Artalk.cz

Óda na vizuální poezii: Výstava finalistů Turner Prize 2016

Už dnes večer bude oznámen vítěz letošní Turner Prize, nejvýznamnějšího britského ocenění pro výtvarné umělce do 50 let. Cena, kterou organizuje a zaštiťuje britská Tate Gallery, je udílena za realizaci, za niž byl vybraný umělec do finále nominován, tedy nikoli (na rozdíl od české Ceny Jindřicha Chalupeckého či slovenské Ceny Oskára Čepana) na základě finálových prezentací. Příspěvek Markéty Jonášové je nicméně věnován právě výstavě finalistů v Tate Britain, která podle autorky nevyvolala zdaleka takové kontroverze jako ta loňská.

Turner Prize 2016, Tate Britain
Pohled od instalace Anthey Hamilton v rámci výstavy finalistů Turner Prize 2016, Tate Britain, foto: Joe Humphrys, Tate Photography

Óda na vizuální poezii
Výstava finalistů Turner Prize 2016

Zatímco loňské vítězství architektonické skupiny Assemble zvedlo mnohé kritiky ze židlí, letošní výstava finalistů Turnerovy ceny je vnímána jako veskrze konzervativní. Důvodem je nejen její návrat do Tate Britain, ale především charakter tvorby samotných finalistů, kteří pracují výhradně s hmotnými médii sochy, malby, fotografie a ready-made, nebo přesněji řečeno tato média volně kombinují. Byť dle kurátorských textů autoři čerpají inspiraci z jazyka či práce konkrétních spisovatelů, samotná instalace sází na intenzivní vizuální vjemy: a mnohá britská periodika si tu matoucí a zapeklitou podívanou nemohou vynachválit.

Mediálním maskotem letošní Turner Prize se stala instalace Anthey Hamilton, spočívající v rekonstrukci domovního vstupu podle návrhu italského designera Gaetana Pesce. Obří půlky, pevně sevřené párem rukou, upoutávají pozornost karnevalovou poťouchlostí a i samotné kurátorky o instalaci mluví jako o tom „zadku“, spíše než o Projektu pro dveře. Instalace však zadkem tak úplně není, neboť umělkyně se v mezeře mezi půlkami rozhodla zcela zahladit řitní otvor. Toto vynechání (a zároveň i popření), které bezpochyby přispívá k popularitě objektu jakožto kulisy pro pořizování selfíček, je častým předmětem komentářů návštěvníků na nástěnce před vchodem do galerie. Reakce zahrnují jak prosté otázky typu „kde je ta díra?“, tak důvtipnější příspěvky spatřující v chybějící díře zmařenou příležitost pro umístění kamery.

anthea-hamilton-2016-3
Pohled od instalace Anthey Hamilton v rámci výstavy finalistů Turner Prize 2016, Tate Britain, foto: Joe Humphrys, Tate Photography

Druhá část instalace Anthey Hamilton paradoxně nabízí prožitkově poutavější prostředí, přestože zůstává ve stínu obřího pozadí. Obrazy průzračně čirého nebe, údajně londýnské červnové oblohy okolo třetí hodiny odpoledne, pokrývají kolem dokola stěny galerie. Byť ona výmalba na fotografiích působí jako kýčovité obláčky, ve skutečnosti se lze jen obtížně ubránit pokojnému a idylickému pocitu, jaký jasná obloha dokáže znenadání evokovat – zvlášť pokud je jí divák obklopen bez hranic daných horizontem. Tento poklidný stav protínají kovové pásy cudnosti visící uprostřed místnosti. Secesní motivy růstu, jež zdobí ony subtilní vynálezy, prohlubují tísnivý pocit z násilí způsobeného společenskými restrikcemi. V mnoha recenzích se lze dočíst, že Hamilton užívá „surrealistickou sensibilitu“ či „hravý surrealismus“. Redukovat instalaci na jednouchou apropriaci surrealistických strategií ale není zcela na místě, neboť Hamilton problematizuje surrealistické pojímání ženského subjektu jako idealizovanému objektu touhy a zprostředkovatelky „Přírody“.

josephine-pryde-joe-humphrys
Pohled do instalace Josephine Pryde v rámci výstavy finalistů Turner Prize 2016, Tate Britain, foto: Joe Humphrys, Tate Photography

Po na aluze i iluze vyčerpávající instalaci Anthey Hamilton působí díla Josephine Pryde poněkud staticky a výplňově. Pryde představuje sérii fotografií, experimentálních fotogramů a miniaturu vlaku Deutsche Bahn.

Na fotografiích rukou s nalakovanými nehty, které se dotýkají mobilního telefonu, jde jen obtížně vidět něco jiného než fotografie rukou (s nalakovanými nehty), které se dotýkají mobilního telefonu. Onen podivně návykový vztah s dotykovými displeji, který jsme si za posledních pár let osvojili, je nepochybně zajímavým tématem – vystavené fotografie ho však jaksi jednoduše konstatují. Podobně stojící model vlaku s graffiti (od opravdového graffiti umělce) zůstává především modelem vlaku a jen s notnou dávkou fantazie lze nalézt souvislost se zbytkem instalace. Abych mu však úplně nekřivdila: přinejmenším nejmenší návštěvníci výstavy z něj byli u vytržení. A co teprve kdyby, tak jak tomu bylo na Berlínském bienále loni v létě, vozil diváky kolem dokola.

Turner Prize 2016, Tate Britain
Pohled do instalace Helen Marten v rámci výstavy finalistů Turner Prize 2016, Tate Britain, foto: Joe Humphrys, Tate Photography

Podle většiny britských kritiků jsou letos jasnými kandidáty na výherce Helen Marten a Michael Dean. Na instalacích Marten oceňují především hádankovitou a hravou poetiku, zatímco objekty Deana skýtají surovou poetickou vizi a pohlcující prostředí. Argumenty se tak nesou převážně v duchu osobního vkusu a dojmů recenzentů (pokud se však nějaká z recenzí vymyká uniformním adjektivům a prvoplánové popisnosti, pak ta publikovaná v magazínu Apollo). Marten ve svých hravých instalacích pečlivě skládá dohromady nalezené a vytvořené objekty. Na světlé prkenné podložce s čistými liniemi se tak potkávají zetlelé ryby, bělostné vatičky do uší a skupinky zrezivělých hřebíků. Ony kombinace podrývají současnou estetiku novosti jemných odstínů a minimalistického tvarosloví, jako kdyby se budování idylických světů prostřednictvím tohoto designu už předem stávalo předmětem archeologických rekonstrukcí.

Zatímco trojrozměrné koláže Helen Marten neodbytně asociují uhlazenou estetiku skandinávského designu, kterým jsou zařizovány nové loftové byty britské střední třídy vznikající v prostorách původních továren, instalace Michaela Deana evokuje surové prostředí post-industriálního marastu a deprivace. Oba umělci jsou tak svými pracemi blízko dvěma pólům britské společnosti, byť instalace Michaela Deana to činí mnohem explicitněji. Dean umístil do středu galerie tisíce pencí, jež jsou obklopeny přízračnými kovovými bytostmi a částmi přepravních beden s nápisy „shore“. Celkový obnos činí dvacet tisíc čtyři sta třicet šest liber bez jedné pence, což je o jednu penci méně, než kolik britská vláda stanovila jakožto roční životní minimum pro dva dospělé a dvě děti. Jaké to bohatství.

Turner Prize 2016, Tate Britain
Pohled do instalace Michaela Deana v rámci výstavy finalistů Turner Prize 2016, Tate Britain, foto: Joe Humphrys, Tate Photography

Komu je však ono Deanovo gesto určeno? Už jen prostý fakt vstupného, které činí dvanáct liber, diskvalifikuje právě ty návštěvníky, kteří obracejí každou penci. Reakce průměrného návštěvníka výstavy Turner Prize, který disponuje jistým finančním a/nebo kulturním kapitálem, bude pravděpodobně spočívat v duchaplné kontemplaci oné vznešené bídy a strastiplném povzdechu. Paradoxně proto, že ostatní instalace zůstávají v poli víceméně eklektických výtvarných strategií, se zdají být upřímnější v souvislosti s tím, co sdělují, koho oslovují a čí estetiku si osvojují: bílé střední třídy, jež tvoří hlavní návštěvnický segment Tate Britain. Mnozí z konzervativních britských kritiků si tak po zhlédnutí výstavy mohou oddechnout: konec Umění se nekoná, otázka společenské angažovanosti umění šla letos stranou ve prospěch vizuálně poutavých objektů, jež si pohrávají se západním uměleckým kánonem zcela v rámci jeho pravidel. Což ostatně na londýnské umělecké scéně, úzce propojené s uměleckým trhem, není nic neobvyklého. Návštěvníkům, kteří nepropadnou elitní manýře, pak nezbývá než doufat, že je umělecká a politická konformita letošní výstavy jen nezbytným klidem před bouří.


 

Laureátkou Turner Prize 2016 se stala Helen Marten.


Turner Prize 2016 / vystavující umělci: Michael Dean, Anthea Hamilton, Helen Marten, Josephine Pryde / Tate Britain / Londýn / Velká Británie / 27. 9. 2016 – 2. 1. 2017

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *