Dlouhá cesta k utopii

V pražské galerii Nevan Contempo je možné zhlédnout výstavu romského umění, jaké jsou v našem prostředí stále ještě velmi vzácné. Natálie Drtinová píše o této drobné expozici takřka muzejního střihu realizované přitom v malé soukromé galerii jako o utopii svého druhu.

Dlouhá cesta k utopii

Při vstupu do Nevan Contempo se návštěvníkům a návštěvnicím nabízí jedinečná podívaná: malá žižkovská galerie byla na dobu trvání výstavy Džas bare dromeha (Jdeme dlouhou cestou) proměněna ve velmi tradičně vypadající prostor, který působí spíše jako menší pobočka muzea věnovaného romskému umění a kultuře. Není tomu tak náhodou – většina exponátů je zapůjčena právě z brněnského Muzea romské kultury, nicméně autoři výstavy, Ladislava Gažiová a Ondřej Chrobák, je pro tento výstavní projekt doplnili o pár skrytých perel. Po obvodu hlavní místnosti galerie tak visí řada obrazů převážně z 20. století, vrcholící současnou tvorbou; to vše je doplněno historickými dokumenty umístěnými řádně ve vitrínce. Nevan Contempo tak plní slib avizovaný na svých stránkách – předvádí nám romskou utopii, vidinu toho, jak by galerie a muzea mohly vypadat, kdyby se Romům dostávalo méně institucionálního rasismu a více adekvátní reprezentace.

Jako návštěvníci si však musíme položit otázku, v čem přesně tato utopie spočívá. Co je na této výstavě tak nereálného, že bychom ji museli nazývat utopickou? Jde o její formu, o prezentaci romského umění v pro něj nezvyklém chronologickém pořadí, či o podstatu samotných vystavených děl?

Uvažování o utopiích vždy bylo a je spjato s kritickým stavem společnosti, s nedostatkem spravedlnosti. Není náhodou, že utopické diskurzy často budují právě představitelé menšin a jiných utlačovaných skupin. V akademickém prostředí jde o docela běžný způsob konstrukce určitého ideálu, ke kterému je potřeba směřovat i přes vědomí, že jej nikdy zcela nenaplníme; v oblasti literatury utopie často bývají v něčem velmi podezřelé a každou chvíli se bez našeho povšimnutí můžou zvrhnout v dystopii. Výstava romské historie a umění tvořeného Romy nicméně není jen utopií v tradičním slova smyslu: vytváří alternativní realitu, která však není natolik absurdní či nereálná, aby bylo ihned poznat, v čem tato ne-realita spočívá. Něco na této výstavě zkrátka nedává zcela smysl – ať už jsou to fakta, datace, či něco jiného, výstava nás trochu obelhává. Pohybuje se na pomezí utopie a simulakra, ale simulakra tak nenápadného a chytře provedeného, že si toho řada návštěvníků jistě ani nepovšimne. Já sama jsem si oněch klamů nevšimla, dokud mě na ně neupozornil samotný Mikuláš Nevan, a proto je tu ani nebudu vyzrazovat.

Na druhou stranu tato výstava je utopií v tradičním slova smyslu, tedy utopií kritickou, jež nám slouží jako ideální společenský stav, kterého bychom jednoho dne přece jen dosáhnout mohli. V něčem, dá se říct, už jsme ho dosáhli – v Brně už řadu let funguje Muzeum romské kultury, které je v Evropě naprostým unikátem; avšak romská kultura a umění tvořené Romy jsou stále umisťovány na okraj naší společnosti. Romské umění by mělo být ve větší míře zahrnuto do národních sbírek a mělo by být prezentováno společně s ostatním uměním, nikoli v sekci art brut. Propojení utopie s galerijním prostředím slouží jako výborný nástroj institucionální kritiky, které je u nás stále třeba.

Na webu amerického magazínu Hyperallergic nedávno vyšel článek s názvem Five Ways to Disrupt White Supremacy in the Mainstream Artworld, ve kterém Seph Rodney nabízí pohled pěti osobností pracujících v americkém uměleckém světě na diskriminaci v umění. Tato pětice v něm navrhuje kroky, které je potřeba podniknout k tomu, aby se toto prostředí zbavilo své "bělosti", respektive nadřazenosti bílé, středostavovské části americké populace. Jak je vidět, rozbourání "bílé nadvlády" je naléhavý problém prostupující všemi sférami naší společnosti, včetně umění. Umělecký svět je stále postaven na heteropatriarchálním ideálu, který se už řadu let snaží mnozí umělečtí aktivisté a aktivistky změnit – lze tedy jen doufat, že se vážně nejedná o utopii, ale o brzy dosažitelnou skutečnost. Zdá se však, že nás – obzvlášť tady v Česku – čeká ještě dlouhá cesta. V zemi, ve které je feminismus stále sprostým slovem, kde queer lidé jsou „tolerováni“ místo toho, aby k nim bylo přistupováno s respektem a kde naše zacházení s romskou menšinou vzbuzuje každým rokem nelibou pozornost Amnesty International, se zrovnoprávnění umění této minority v rámci muzeí a galerií jeví jako něco dosud hodně vzdáleného.

Výstava Džas bare dromeha má hořkosladké vyznění. Na jednu stranu je skvělé, že vůbec k prezentaci romské menšiny dochází i mimo zdi brněnského muzea; na stranu druhou je třeba nenechat se unést precizním muzeálním vzhledem expozice. Nesmíme zapomínat, že nejde o celistvé představení romské historie a umění a že tato výstava je nakonec přece jen jedna velká utopie.


Džas bare dromeha / Jdeme dlouhou cestou / kurátoři výstavy: Ladislava Gažiová a Ondřej Chrobák / Nevan Contempo / Praha / 5. 11. – 3. 12. 2016

Foto: Paul Kelley

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.