Artalk.cz

Třetí mysl a ta Kovandova

Lenka Lindaurová se v recenzi věnuje právě probíhající výstavě Jiřího Kovandy ve Veletržním paláci, která představuje díla tohoto autora vzniklá ve spolupráci s dalšími umělkyněmi a umělci. „Čím je posun od života menší, tím líp, myslí si Kovanda. Rád se rozplyne, tak trochu zmizí a je skoro neviditelný. Dal by se na něj a jeho přístup aplikovat termín, který se používá pro jistý typ rodičovství – Kovanda je „líný“ umělec. Nechává se inspirovat ostatními, přenáší na ně úkoly a sklízí příjemná překvapení.“

jiri-kovanda-third-mind-2016
Jiří Kovanda, Třetí mysl, 2016

Třetí mysl a ta Kovandova

Ano, třetí mysl je podle teorie Williama Burroughse a Briona Gysina ta, která vznikne za spolupráce dvou lidských myslí. Diváci – protože mluvíme o umění Jiřího Kovandy a jeho výstavě Třetí mysl a (Ne)možnost spolupráce – přidávají další desítky, tisíce, miliony myslí. Jedna taková mysl třeba říkala, že Kovanda vlastně žádná díla, která by na výstavu dovezl z depozitáře, nemá, proto musí dělat s někým, kdo už je má.

Ti poučenější ale vědí, že spolupráce je základním metodickým kamenem jeho celoživotní práce. Vystavování jako takové mu nestačí. Potřebuje živou komunikaci, sdílení, přímé, nikoli metaforické oslovení diváka. V minulosti performoval v ulicích a nutil lidi reagovat, totéž činil v galeriích a v posledních letech cíleně vyzýval konkrétní lidi ke spolupráci. Výstava Třetí mysl představuje jeho stálé spolupracovníky, v několika případech replikuje i jejich starší společnou práci. Přitom ve všech případech platí, že podmínkou výsledných prací je „lehkost“ neboli rozmazání hranice mezi všednodenní banalitou a uměním. Je otázkou, jestli na svých „kovandismech“, jak jim říká kurátor Adam Budak, autor dogmaticky lpí, či jsou pro něj stejně přirozené jako dýchání.

jiri_kovanda_a_eva_kotatkova
Jiří Kovanda a Eva Koťátková, Bez názvu, koláž, 2016

Čím je posun od života menší, tím líp, myslí si Kovanda. Rád se rozplyne, tak trochu zmizí a je skoro neviditelný. Dal by se na něj a jeho přístup aplikovat termín, který se používá pro jistý typ rodičovství – Kovanda je „líný“ umělec. Nechává se inspirovat ostatními, přenáší na ně úkoly a sklízí příjemná překvapení. Zapojením několika myslí určitě vznikne víc, než když se zapojí jedna. Kovanda na začátku přichází s fragmentem, nápadem, postupuje intuitivně, deleguje zodpovědnost a přidává se. Zpochybňuje pravidlo umění o autonomii a identitě uměleckého díla, zpochybňuje originalitu tvůrčího procesu a zpochybňuje i význam díla v uměleckém byznysu. Dělá všechno pro to, aby zrušil hranice mezi životem a dílem a aby si to taky sám užil.

V souvislosti s jeho prací se mluví o konceptuálním umění (nebo postkonceptuálním), ale v jeho případě je konceptem pouze rozhodnutí pro spolupráci. Pak už se šíří lavinovitě nějaká činnost, jejíž výsledek je sice zasazen do galerie coby umění, ale tato činnost je víc než umělecké tvorbě podobná hře. A protože si Kovanda vybírá ke spolupráci umělce a kurátory, s nimiž má mnoho společného (poměr žen k mužům je na výstavě 10:4), jde o zábavnou záležitost, kde nemůže dojít k zásadnímu konfliktu a která nemůže skončit bez výsledku. O praktickou stránku jako by se nikdo nestaral. Ale čí je ve výsledku dílo? Instalace se rozebere a tím zmizí. Dá se v totožné podobě vystavit někde jinde? Pokud ji někdo koupí, vlastní dílo Jiřího Kovandy vzniklé ve spolupráci s jiným umělcem, nebo dílo dvou autorů? Otázky šité na případ originálu náhle přestávají dávat smysl.

jiri_kovanda_a_richard_nikl
Jiří Kovanda a Richard Nikl, Bez názvu, digitální koláž, 2016

Výstava je uspořádána s ohledem na zmíněnou hru: vstoupíme do ní labyrintem, který je odkazem na Kovandovu dřívější vídeňskou výstavu, a vystoupíme jiným, sloužícím jako nosič dokumentace jeho starších prací. Architektura vytváří jemné přechody mezi jednotlivými stupni hry půlkruhovými závěsy a rozmístěním děl-překážek. Něco je „víc“ Kovanda, někde se hranice spolupracujících stírají, někde je to už trochu nudné, jinde vznikne příjemné překvapení. Musíme si tu hru ale zahrát víckrát; teprve poté se rozšíří i naše mysl a můžeme ji použít k rekognoskaci té Třetí.

Autorství a vyjmenování spolupracovníků je bezcenné. Není důležité, který prvek a nápad je čí, není důležité, jak bylo postupováno. Že se jedná o další kolo v přehodnocování teorie umění, je zřejmé: starým jazykem už o něm neumíme mluvit. Nejenže autor prezentuje kolektivní práci, ale do hry vstupují například i takové prvky, jako je tiráž přenesená z výstavy Cranacha nebo pomocné kresby Kovandova kurátora berlínské výstavy Guillauma Désangese, kterými si pomáhal v prostoru při instalaci.

jiri_kovanda_a_fernanda_gomez
Jiří Kovanda a Fernanda Gomez, Bez názvu, fotografie 2016

To, co se v 70. letech u Kovandy jevilo jako existenciální performance člověka jen o kousek vystupujícího z anonymity všedního dne, se v dnešním kontextu zdá jako první kroky na měsíci. Kovanda se stal průkopníkem úplně jiného umění a jiných postupů, než o kterých stále ještě referují současné učebnice, a hlavně ho dekontaminoval od velkého EGA.

Pro nepoučené diváky je jistě Kovanda stále určitou záhadou. Jak je ale možné, že se v Art indexu stovky nejúspěšnějších českých umělců drží už třetí ročník na prvním místě? Protože je to vážně „parťák“ a spolupracuje! Nemá program, je líný, potřebuje pomoc a vychází mu to skvěle. Právě proto, že ego nahradil pokorou.


Třetí mysl. Jiří Kovanda a (Ne)možnost spolupráce / kurátor výstavy: Adam Budak / Veletržní palác / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *