Artalk.cz

Cizí tvář, blízká maska…

V brněnském veřejném prostoru, konkrétně v parku pod hradem Špilberk, přibyla nová sochařská realizace: pomník básníka Jana Skácela od Jiřího Sobotky. Pavel Netopil nás ve svém komentáři provází procesem vzniku návrhu a jeho realizace, přičemž samotné sochařské dílo hodnotí jako zdařilé, ovšem nepříliš odpovídající Skácelově osobnosti a dílu.

p1250220
Jiří Sobotka, pomník Jana Skácela, Brno, 2016, foto: Jana Kořínková

Cizí tvář, blízká maska…
Na okraj nového pomníku Jana Skácela v Brně

Na jižním svahu pod Špilberkem byl v předvečer oslav výročí vzniku již neexistující Československé republiky odhalen nový současný pomník naší doby – básníku Janu Skácelovi (1922, Vnorovy na Hodonínsku – 1989, Brno). Po válce vystudoval Jan Skácel v Brně na filozofické fakultě češtinu a ruštinu. V 50. letech pracoval jako redaktor a dělník. V 60. letech se stal uznávaným redaktorem a šéfredaktorem kulturního měsíčníku Host do domu. Časopis zásahem normalizačních aparátčíků zanikl a Skácel se stal spisovatelem z povolání. Husákovským režimem byl – stejně jako další tehdejšímu establishmentu nepřizpůsobiví – diskriminován. Skácelův slovesný projev vynikal hutnou konkrétností a působil jako živý protiklad tehdejšího všudypřítomného „aparátčikovského“ jazyka. Básník ve své době patřil k nejautentičtějším domácím autorům, jeho dílo představovalo tolik důležité a nadčasové hodnoty: potřebu srozumitelnosti, přirozenost a prostotu jazyka v zázemí domova. Tvůrcem Skácelova současného pomníku je známý brněnský sochař a dlouhodobý pedagog tamních uměleckých škol Jiří Sobotka, kterému se tak podařilo ve veřejném prostoru vytvořit zatím své největší dílo.

full_d617c6_img_6462
Kuba & Pilař architekti, kašna připomínající Jana Skácela na Náměstí Svobody, Brno, 2006, foto: turistika.cz

Tak jako Mácha, Neruda, Hálek, Machar, Nezval, Zahradníček, Seifert i Holan patřili předchozím generacím, stalo se nám básnické Skácelovo dílo čerstvě životodárným zjevením. Skácelovy básně jsme si vzájemně opisovali a těšili se z postupného oslabování básníkova embarga – po oficiálním zveřejnění sbírky Odlévání ze ztraceného vosku (Blok, Brno 1984). Skácelovy jasné verše působily na nás uhrančivě nejen mistrnou vyvážeností obsahu a formy, ale i svou hutně vystupňovanou strukturou, směřující k očistě. V ontologickém pohledu nám vnitřní hloubkou dávaly všechno, jenom ne tu tzv. dobovou produkci pro děti. A Skácelovu povahu, básníka jsme jako nebrněnští znali pouze z vyprávění, jsme si domýšleli v duchu černobílého vidění tehdejšího nepřítele, jenž se zdál být, až na ty „věčné časy“. V listopadu (7. 11.) by uplynulo od básníkovy smrti již sedmadvacet let… Celkově si bilance jeho veřejných ocenění, vzpomínek a připomenutí v Brně vůbec nevede tak špatně. To např. žižkovskému rodáku a jedinému českému nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1984), Jaroslavu Seifertovi (1901–1986), kterému řízením „neomylné Strany“ nebylo možno cenu převzít, se „dostalo“ pomníku – po třiceti letech od úmrtí a rovněž sedmadvaceti letech od pádu komunistického režimu – také letošního podzimu. A Skácelovi, nebo spíš jeho veršům – sic bez respektu k autorským právům – již byla v Brně věnována kašna na hlavním Náměstí svobody (2006, Ateliér Kuba a Pilař). (Vůbec prvního připomenutí se tomuto básníkovi dostalo již v roce 1992, když byla před domem na Kotlářské 35a odhalena skromná, avšak důstojná stéla (M. Vlček a I. Ruller) se Skácelovými základními biografickými údaji.)

p1250232
foto: Jana Kořínková

O zřízení básníkova monumentu usiloval Magistrát města Brna již dlouhou dobu. První výběr podaných návrhů byl však pro údajně nízkou úroveň zrušen a přes protesty některých soutěžících se ihned vypsalo nové kolo (2014), kde bylo výslovně stanoveno, že má jít o dílo figurální, nikoliv „abstraktní“. Také původní požadavek z prvního kola – zapracovat do návrhu úryvek ze Skácelových veršů: „dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání…“  – byl zrušen. Při druhém kole porota (brněnský primátor Petr Vokřál a náměstkyně primátora Klára Liptáková, předsedkyně Komise Rady města Brna pro kulturu Karla Hofmannová, Karel Havliš z Fakulty architektury VUT v Brně, Jana Kořínková z FaVU VUT v Brně, Radek Horáček z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, zahradní architektka Eva Damcová a ředitel Moravské galerie Jan Press) vybrala ze 44 podaných návrhů tři vítězné. První místo s příslibem realizace získal Jiří Sobotka a druhé místo taktéž brněnský sochař Tomáš Medek. Třetí místo pak obsadila soutěžní dvojice: „tvrdohlavý“ sochař Stefan Milkov spolu s pražským architektem Jiřím Trojanem. Viděno z mého pohledu – oba tyto nerealizované návrhy se vnitřně více blížily Skácelově poezii. Vítězný Sobotkův „Skácel“ moji představu o jeho díle nenaplňuje. Určitě se však přibližuje lépe lidové představě holdu „zasloužilému muži“, tak jak to známe z éry „vůdců socialismu a lidu“ nebo i z příkladů monumentálních hlav amerických státníků ve službách demokracie! Zbytnělé hlavy na způsob starověkých géniů shlížely do kraje, zdaleka viditelné, a rysy jejich přísně řezaných tváří zanikaly časem i možnou deformací trusem hnízdících ptáků…

kafka_2
David Černý, hlava Franze Kafky, Praha, 2014, foto: stavbaweb.dumabyt.cz

To však není případ Sobotkova Skácela. Básníkova tvář kdysi výrazného obočí a silně pronikavých očí se zvolenými prostředky stala simulakrem, kopií bez originálu. Kovový památník – více než dvoumetrová „hlava“ z přivařovaných ocelových dvaapůlcových trubek – je monumentální spíše rozměrem než vlastní tenzí propracované sochařské formy. Přitom chápu již historicky danou skutečnost, že doby sochařsky jadrného pomníku jsou dávnou minulostí. Nemohu se však vyhnout nabízejícímu se srovnávání s opravdu současně monumentální, interakčně kinetickou hlavou Franze Kafky od Davida Černého na nově vzniklém náměstíčku v dosahu pražského obchodního centra Quadrio (Ateliér Cigler Marani Architects). Toto vůči okolní zástavbě zdařile prokomponované dílo – současně i bezkonkurenčně nákladově dražší –  potvrzuje dávnou pravdu, že v případě sochařské invaze do veřejného prostoru si nelze vystačit pouze s vlastním dílem sochaře. Sobotkova – řečeno jeho slovy – „rozpixelovaná“ tvář básníka je neosobně cizí. Je to maska, do níž je však možno po vystoupení na sokl z vračanského vápence vejít a údajně (sic!) „dívat se na Brno básníkovým pohledem“, což výška kamenného soklu výšky normální lavičky (45 cm) u staršího a méně pohyblivého člověka silně vylučuje. (Představa samotného Skácela, jak se o berlích dožaduje vstupu do své „hlavy“, je stejně tak lákavě možná, jako i groteskní.) Ze součtu uvedených faktů proto vyplývá, že nové sochařské dílo pod Špilberkem ani tak není bezprostředně viditelným připomenutím básníka, jako je více postmoderním zrcadlem brněnské society. Jiřímu Sobotkovi – alespoň podle mého názoru – se zejména ze strany negativu „tváře“ podařilo vytvořit pozoruhodné dílo, které však básníka a jeho dílo příliš nerespektuje. Viděno zevnitř, odráží se v něm spíše tekutost a labilita dneška: světelné záblesky a světelná mizení. Průhledy v masce jsou tím nejzajímavějším a nejkrásnějším, co Sobotkovo dílo může divákovi poskytnout. Jak již bylo naznačeno, otázkou tady je, která z mnohovrstevnatých poloh daného díla u diváka převáží.

p1250228
foto: Jana Kořínková

K důslednějšímu pochopení otázek realizací pomníků v praxi je především důležité si uvědomit, že jakýkoliv monument – zřetelně více než volná socha nebo objekt ve veřejném prostoru – je uměleckým artefaktem až na druhém místě. Pomník musíme považovat především za objekt společenské reprezentace nebo alespoň její současně vlivné části. Jeho viditelná forma je pouhou špičkou ledovce, je součástí něčeho mnohem hlubšího, něčeho, co jako ponorná Punkva vychází ze společných vědomí o skutečných anebo symbolických událostech, o zásluhách, obětech, křivdách či vítězstvích. (Situacemi vzniku ale i zániku mnoha domácích pomníků se ve své pozoruhodné knize Pomníky a zapomníky – Paseka, 1996 – zatím neopakovatelným způsobem zabýval umělecký historik Zdeněk Hojda spolu s Jiřím Pokorným.) Nedostatek identity a málo stabilní občanské prostředí, slabá reflexe vjemů hodnot veřejného prostoru i časté záměny veřejného za soukromé – to všechno v důsledcích vede k situacím, které mohou vyznívat ne zcela jednoznačně. Ale snažme se být alespoň spravedliví. Klima a prostředí každého „živého“ pomníku si udržují – dokud se pomník již nemine účinkem a je spíše Hojdovými slovy „zapomníkem“ – vlastní společensky performativní ráz, který se Jiřímu Sobotkovi i za daných podmínek výborně podařil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *