

Musel jsem to zkusit: vydat se na Valchařskou neohlášeně, mimo den vernisáže. Upřímně jsem si myslel, že se dovnitř nedostanu, a pokud ano, tak se na mě budou pracovníci tiskárny dívat jako na podivného vetřelce, který nemá nic lepšího na práci, než se v čase oběda dobývat do jejich kanceláří. Po cestě jsem si říkal, že by bylo dobré s některým z nich navázat kontakt a zeptat se ho na pár otázek. Jaká je otevírací doba galerie? Jak často sem mimo vernisáž někdo zavítá? Jestli je rád, že tam mají výstavy? Co si myslí o Sobkových fotkách? A podobně. Došel jsem až před dveře, kterými se vstupuje do sídla tiskáren Helbich. Vzal jsem za kliku. A nic. Zavřeno. Podíval jsem se na zvonky a zkusil stisknout ten s cedulkou kanceláře. Ozval se hlas nějaké dámy, které jsem oznámil, že se jdu podívat na výstavu Evžena Sobka. Beze slov mi otevřela. Po schodech jsem vystoupal na místo, které jsem znal jen z vernisáží. Ovšem tentokrát vypadalo jako typické kancelářské pracoviště a jeho zaměstnanci byli v plném pracovním nasazení. Jediné, na co jsem se stihl paní, která mi otevřela, zeptat, bylo: „Kdy má galerie vlastně otevřeno?“ „Vždy, když jsme v práci,“ odpověděla mi s úsměvem. Následně ukázala rukou a řekla: „Prostory galerie jsou pouze tady.“ Poté se otočila a šla si sednout za stůl. A já pochopil, že má spoustu práce a nemá čas si se mnou povídat.

jhp_3114

Cyklus 20 Evžena Sobka je vlastně návratem na místo činu. Před dvaceti lety, totiž jako student Institutu tvůrčí fotografie, dokumentoval, pod vedením tehdejšího lektora Jindřicha Štreita, obyvatele a prostředí Hlučínska. Nyní se po letech na tento region opět zaměřil, a to konkrétně na obyvatele Dolního Benešova. Na stěnách visí celkem pět fotek z cyklu, z toho jeden velkoformátový tisk, kterým jednu ze dvou stěn galerie vytapetoval. Na něm je zachycena bandaska vyhozená do vzduchu. Opakuje se tak způsob prezentace, který zde byl použit při minulé výstavě Zuzany Šrámkové. Kritéria výběru pouhých pěti fotek z celého dokumentu mi nejsou známa. Mohu se pouze domnívat, že mezi jednotlivými snímky existuje nějaká spojitost. Možná jsou autorovy nejoblíbenější. Třeba se k nim váže vzpomínka na události, kvůli kterým dostaly přednost. Vše si mohu pouze domýšlet.

Letící bandaska. Holubi, kteří vylétají z holubníků. Anděl. Kluk, který se klouže po provizorní vodní skluzavce. Ryby v nádrži s vodou. Takto jednoduše, pár slovy, lze popsat náměty vystavených fotek. Nejprve jsem si naivně říkal, že bandasku, holuby a anděla spojuje létaní. Přestože dívka v převleku andílka stojí nehybně na přechodu pro chodce, přišlo mi (i díky nočnímu osvětlení), jakoby měla každou chvíli vzlétnout. A kluk, který je zachycen rozplácnutý na kusu igelitu ve chvíli, kdy se otáčí, mi připomněl rybu zmítající se na souši, čímž mi ladil s vystaveným snímkem ryb v nádrži s vodou.

jhp_3116

K výstavě však byla vydána rovněž stejnojmenná kniha, v níž je reprodukován celý aktuální cyklus fotografií z Dolního Benešova. Ve hřbetu je svázána kroužkovou vazbou. Nahoře má dírky, díky kterým je možné si ji otevřenou pověsit na zeď a listovat v ní, aniž bychom ji sundali ze zdi. Obsah tohoto „almanachu“, jak jej jeho autor při vernisáži nazval, dotváří celkový kontext, díky kterému můžeme fotky v Galerii Valchařská lépe interpretovat. Částečně na mě působí surrealisticky, což je také zmíněno v doprovodném textu k výstavě. Příkladem může být již zmíněná bandaska letící ve vzduchu. Nevím, kolik nám toho prozradí o prostředí a lidech z Hlučínska, nicméně ta divnost a neuchopitelnost některých snímků je zábavná. Je z nich cítit ironie a autorův nadhled při jejich pořizování. Může nám připadat, že fotky kluka na skluzavce z igelitu či plachtící bandasky mají nakonec stejnou výpovědní hodnotu jako záběr z mysliveckého plesu. Neznám prostředí a obyvatele Dolního Benešova, a jestli některé snímky zachycují nějakou výjimečnou akci, může nezasvěcený pozorovatel jen tušit. Mám ovšem pocit, že vše, co v dokumentu autor zachytil, jsou události. Myslím si, že fotky, které pořídil, minimálně v kontextu jeho vlastního vnímání zdejšího prostředí významné či jedinečné okamžiky a místa představují. Sobkův Benešov na mě působí velmi přátelsky a bezstarostně. Jako místo, kde by člověk chtěl mít chatu. Je na nich vše, co k tomu patří: od rybaření přes myslivce až po kulturní či sportovní akce. Vlastně takové idylické klišé (avšak v dobrém slova smyslu).

Co mi na výstavě vadí, je absence Sobkových černobílých fotografií dokumentujících Hlučínsko z doby před dvaceti lety. Nepoučený návštěvník nemá možnost posoudit, jak se zdejší prostředí proměnilo a jak se změnila tvorba samotného autora. Co jej zajímalo na zdejších obyvatelích a místě tehdy a co teď. O možnost srovnání je ochuzen. Tuto možnost má sice od 12. 11. při prezentaci obou cyklů přímo v Dolním Benešově, ale proč tomu tak není i na Valchařské? Je důvodem omezený prostor? Při vernisáži jsem měl trochu pocit, že jde z velké části o propagační akci na podporu knihy. Jakoby Lukáši Bártlovi nešlo ani tolik o vytvoření situace umožňující zhodnocení či přehodnocení autorovy starší tvorby. O srovnání dvou dokumentů, které dělí asi 20 let. Jenže ona se přeci přímo nabízí otázka: Jaký byl Sobkův dokument tehdy a jaký je teď?

evzen-sobek_20_foto2

Černobílé snímky z devadesátých let se pohybovaly na hraně sociologického projektu a fotografického dokumentu. Jeho pomocí se Sobek snažil představit zdejší obyvatele, jejich zvyky, kulturu a krajinu v celé jejich rozmanitosti. Chtěl vytvořit soubor, který by divákovi umožnil ucelený pohled na zdejší region. To ovšem není cílem nového cyklu – ten je více subjektivní. Autor vychází z dobré znalosti místa a ve fotografiích nám předestírá svou vlastní interpretací Dolního Benešova. Podává zprávu především o záměrně vybraných událostech, které navštívil a které jsou pro něj zajímavé. Sociologický aspekt se z velké části vytratil. Místo něj nám servíruje často až podivné a těžko uchopitelné obrazy, které nelze tak jednoduše dešifrovat. Jako kdyby s barevnou fotografií přišlo i jisté odlehčení a hravost.

Protože po dvou a půl letech jejich existence můžeme improvizované výstavní prostory v kancelářích tiskáren Helbich považovat zcela vážně za součást brněnské galerijní scény, nemohu se závěrem nezamyslet nad koncepcí tohoto výstavního prostoru. Galerie funguje jako velice chytré PR a v tomto smyslu jde ze strany Roberta Helbicha o dobrý marketingový tah. Jeho tiskárna je přece jen známá i výrobou katalogů k výstavám umění, tak proč tomu nejít trošku naproti a práci si navíc čtyřikrát do roka nezpříjemnit setkáním s umělci a teoretiky. Moje sympatie mají zejména zdejší zaměstnanci, kteří tuto myšlenku podpořili. Jen si nejsem jistý, jestli se doposud jedinému kurátorovi galerie, Lukáši Bártlovi, daří naplnit poslání galerie, tedy prezentovat současnou fotografii v jejím nejširším spektru. Zatím zde byli prezentováni především autoři (uznávám, že vcelku kvalitní) z okruhu jeho přátel (nejčastěji bývalých studentů Ateliéru tvůrčí fotografie na Fakultě umění Ostravské univerzity). Samotné fotky jsou pak prezentovány vcelku klasickým způsobem – přibité pomocí hřebíků na zdi. Nejspíš je to dáno možnostmi zdejších prostorů, možná kurátor nechce provokovat zdejší zaměstnance. Nicméně to je to, co se mi zdá na této galerii nejlákavější: pracovat s danými omezeními kreativně.


Evžen Sobek / 20 / kurátor výstavy: Lukáš Bártl / Galerie Valchařská / Brno / 1. 11. 2016 – 13. 1. 2017

Foto z instalace: Jirka Hloušek, 2foto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *