TZ: Miloslav Moucha

Miloslav Moucha / Od konceptu / Topičův salon / Praha / 13. 12. 2016 – 27. 1. 2017

Miloslav Moucha: Od konceptu

Vernisáž 12. 12. 2016 v 18 00

13. 12. 2016 – 27. 1. 2017

Národní 9, Praha 1, 1. patro

http://www.topicuvsalon.cz/

Otevřeno:

Po, čt, pá: 10 – 17 hodin

Út, st: 10 – 18 hodin

O státních svátcích a ve dnech pracovního klidu zavřeno.

MILOSLAV MOUCHA (1942) je český umělec známý především v zahraničí. Je autodidakt hrdě se hlásící k této skutečnosti. V roce 1968 emigroval do Francie a již o šest let později v roce 1974 byl jmenován profesorem na École des Beaux Arts Besancon. Od roku 1990 žije a tvoří střídavě ve Francii a České republice. Ve své tvorbě od počátků pracuje se symboly. V juveniliích lze zaslechnout symbolistní ozvěny Jana Zrzavého, Aléna Diviše, panoptikálního Alfreda Kubina a také symbolistní preislerovské krajiny. V 80. letech jej zaujal na čas koncept. Po té, co konceptuální umění nahlédl překonaným spíše již diktátem, nežli autentickou výpovědí, vrátil se „zpět“ ke klasické malbě. Mouchovo postkonceptuální malířské období začíná geometrickými formami. Čisté geometrické útvary hovoří samy ze sebe. Jsou také nositeli významů, které jsou s nimi spjaty, a pocitově samozřejmě srozumitelné: kruh, elipsa, čtverec, obdélník, přímka, linie. Moucha je hledač smyslu, a emblematickým výrazem tohoto jeho hledání jsou velkoformátové kompozice, inspirované sv. Janem Evangelistou a knihou o Stvoření, Berešit, které se datují od 80. let dál. Na počátku, myšleno podle Tór, Bůh stvořil nebe a zemi: Stvořil klenbu, zemi, nebe, moře i hlubinu. Dílo Stvoření je hluboké tajemství, kterému není možné rozumět, a o tom tajemství a pokoře jsou vlastně všechny Mouchovy obrazy. Na počátku bylo slovo, a toto je velké tajemství, které se prohlubuje skrze Kristovo člověčenství a kříž právě křížením pozemského a božího. Pozemské a božské, či materiální a duchovní, Moucha nevnímá ani tak v dualitním smyslu, ale spíše ve smyslu trismegistovského co je dole, je i nahoře, tedy jako spojení materiálního a duchovního světa a vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem. Proto Mouchův odklon od čistých minimalisticky symbolistních obrazů rodu Malevičova ke krajinám blížícím se „realitě“ je třeba chápat jako odklon výrazový, nikoli vnitřně obsahový. Krajina a příroda jsou hmotné projevy Ducha.

Těžištěm Mouchovy současné tvorby jsou právě takové krajiny. I v nich ale nachází geometrické akcenty, které upozorňují na existenciální vnímání krajiny, ve které se právě ocitám. Moucha se tu pohybuje mezi abstrakcí a skutečností, tu více tady, tu více tam. Skutečnost Mouchova je z rodu vnitřní skutečnosti šímovské tradice, oproti jemnohmotnému Šímovi je Moucha na svých obrazech výrazem více člověčí, zemitější, smyslový, a v barvách mouchovsky vášnivý. Přesto se stále táže a řeší s hlubokou vážností a pokorou. Mouchova pokora však není o navenek skloněné hlavě.

Proč je spíše něco nežli nic?

Leibnitzova filosofická otázka se týká existence světa a Boha. Je to otázka jako z kóanu, připomínající hada Úrobora zakousnutého v kruhu do svého ocasu, cyklícího svůj začátek a konec. Ptáte-li se po smyslu Mouchových krajin, i ony jsou takovou otázkou a odpovědí zároveň. Jsou neprůkazným důkazem. Avšak zcela jistě jsou věcí víry.

Lucie Šiklová