Cesta tam a zase zpátky

V ústeckém Domě umění probíhá výstava In Their Eyes..., na níž jsou prezentovány práce současných umělců zabývající se lokálními problémy a traumaty plynoucími z historických událostí v Jižním Tyrolsku, severních Čechách a Chorvatsku. Česko-italská kurátorská dvojice (Michal Koleček a Camilla Martinelli) nachází mezi těmito oblastmi paralely, které však podle Terezy Záchové výstava nevystihuje příliš přesvědčivě.

Cesta tam a zase zpátky

Výstava v ústeckém Domě umění se zabývá tématem kolektivní paměti. Hned na začátku je třeba říct, že se budu vyjadřovat spíše ke kurátorské koncepci a instalaci výstavy než k jednotlivým dílům, ačkoli na některá z nich upozorním. Samotný název In Their Eyes… vychází z metafory subjektivního pohledu na svět každého z nás. Zároveň reflektuje i fakt, že svět, tak jak ho vnímáme, dotvářejí i osoby, kterými se nejčastěji obklopujeme. Ústecká výstava (projekt je rozšířen do dvou dalších zahraničních destinací – Jižního Tyrolska, kde výstava začala, a Istrie, kde bude výstava pokračovat) tak představuje výběr deseti autorů ze jmenovaných oblastí. Jsou jimi Slaven Tolj, Stefano Cagol, Igor Eškinja, Michael Fliri, Richard Loskot, Michaela Thelenová, Zdena Kolečková, Miroslav Hašek, Hannes Eggel a Nemanja Cvijanović.

Dům umění Ústí nad Labem se otevřel v březnu tohoto roku. Doposud v něm proběhlo pět výstavních projektů, z nichž tři připravil kurátor a také zakladatel Domu umění v Ústí nad Labem, Michal Koleček. Diváci zde mohli vidět také jeden projekt tzv. „přespolní“ a jeden sloužil čistě prezentaci diplomových prací ústecké Fakulty umění a designu UJEP. Zda se jedná o výstavní prostor vázaný primárně na činnost školy či zda půjde o Kolečkův osobní kurátorský projekt, zaměřený na stále tak trochu „opomíjenou“ ústeckou scénu, mi zřejmé není.

Mnozí Michala Kolečka znají jako autora projektů týkajících se sociálních a politických otázek spojených s vyloučenými nebo zapomenutými místy, na nichž často spolupracoval se svou ženou Zdenou Kolečkovou. V rámci svého zájmu o středoevropský kontext otevřeli mnohé pohledy na oblast postkomunistických zemí a zároveň začali systematicky reflektovat umělecké dění v Ústí nad Labem. Proč je tohle potřeba zmínit?

Výstava In Their Eyes… v jistém smyslu navazuje na Kolečkův osobní fokus, spolupracoval na ní však také s italskou kurátorkou Camillou Martinelli. Jejich projekt reflektuje (středo)evropský kontext, který rozšiřují o území severní Itálie (Jižního Tyrolska). Hlavní ideou projektu, alespoň podle tiskové zprávy, je poukázat na paralely mezi regiony, které se v průběhu dějin musely vyrovnávat s obdobnými událostmi a problémy, ať už jde o vztah k rakousko-uherské monarchii, traumata druhé světové války, soužití obyvatel různých národností a jazyků, kontext vymezování státních hranic či vlastní identitu a vzájemné vztahy. Pravděpodobně s myšlenkami nad těmito otázkami by měl divák odcházet z výstavy. Leč jednotliví umělci se vyjadřují daleko za hranice těchto konkrétních problémů a dané téma se v důsledku poněkud rozvolňuje a ztrácí. V tomhle ohledu mi není jasný způsob výběru českých autorů. Jsou zde zastoupeni pouze autoři ústecké scény, kteří zde žijí a pracují. Ale není to poněkud málo? Bylo opravdu potřeba omezit výstavu na tento region? Otázky pohraničí se netýkají pouze ústeckého kraje, ale také oblasti Krkonoš, Jeseníků či části Moravy a Slezska. Je škoda, že se výstavy nezúčastnili i další umělci, kteří se tématem paměti a česko-německých vztahů zabývají dlouhodobě, např. Romana Horáková či Mark Ther.

U některých autorů mi naopak význam jejich zastoupení na výstavě uniká. Například Richard Loskot sice dlouhodobě žije a tvoří v ústeckém regionu, jeho práci však chápu v kontextu sahajícím daleko za hranice lokální působnosti, zvláště co se týče kolektivní paměti. Autor se zabývá tématem pravdy, pojímá ji nicméně filozoficky, nikoli historicky, a o to výstižněji skrze existenciální bytí, světlo a přírodní jevy. Kurátoři nejspíš měli určitý důvod, proč dotyčného umělce oslovili, ale ten se mi odkrývá poněkud povrchně. Podobné práce, které nikterak nemapují lokální problematiku dané oblasti a přesahují její rámec, vystavili Michael Fliri či Igor Eškinj. Fliri se ve svých dílech neomezuje pouze na problematiku Jižního Tyrolska, naopak na ni v prvním plánu vůbec neodkazuje. Ve své práci Kde končím já a svět začíná se věnuje obecnějším otázkám jinakosti či porozumění mezi dvěma a vícero druhy. Ve všech jeho pracích můžeme najít hru s určitou pochybností a nejistotou ztělesněnou ve (zvířecích) maskách, za nimiž se skrývá cizí identita. Je přitom v podstatě jedno, jestli je autor z dané oblasti severní Itálie, nebo třeba z Norska. Podobně chápu i dílo Igora Eškinja. Jeho citlivé a poetické práce opět odkazují za horizonty „dramatických procesů politického uspořádání dané lokality“. Autor pracuje s fyzikálními a časovými okolnostmi prostoru, přičemž často využívá nenápadnosti až neviditelnosti. Nemyslím si, že by jeho díla nějak specificky rezonovala v severočeském kontextu. A tak se zdá, že se hlavní téma vybraných regionů ve výstavě poněkud rozplývá a vytrácí. Kurátorská dvojice odůvodňuje svůj výběr autorů tím, že jejich díla se k místnímu kontextu mají vztahovat pouze v obecném náznaku. Je tedy ale ve výsledku nutné omezovat téma výstavy na tyto specifické lokace?

A pokud zůstanu u zmiňovaného Richarda Loskota, ani výběr místa pro jeho interaktivní instalaci není nejvhodnější. Je umístěna ve stinném rohu expozice a její upozadění v rámci prostorového rozvržení nevyvažují ani výrazné stříbrné jezdící balony s textem. Instalace najednou tak trochu postrádá smysl – nedostává se jí dostatečně otevřeného prostoru, aby mohla komunikovat s divákem. V podobném duchu je nainstalováno i dílo Michaely Thelenové. Vlajka, která v sobě nese barvy všech tří států, visí v zadní části galerie a pozbývá tak svůj hlavní účel, tedy být vlajkou (mimochodem podobnou práci – a mnohem silnější – s názvem We Will Meet Again vytvořil v roce 2006 Jan Nálevka). Proč dílo není instalováno tak, aby otvíralo dialog mezi galerií a veřejným prostorem, v němž se nachází Dům umění? Problematická je rovněž instalace díla Slavena Tolje. Jeho sérii videí můžete najít téměř hned při vstupu do expozice. A jelikož je to v místě, odkud přes matné sklo prochází nejvíce světla, zrcadlíte se v  zavěšených obrazovkách. Nemyslím si však, že to byl záměr kurátorů nebo dokonce chorvatského autora.

Instalace expozice nepůsobí dobře, nebo přinejmenším ne tak, jak je pro výstavní projekty jednoho z dvojice kurátorů – Michala Kolečka – typické. Je pravdou, že výstava klade silnější důraz na vizuální percepci, než bývalo zvykem (dříve převažovaly textové informace a faktografické dokumentace), přesto odcházím poněkud rozčarovaná. Nemyslím si, že by na výstavě byla zastoupena špatná díla, celkově jde však z mého pohledu spíše o krok zpátky. Jakkoliv může být téma výstavy aktuální, v důsledku se hermeticky uzavírá do sebe, a to i přesto, že do Ústí nad Labem přináší mezinárodní kontext.


In Their Eyes... / vystavující umělci: Stefano Cagol, Nemanja Cvijanović, Igor Eškinja, Hannes Egger, Michael Fliri, Miroslav Hašek, Zdena Kolečková, Richard Loskot, Michaela Thelenová, Slaven Tolj / kurátoři výstavy: Michal Koleček a Camilla Martinelli / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 27. 10. – 9. 12. 2016

Tereza Záchová | Narozena 1985, je absolventkou bakalářského oboru ZHV – specializace estetika na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a též magisterských oborů Kurátorská studia na Fakultě umění a designu a Výtvarná kultura na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, absolvovala studijní stáž na Taideteollinen korkeakoulu (TAIK) v Helsinkách ve Finsku. V roce 2011 založila nezávislou galerii ve veřejném prostoru v Ústí nad Labem s názvem Buňka. Galerie je stále činná a poskytuje site-specific platformu pro začínající i etablované současné umělce. Spolupracuje s vedením galerie 35m2, s Lucií Mičíkovou založila v Táboře nezávislý postpunkový prostor v rámci projektu Cesta žije. V současné době působí v Praze.