Artalk.cz

Bienále architektury 2016 očima účastníků i návštěvníků

V následující reportáži se ohlížíme za nedávno skončeným 15. Bienále architektury v Benátkách a československou účastí na něm, tak jak byla reflektována hosty diskuse uskutečněné v pražské Galerii VI PER.

img_8230u

Bienále architektury 2016 očima účastníků i návštěvníků

V polovině října se v pražské Galerii VI PER uskutečnila diskuse na téma letošního Bienále architektury v Benátkách, kde byl v československém pavilonu prezentován projekt Care (Sorge) for Architecture: Asking the Arche of Architecture to Dance připravený kurátorským týmem ve složení Benjamin Bradňanský, Petr Hájek, Vít Halada, Ján Studený a Marián Zervan a zaštítěný Slovenskou národní galerií v zastoupení Moniky Mitášové a Moniky Palčové. Debaty, kterou moderovala kritička architektury Karolína Jirkalová, se zúčastnili Petr Hájek (architekt, docent na FA ČVUT v Praze, vedoucí ateliéru na VŠVU v Bratislavě, spoluautor koncepce pavilonu), Marián Zervan (teoretik architektury, vedoucí Katedry dejín a teórie umenia FF TRUNI Trnava, odborný asistent VŠVU Bratislava) a Osamu Okamura (architekt, programový ředitel mezinárodního festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE). Z publika pak zaznívaly především hlasy teoretiček architektury Moniky Mitášové a Márie Topolčanské.

Marián Zervan představil v úvodu koncepci pavilonu věnovaného poctě architektonickému projektu a konceptu, představené na příkladu částečně realizovaného projektu Vladimíra Dedečka na přestavbu Slovenské národní galerie (projekt 1962, 1963, realizace 1967–1969) a její návaznost na tematické zaměření letošního bienále: Reporting from the Front, tak jak ho formuloval jeho kurátor, chilský architekt Alejandro Aravena. Podle Araveny je cílem architektury zlepšování kvality života lidí, od zajišťování základních životních potřeb až po rozšiřování hranic naší civilizace. V jeho pojetí mělo bienále představit architekturu jako významného aktéra v sociální, politické a ekonomické oblasti, schopného přispět k vyrovnání se s problémy segregace, nerovnosti, periferií, přírodních katastrof, migrace, nedostatku bydlení atd. Marián Zervan vyložil kurátorský projekt jako polemiku s Aravenovým zadáním ve dvou směrech: Zaprvé v tom směru, že Aravena zdůrazňuje důležité funkce architektury, ale její možnosti redukuje na „starostlivost“ a „obstarávání“ (odpovídající Heideggerovým německým termínům „Fürsorge“ a „Besorgen“), zatímco expozice v československém pavilonu měla sledovat jinou rovinu starosti (blížící se heideggerovskému existenciálnímu „Sorge“, spojenému s projektováním), a to rovinu nezastupitelnosti architektonického projektu, protože všechny Aravenovy úlohy a funkce nemůže architektura plnit tak, že se vzdá architektury, ale naopak tak, že posílí vlastní architektonickou projektivní schopnost, bez které nemůže existovat. Zadruhé, Aravena by podle Zervana rád viděl architekturu v čele frontových linií: používá ve vyjadřování metafory boje, zatímco kurátorský projekt československého pavilonu navrhuje vrátit se k metafoře tance (termíny Georga Lakoffa), poskytující svobodu architektonickému projektu vést permanentní dialogy s arche architektury. Tanec, jako snaha porozumět a dosáhnout konsensu, je protikladem k zápasu, snaze položit oponenta na lopatky. Jen na základě tance lze podle autorů rozvíjet projekt a přispět k řešení problému. Kromě rozměrného kovového modelu SNG vyplňujícího takřka celý prostor pavilonu tak vystavili rovněž množství materiálů ve formě digitalizovaných fotografií rakouské fotografky Herthy Hurnaus a slovenské fotografky Daši Bartekové, dokumentárního filmu Jany Durajové a videorozhovorů s architekty, kritiky a historiky o jejich zkušenosti s budovou SNG a názoru na Dedečkův projekt (Maik Novotny a Benjamin Konrad z Vídně, Kamiel Klasse z Amsterodamu, Greg Lynn z Los Angeles, Jan Tabor z Vídně a z Bratislavy Pavol Paňák, Štefan Holčík, Matúš Vallo, Henrieta Moravčíková a Imro Vaško), ale také Dedečkův architektonický projekt a projekty na rekonstrukci SNG. Tyto materiály byly prezentovány na obrazovkách rozvěšených po stěnách místnosti: na jedné straně šlo o dokumentaci „zápasu“ (Dedečkův projekt vzbuzoval a stále vzbuzuje kontroverze, po revoluci se diskutovalo i o jeho demolici), na druhé o představení „tance“ (soutěže a studentské projekty na revitalizaci areálu a také výtvarné projekty zabývající se budovou SNG od Anny Daučíkové a Stana Masára). Koncepce československého pavilonu je detailně popsána i na jeho webových stránkách, kde je k nahlédnutí i katalog.

img_8232u

Tolik k úvodní přednášce, která odstartovala živou (až živelnou a moderátorsky nepříliš dobře koordinovanou) debatu o vstřícnosti expozice vůči bienálovému divákovi a možnostech vystavování architektury na přehlídce tohoto typu. Karolína Jirkalová popsala projekt prezentovaný v československém pavilonu jako velmi komplikovaný a pro návštěvníka těžko proniknutelný. Na otázku, zda je bienále skutečně tou správnou příležitostí pro prezentaci tak vrstevnatého výzkumného projektu, pak Marián Zervan odpověděl, že od diváka architektonického bienále očekává ochotu věnovat návštěvě přehlídky několik dní, přičemž však zároveň nepovažuje výstavu v československém pavilonu za komplikovanější, než byla např. minulá prezentace Francouzů (kteří v průběhu bienále na pronajatém vaporettu pořádali přednášky) nebo Švýcarů (jejichž letošní expozice byla podle Zervana sice efektní, ale její sdělení vyžadovalo zastavení a studium).

Ke kritice československé expozice z důvodu její nesrozumitelnosti se nicméně připojil i Osamu Okamura: “Pro mě je určitým měřítkem úspěšnosti expozic v bienálových pavilonech, zda se jim podařilo vyvolat odbornou diskusi v zahraničních médiích. Myslím, že náš problém je v tom, že se do této diskuse příliš zapojit neumíme, přestože úroveň našich výstav je poměrně vysoká. Nedokážeme zkrátka zprostředkovat závažný obsah srozumitelným způsobem, což je samozřejmě velké umění. Myslím, že letošní výstava byla vlastně skvělá, ale že se to skoro nikdo nedozvěděl. Což je škoda.” Současně poukázal i k určité neschopnosti vstoupit do mezinárodního diskurzu kvůli preferenci lokálních spíše než globálních témat. “Chápu, že máme spoustu svých problémů a že například otázky třetího světa nás moc nezajímají. Zároveň si ale vůbec nemyslím, že je to dobře, naopak jsem toho názoru, že je to špatně a že to jenom něco vypovídá o nás.” Podle Okamury nemohlo být zahraničním divákům jasné, že červený, konstruktivismus asociující model uprostřed místnosti představuje budovu Slovenské národní galerie a obrazovky prezentující dokumentaci a diskusi kolem projektu byly podle něj kvůli přesvětlenosti místnosti nečitelné. V rámci diskuse nicméně zazněla i poznámka Moniky Mitášové, podle které se přesto expozici v československém pavilonu do mezinárodní diskuse vstoupit podařilo, a to mimo jiné v kontextu přístupu k architektuře vzniklé v období socialismu (internetové portály dezeen, designboom a jiné).

img_8242u

Přes kritiku či naopak ocenění jiných národních pavilonů pak debata dospěla k tématu mezinárodní poroty, která projekt vybrala, a otázce, jakým způsobem projekty posuzuje. Monika Mitášová jako tajemnice poroty svou odpovědí diskusi opět posunula k obecnějšímu problému: “Zdá se, že jsme dlouhodobě nespokojení s prezentacemi v československém pavilonu, nicméně velmi by mě zajímalo, zda jsme spokojeni se stavem architektury u nás. Není to jen otázka jednotlivých výstav a staveb, ale dlouhodobých projektů. Zahraniční architekti se do výběrových řízení hlásí s vlastními dlouhodobými výzkumnými a interpretačními projekty. Jejich práce je často už stavebně realizovaná a alespoň částečně publikovaná. V zahraničí existuje také určitá kultura diskuse o problémech v architektuře. Ale pokud se podíváme do našeho prostředí, je velmi těžké najít architekty, kteří by dělali srovnatelný cílený a dlouhodobý výzkum a přicházeli s vlastní interpretací obecnějších problémů architektury. Máme málo zkušeností s jejich zprostředkováním. Místo kritických recenzí a diskuse o obecnějších tématech publikujeme autorské zprávy staveb nebo jakési velmi slušné, anebo naopak velmi neslušné, protože chybné až lživé reakce na práci kolegů, často bez pravdivého uvedení alespoň základních dat… S tím pak souvisí i to, že výzkumné projekty na výstavách ani nedokážeme vnímat a nejsme ochotni se jimi zabývat a rozumět jim.” Potřebu kritické diskuse v československém prostředí zdůraznili i Osamu Okamura a Mária Topolčanská. Marián Zervan pak navázal na tvrzení Moniky Mitášové o nedostatku kvalitního architektonického výzkumu: “Slovenští a čeští architekti často nemají projekty, Dedeček je jeden z mála, který projekt v pravém slova smyslu opravdu měl,” a podobný pohled na věc vyjádřil i Osamu Okamura: “Chybí tady výzkum jak na školách, tak v soukromých praxích. Nejsou tu architekti, kteří by tvořili experimentálním způsobem, ani instituce, které by architektonický výzkum podporovaly, disponovaly vědeckými týmy a podobně. Nefunguje tady celá ta sféra, z níž ve většině ostatních zemí vychází výstupy pro bienále. Protože to je to, čím je možné mezinárodní komunitu obohatit. Je třeba ukázat něco nového nebo jiného, něco, co by podnítilo diskusi. A takových věcí je zde hrozně málo.”

Okamura nicméně zmínil i pavilony na letošním bienále, které komunikovaly poměrně přímočaré, ale výrazné a podstatné sdělení založené na silném gestu: “Například kanadský pavilon se letos vůbec neotevřel, protože realizační tým se v průběhu příprav rozhodl, že se bude věnovat mapování katastrofálně škodlivé těžby kovů a minerálů v Kanadě. Vláda v důsledku zakázala expozici v pavilonu otevřít, a tak před ním architekti na protest postavili zeď z kontaminované zeminy, kterou si návštěvníci mohli v sáčcích odnášet s sebou. Byl to tak silný příběh, že o tom informovala všechna média. Podařilo se jim říct něco o dnešní civilizaci – to abychom zase nevytvořili mýtus, že je potřeba desítek let výzkumu, aby vznikla dobrá výstava.”

img_8241u

V diskusi zazněla mimo jiné i polemika nad tím, zda je vhodné, aby architektonickým bienále dominovala sociální a politická témata a samotná architektura aby zůstávala spíše v pozadí. Téma se však v rámci debaty spíše rozplynulo, aniž by byla jasně formulována konkrétní pro a proti tohoto kontextuálního přístupu k prezentaci architektury. Dalším podnětem, který vznesla Mária Topolčanská a jemuž se panelisté rovněž věnovali spíše krátce, byla strukturální problematika výběru projektů na bienále. Topolčanská poukázala na neprofesionalitu celého mechanismu a navrhla, zda by nebylo vhodnější architekty přímo doporučovat či oslovovat. Podle Mariána Zervana by se tím mnohé nevyřešilo, sám by ovšem hlasoval pro větší rozpočet a dřívější vypisování výběrových řízení (v letošním roce zasedala výběrová porota z důvodu nejasností o rozpočtu teprve 26. 1., přičemž bienále bylo zahájeno už na konci května). Osamu Okamura s Topolčanskou nesouhlasil – architektonická soutěž je podle něj formou odborné diskuse, kterou je potřeba zachovat. Z diskuse rovněž vyplynulo, že by po vyhlášení výsledků měly být publikovány všechny soutěžní projekty (tak jako tomu bylo v minulosti už několikrát), aby kritická debata mohla pokračovat v širším rámci, mezi profesionální i laickou veřejností.


Foto: Maroš Greš


Petr Hájek, spoluautor expozice v československém pavilonu, se na článku odmítl podílet a jeho repliky jsou proto z textu vyňaty.

 

Komentáře

  1. Z našeho pavilonu jsem byl zděšen. Téma se nijakým způsobem nevěnovalo zobecnění. Absolutní komplikace ve snaze sdělit oč jde, neschopnost či nechuť oddělit barevně přidanou konstrukci od modelu, ostudný kus nábytku – stolek s knihou návštěv. Zahleděnost do sebe bez ohledu na návštěvníky. V mých očích pavilon prohrál. V našem případě bych prezentaci architektonických témat nechal na umělci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *