Artalk.cz

Černé chvíle dětství i dospělosti

Filip Šenk referuje ve své recenzi o právě probíhající výstavě Jakuba Janovského v Trafo Gallery, jejíž výstavní prostory i ateliéry se od dubna 2016 nacházejí v Pražské tržnici v Holešovicích, v Hale č. 14 a 18. Do Holešovic se Trafo Gallery přestěhovala poté, co v letech 2006–2014 působila v industriálních prostorách v pražských Vysočanech a v závěru roku 2015 v areálu bývalé pošty na Praze 1.

mickey-and-millie-20x20cm-mixed-media-on-canvas-2015-kopie
Jakub Janovský, Mickey and Millie, kombinovaná technika na plátně, 2015

Černé chvíle dětství i dospělosti

V nových prostorách Trafo Gallery v Pražské tržnici vystavuje své obrazy Jakub Janovský. Přivádí na nich před diváka chmury a běsy dětských let v reliéfních malbách s výraznou kresbou. Někdy s mrazivým vtipem, jindy třpytivě temně.

Co také jiného čekat od výstavy, jejíž katalog má na obalu kočárek, ve kterém vybuchla bomba? Znaky a obrazy spojené s dětstvím, ať už jde o hry rodičů s dětmi, nebo třeba myšáka Mickeyho, jsou na obrazech vypjaté a plné tragikomiky. Srozumitelné jsou okamžitě, jako nesčetněkrát zažité a viděné motivy. A přitom jsou tu proto, aby diváka znejistily, protože namísto výrazu šťastného dětství se tu skrze pochmurnou, načernalou kresbu stávají symboly smutku, utrpení, bezútěšnosti.

Kurátor výstavy Otto M. Urban v textu k výstavě připomíná, že to byl Josef Bolf, kdo vnesl do současné české malby téma tíživých momentů dětství. Jakub Janovský na jeho obrazy sebevražedných plyšáků a podobných motivů plynule navazuje, místy je dokonce vidět i podobná barevnost, nicméně formálním zpracováním obrazů se Janovský od Bolfa jasně odlišuje. Používá vlastní kombinovanou techniku, do které zapojuje silikon, plast či třpytky. Jednoduše řečeno, dělá něco podobného, ale jinak – tradičním hodnotícím slovníkem teorie umění lze jeho malbu označit za výrazně kresebnou.

jakub-janovskz-ikona-2012-kombinovan%e2%80%a0-technika-dz%cc%87evo-18-x-23-cm
Jakub Janovský, Ikona, kombinovaná technika, dřevo, 2012

Téma dětských strastí na obrazech malíře volně přechází k obecné otázce zla. Pochopitelně ani v tom Janovský zdaleka není první, kdo se takovými obrazovými úvahami zabývá. V poválečné malbě vystupují například děsivé bílé kápě Ku-klux-klanu na vesele růžových obrazech z pozdní tvorby amerického malíře Philipa Gustona. Pro Jakuba Janovského je to souvislost aktuální, protože také na jeho malbách se členové Ku-klux-klanu objevují opakovaně. Jedním z nejznámějších děl Philipa Gustona je obraz zakuklenců v malém autě (City Limits, 1969) a srovnatelný obraz lze najít i v Janovského tvorbě. Malba Alle gegen alle (2011) sice není na výstavě, je alespoň zařazena do katalogu. Zatímco Guston zbavil zakuklence děsu odstíny růžové a spontánními, uvolněnými tahy štětce, Janovského hajlující postavy členů Ku-klux-klanu zůstávají hlavně nepříjemné, protože ironizující prvky jako nápisy na tričku nejsou dostatečně zlehčující a demaskující. Přenesení kontextu či vytváření nepatřičných situací s komickým důsledkem je patrnější na obraze Akt (2013), zobrazujícím postavy v kápích Ku-klux-klanu při sexu. Že je komika děsu úderná, je osvědčené, a často toho mistrně využívá režisér Quentin Tarantino. A když už je řeč o kápích, jedním z vtipných momentů filmu Nespoutaný Django je například ten, kdy si skupina mužů chystajících se na přepadení stěžuje na špatně vystřižené díry pro oči v jejich bílých kápích.

konec-masopustu-2016-kombinovan%e2%80%a0-technika-na-pl%e2%80%a0tno-220x170-cm
Jakub Janovský, Konec masopustu, kombinovaná technika na plátně, 2016

Podle mě sice Janovského obrazy mají vtip a sarkasmus, je to nicméně tak trochu hra na jistotu. Použitý jazyk symbolů je osvědčený a řekl bych, že se nebezpečně blíží hranici vyprázdněnosti. Při rozšířeném pohledu za hranice současné české malby lze stejnou strategii umisťování zažitých věcí do překvapivých kontextů či porušení očekávaného jednání vidět nesčetněkrát zopakovanou ve zdařilých (viz zmíněný Tarantino) i pokleslých podobách. Béčkové a céčkové horory znova a znova vyvolávají vraždící panenky či klauny a strašidelné na tom je snad jen to, že si stále ještě najdou své obecenstvo.

Obrazy Jakuba Janovského budí někdy nejisté dojmy: není zřejmé, zda záměrem je klást důraz na vážná témata, nebo černohumorné situace. Nejspíše usiluje o vážná sdělení ironickým tónem. V tom případě se mi však zdá, že celkový dojem z výstavy sráží krátkodeché obrazové komentáře jako PC Grave (byť to je drobné dílo). Srovnatelné kritické a ironické komentáře současnosti umístili například hned na úvod své výstavy v Rudolfinu také bratři Chapmanové a i pro ně platilo, že vtipné se jevily prakticky jen na první pohled. Ovšem bratři Chapmanové sází při svém obsesivním tematizování zla zásadně na ironický odstup a o závažnosti jejich díla není pochyb. Především přitažlivost symbolů zla je dráždí a jejich břitká ironie, podobně jako u Gustona, je účinně připravuje o postavení obávaného fetiše. Oproti tomu Jakub Janovský ironii používá výrazně méně útočně, a proto bych jeho obrazy charakterizoval spíše jako zdařilou snahu o překvapení z nezvyklé situace či podoby obrazu. Ty však postrádají sílu výrazně pohnout vnímáním symbolů zla, byť na moment vyvolají úsměv.

artistka-2016-kombinovan%e2%80%a0-technikana-pl%e2%80%a0tno-220x170-cm
Jakub Janovský, Artistka, kombinovaná technika na plátně, 2016

Nicméně i přes malířovo úsilí vážná témata zlehčovat a tlumit, aby se vyhnul přílišnému patosu, zůstávají stále přítomná: obecná otázka zla v nás, které využívá různé masky, aby vystoupilo veřejně, ale také mnohem osobnější témata jako první setkání se smrtí a vlastní smrtelností. Mám dojem, že souběhem světových událostí se výstava stává příhodnější, než mohli umělec i kurátor očekávat. Skutečnost vždy nabízela a nabízí momenty, kdy černý humor bledne závistí nad absurditou toho, co se děje. Bizarnost jako děsiví klauni v amerických a už i v evropských městech jsou dnes jen dokreslením vypjaté doby, ve které, co se dělo, děje a bude dít kolem Donalda Trumpa, budí oprávněné obavy, co lži a předsudky mohou opět způsobit. A co hůř, politika „postpravdy“ (post-truth politics) budí také upřímné nadšení (mezi gratulanty nově zvolenému prezidentovi nechybí Ku-klux-klan). Pak se zdá, že pro černý humor ani ta nejčernější černá, kterou vlastní Anish Kapoor, nebude dost černá, aby se skutečnosti vyrovnal a poskytl kýženou chvíli oddechu a nadhledu.


Jakub Janovský / Silicon Family / kurátor výstavy: Otto M. Urban / Trafo Gallery / Praha / 26. 10. – 27. 11. 2016

Foto: Trafo Gallery

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *