TZ: ´33 - ´29 - ´36

Lucy McKenzie / ´33 - ´29 - ´36 / Galerie UM / Praha / 19. 12. 2016 - 25. 2. 2017

´33 - ´29 - ´36

Vernisáž: pondělí 19. 12. 2016 od 18 h

Výstava potrvá do: 25. 2. 2017

Galerie UM, UMPRUM, nám. Jana Palacha 80, Praha 1

Otevřeno: pondělí až sobota 10–18 hodin

vstup zdarma

Galerie UM tentokrát představí mezinárodní výstavu ´33 - ´29 - ´36, kterou připravila skotská umělkyně působící v Bruselu, Lucy McKenzie. Její výstavní projekt kombinuje muzejní historickou výstavu s pracemi současných umělkyň a designérek a sleduje postavení ženy nejen v kontextu životního stylu, módy a užitého umění.

Tematický rámec výstavy zachycuje konflikt mezi antikvitou a modernitou projevující se mimo jiné i v současném rozlišování femininity a feminismu. Zabývá se zde i mylnými představami o emancipaci. Časový vývoj této problematiky Lucy McKenzie demonstruje na příkladu prací tří výrazných představitelek módního návrhářství a uměleckého řemesla meziválečného období – Boženy Rothmayerové-Hornekové, Kató Lukáts a Madeleine Vionnet – a realizacích současných umělkyň a designérek – Ateliéru E.B, Tauby Auerbach, Katji Mater, Becy Lipscombe, Eileen Quinlan a svých vlastních.

Hlavním inspiračním zdrojem se jí stal avantgardní knižní a výstavní projekt, na kterém spolupracovala Božena Rothmayerová-Horneková, Civilisovaná žena z roku 1929. Lucy McKenzie, v tomto projektu odhaluje konfliktní uskutečňování ženské emancipace v rámci modernismu a poukazuje na protichůdnost funkcionalistického životního stylu a ženství, společenských ideálů a konzumní reality. Expozici doplňuje tvorba francouzské módní návrhářky Madeleine Vionnet, která se naopak obrací k ženství a nadčasovým ideálům dynamické symetrie a proporcím starověkého Řecka a Říma. Další z představitelek modernismu Kató Lukáts rozvinula svůj vlastní styl, který zkoumal avantgardní možnosti skryté v konzumní kultuře. V meziválečném období pracovala jako ilustrátorka a návrhářka v oblasti reklamy a obalového designu.

Tyto tři návrhářky společně formulují komplexní řadu z dnešního pohledu zajímavých otázek zahrnujících vztah feminismu a ženskosti, antikvity a ultra-modernity, radikalismus ukrývající v sobě stereotypní soudy velkého příběhu mužské dominance a zavádějící obraz emancipačního hnutí, využívající módu a umělecké řemeslo jako dvojitého agenta působícího mezi protilehlými stranami.

Lucy McKenzie tím, že přizvala do výstavy další současné umělkyně a návrhářky pracující s geometrií a abstrakcí, zkoumá, jak se výše nastíněná problematika a její minulost projevují v jejich uměleckém uvažování a vnímání ženské identity a vztahu k současnému diskurzu. Výstava také sleduje, jak je dědictví rozporuplného poselství Civilisované ženy použitelné i na naši dobu – stále žijeme a pracujeme v kultuře, v níž jsou představy o ženskosti instrumentalizovány jako ovládající síly ženské identity. Svět módy a spotřebitelská kultura se tak stávají hlavním polem feministické agentury.

Kurátorka výstavy: Lucy McKenzie

Vystavující umělkyně a designérky: Atelier E.B, Tauba Auerbach, Katja Mater, Lucy McKenzie, Beca Lipscombe, Eileen Quinlan

Historické práce: Božena Rothmayerová-Horneková & Civilisovaná žena, Kató Lukáts, Madeleine Vionnet

Odborná spolupráce: Jana Baierová, Martina Chadimová, Edit Darabos, Jan Kolský, Ágnes Naszlady, Dóra Reichart, Markéta Vinglerová

Architektonické zpracování výstavy: Lucy McKenzie

Instalace výstavy: Jan Boháč, Pavla Dundálková, Josef Frühauf, Lenka Glisníková, Tereza Kanyzová, Jan Kolský, Jan Paleček

Grafický design: H I T, Berlin

Fotografie: Martin Polák

Speciální svícení pro fotografie: Jiří Šmirk

Osvětlení: ETNA iGuzzini

Produkce: Are | are-events.org

Výstava je pořádána Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze a Are | are-events.org ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem (Iparművészeti Múzeum) v Budapešti a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.

Historické práce jsou zapůjčeny z Moravské galerie v Brně, Moravské zemské knihovny v Brně, Uměleckoprůmyslového musea (Iparművészeti Múzeum) v Budapešti, Uměleckoprůmyslového musea v Praze a soukromých sbírek.

Finanční podpora: Creative Scotland, Francouzský institut v Praze, Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Státní fond kultury ČR, Magistrát hlavního města Prahy, Velvyslanectví Nizozemského království, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Zastoupení vlámské vlády v ČR.

Poděkování: Mili Vávrová – Galerie Art Deco, Petra Czumalová, České centrum Brusel, Konstantina Hlaváčková, ETNA iGuzzini, Helena Jarošová, Městské kulturní středisko Moravský Krumlov, Marta Sylvestrová, The Emblem Hotel

'33 - '29 - '36

Výstava v Galerii UM

V roce 1929 se v československém Brně zrodil projekt hledající odpovědi na problém, v jehož řešení modernismus do té doby zaostával – na tzv. „ženskou otázku“. Výstava a katalog s názvem Civilisovaná žena, organizované skupinou avantgardních návrhářů včetně Boženy Rothmayerové-Hornekové, propagovaly funkcionalistický životní styl založený na myšlence upřednostňování kalhotového kostýmu a krátkých vlasů. Výstava představila praktické oblečení pro spojené sféry práce, volného času a těhotenství a umístila ženu do časově úsporné tzv. „Frankfurtské kuchyně“. Ale kromě toho, že podněcovala stříhání copů a efektivní vedení domácnosti, neměla Civilisovaná žena ve věci skutečné emancipace příliš co nabídnout. Přehnaně zviditelňovaná postava „nové ženy“ byla v meziválečném období symbolem modernity, něčím svůdným a současně znepokojivým pro společnost. Doktrína, kterou výstava a kniha přijaly za vlastní, spojila femininitu s iracionálnem a zdobnost s primitivismem podobným způsobem jako teorie Adolfa Loose v knize Ornament a zločin. Narcistní a zasněné ženy bránily pokroku; jejich ženskost bylo proto třeba vymýtit. V samotném projektu se tento rozpor mezi ideologií a realitou projevil v návrzích kalhotových kostýmů Rothmayerové-Hornekové, které doslovně citují stylové konvence tehdejšího módního návrhářství, přestože jejich autorka tvrdila, že odmítá dívčí frivolnost. Principiální rozporuplnost poselství tohoto projektu však nejlépe ztělesňují realistické, ultra-femininní figuríny v nesourodě působících svetrech a volných kalhotách. Civilizovaná žena, kterou hlásali, očividně nemohla existovat mimo dosah dobové propagandy.

Je-li řeč o něčem, co vypadá radikálně, přestože to radikální vůbec není, pak Civilisovaná žena nachází svůj protipól v postavách Madeleine Vionnet a Kató Lukáts. Vionnet byla přední francouzská módní návrhářka meziválečného období. Její práce působí na první pohled jako luxusní večerní róby pro nejvyšší vrstvy, ale pro definování moderní ženské identity si zaslouží bližší pohled. Vionnet sledovala vlastní představu racionalismu; zredukovala oděvní střihy do geometrických abstrakcí odvozených ze znalosti textilního materiálu, jeho vlastností a lidského těla v pohybu a předznamenala tím vývoj sportovního oblečení, které proměnilo módu celého 20. století. Její návrhy byly často v rozporu s dobovou nenasytnou touhou po novosti, protože dávaly přednost nadčasovým ideálům –  dynamické symetrii přírody a antickým proporcím. Její autoritativní syntéza pohybu a abstrakce však nebyla negací femininity; její modely naopak proměňovaly zákaznice v pružné futuristické bohyně, a to, společně s jejím praktikováním humánního zacházení se zaměstnanci, z ní učinilo představitelku zrychleného pokroku.

Neoklasicismus reinterpretoval anachronistické formy a spojil je s novými materiály a modernistickými myšlenkami. Podobně experimentálním způsobem pracovala s konvenční obrazností grafická návrhářka a ilustrátorka Kató Lukáts, aby vytvořila v rámci omezení konzumní kultury vlastní vizi, která zaznamenala obrovský komerční a umělecký úspěch. Její kompozice a zejména práce s opakovanými vzory přinášejí svůdný kaleidoskop archaických ideálů ztělesňovaných světem náboženských slavností, dětských her a rakousko-uherské nostalgie. Avšak tyto sentimentální kódy jsou natolik průbojné, že je usměrnila pro své vlastní potřeby a projekty.  Lukáts často užívala hybridní archetypy – na jedné z ilustrací stojí v popředí elegantní kráska dvacátých let, přičemž je rámována siluetou historické figury v krinolínové sukni s kudrlinami. Podobně jako v klasickém erotickém textu Příběh „O“ Pauline Réage formalizuje hrdinčiny sexuální touhy pomocí kostýmu z 18. století, chápala Lukáts rozkoš jako něco, co je podněcováno a posilováno fantazií, a vrstvením minulosti a současnosti. Lukáts, mimo rodné Maďarsko dnes prakticky neznámá, pracovala v meziválečném období jako ilustrátorka a návrhářka v oblasti reklamního a obalového designu pro výrobce cukrovinek, automobilů, spodního prádla a pro módní a turistické časopisy. Společně se svým manželem Gyuláném Kaeszem vyráběla také nábytek. Po druhé světové válce, jelikož komunistický režim zrušil soukromé podnikání, se těžiště její tvorby přesunulo k ilustracím dětských knížek. Její předchozí tvorba byla vystavena anti-buržoazní kritice.

Práce Rothmayerové-Hornekové, Vionnet a Lukáts společně vytvářejí komplexní řadu vzájemně se prolínajících estetických otázek zahrnujících dualismus feminismu a ženskosti, vzoru a opakování, antikvity a ultra-modernity. Ukazují nám, jak se radikalismus může skrývat a přitom nám být přímo na očích, když budeme používat konvenční narativní standardy a jak mohou být zobrazení emancipace a útlaku zavádějící. Díla těchto autorek jsou také názornou ilustrací toho, jak móda a užité umění mohou působit jako dvojitý agent, volně oscilující mezi dvěma protichůdnými silami.

Lucy McKenzie oslovila také několik současných umělkyň a designérek, aby odpověděly na zmíněné otázky. Umělkyně pracující s geometrií a abstrakcí byly vyzvány, aby se vyjádřily k tomu, jak se daná problematika vztahuje k jejich vlastnímu vnímání ženské identity a nakolik jim tyto zdánlivě „nadčasové“ struktury připadají v rámci současného diskurzu relevantní. Stejně tak byly přizvány také designérky, aby reagovaly na komplexní, ale rozporuplné poselství Civilisované ženy. Stále se totiž pohybujeme v kultuře, v níž představy o ženskosti fungují jako síly ovládající chování žen a kde se zároveň móda a masová kultura mohou stát hlavními nositeli feministické agendy.

Atelier E.B je designové studio založené za účelem tvůrčí spolupráce mezi návrhářkou Becou Lipscombe a umělkyní Lucy McKenzie. Ve výstavě '33 - '29 – '36 se zaměřují na výstavní techniky, díky kterým se Civilisovaná žena stala tak fascinujícím projektem. Zkoumají, jak jejich vlastní módní kolekce rezonují se stylem Boženy Rothmayerové-Hornekové, například zařazením tzv. capsule wardrobes (nadčasových šatníků) praktického pracovního oděvu (pracovní kabáty, svrchníky, adaptace sportovního oblečení – sportovní košile a běžecké kalhoty), na které jsou navrstveny komplexnější oděvní prvky. Modely, vystavené na stejně anti-moderních figurínách, jaké byly použity v Civilisované ženě, v sobě slučují různé styly a období a odhalují, jak se formují a zavádějí hierarchie vkusu. V reakci na ideologii Civilisované ženy vytvořila Beca Lipscombe sérii tištěných plakátů a textilií, které zkoumají, co vznikne, když se spojí praktičnost se zdobností.

Pop-up sochy Möbius a Zikurat Tauby Auerbach pracují s podobným kinetickým potenciálem, který je charakteristický pro plošné vzory Madeleine Vionnnet a aktivují se stejnou kombinací pohybu a napětí. Soubor digitálně tištěných soch Meander Helix (Meandrová spirála) je trojdimenzionální extrapolací opakující se struktury starořeckého meandrového ornamentu. Každá ze soch prověřuje základní strukturu tím, že k ní přidává nový dynamický nebo konceptuální záhyb a nechává na něj působit pohyby vysunování nebo rotace. Mezi vystavená díla patří rovněž A Partial Taxonomy of Periodic Linear Ornament — Both Known and Speculative — Arranged by Symmetry, Dimension and Iteration (Částečná taxonomie periodického lineárního ornamentu — známého i spekulativního — uspořádaná na základě symetrie, velikosti a opakování). Práce Tauby Auerbach bývají vystavovány v rámci jednoho celku s výstavními nosiči vyrobenými na zakázku, které dále rozšiřují autorčino zkoumání dekorativních vzorů a zahrnují do její praxe historický výzkum.

Katja Mater vytváří své fotografie opakujících se obrazců vrstvením vícenásobných expozic, které dokumentují manipulaci s fyzickým prostorem. Prostor, v tomto případě galerie, byl transformován pomocí systematicky vytvářené nástěnné malby. Výsledná fotografie je pak pomocí opakování motivu malby dále přetvářena do strukturální kompozice. Autorka tímto způsobem abstrahuje formy z materiálu, propojuje malbu s fotografií a používá čas jako čtvrtý rozměr. Specifický proces, jakým obrazy vznikají, i maximální skrytost způsobu jejich konstruování, odrážejí práci módních návrhářek, v níž hodiny dřiny a dlouholetá zkušenost jim umožnily šít šaty, které se zdají být jen lehce spíchnuté dohromady.

Lucy McKenzie zkoumá, jak  napodobivá malba a kresba může sloužit jako pole pro  historický výzkum. Lineární kresba hrála v meziválečném světě módy podobnou roli jako dnes fotografie – byla hlavním způsobem dokumentace a reprodukce a odborníci i veřejnost ji „četli“ způsobem, který se nám dnes jeví jako nedostupný. McKenzie studuje práci Vionnet, Lukáts a Rothmayerové-Hornekové, osvojuje si jejich styl a imituje způsob, jakým každá z nich užívala lineární kresbu k přenosu informací a myšlenek. Tak, jako akt rozložení oděvu na jednotlivé části může odhalit jeho tajemství, přemalování a překreslení historických děl pomáhá odkrýt aspekty umělcovy motivace, které by jinak zůstaly skryté. McKenzie interpretuje nástěnné malby, které zdobily  pařížský salón Madeleine Vionnet, na nichž Georges de Feure v roce 1923 zobrazil asyrské, egyptské, byzantské a římské postavy oblečené do modelů Madeleine Vionnet. McKenzie také vytvořila módní ilustrace ve stylu Civilisované ženy pro Atelier E.B a kresbu Elle Cigaretta imitující obalový design Kató Lukáts.

Eileen Quinlan představuje výběr polaroidových tisků, které používá v procesu tvorby svých fotografických zátiší. Tyto fotografie jsou hned z několika důvodů nestabilní. Protože jsou povětšinou focené na prošlý materiál, jejich chemické složení se s postupujícím časem mění. Navíc jako nedokončená díla odhalují mechanismus autorčiny metodologie postupného precizování do finální formy. Quinlan čerpá inspiraci z reklam na módu a kosmetiku a z díla modernistických fotografek Lee Miller a Florence Henri, které prací v reklamě sponzorovaly svou volnou tvorbu. Miniaturní měřítko a živé barvy vystavených prací Eileen Quinlan nutí diváka dešifrovat jednotlivé scény podobně jako kompozice Kató Lukáts podněcují touhu zmenšit se a vstoupit do jejich světa. Dílo Eileen Quinlan tematizuje složité osobní a genderově zabarvené narativy skryté za perfekcionismem komerčních reklamních fotografií.

Lucy McKenzie