Nemožnost narativní exploze

V ostravském PLATU právě běží retrospektiva v Česku narozené, ale v Itálii žijící umělkyně Markéty Vaňkové. Její tvorbu popisuje Martin Drábek jako z formálního hlediska různorodou, ale nepřekvapivou. Průběžné proměny stylu a tvarosloví v práci autorky podle něj navíc nevedou k rozmanitosti a bohatosti na úrovni vyprávění. Problém vidí recenzent mimo jiné i v příliš malém množství kritických ohlasů, jichž se Vaňkové v rámci její profesní dráhy dostávalo.

Nemožnost narativní exploze

10. 10. 2016 říká Marek Pokorný Markétě Vaňkové, že historie jejich přátelství, jejich společných prožitků, se stává čím dál intenzivněji součástí jeho vnímání jejích děl. V ten stejný večer v Platu si Markéta Vaňková, ústřední postava tohoto pokračování cyklu Hlava umělce, posteskne, že kritici umění jí nedávají zpětnou vazbu. Mluví se o divácích, kteří chodí na výstavy jenom ze společenské povinnosti a také o divácích, kteří před komplikovaností rezignují na trpělivost. Markéta Vaňková říká, jak ráda se loudá, a Marek Pokorný říká, že i díky tomu stojí mimo současný galerijní provoz. Marek Pokorný a Markéta Vaňková mluví o svobodě a její pes má pocit, že právě teď by ho měl někdo pohladit.

Markéta Vaňková žije na Sicílii a na české umělecké scéně se prakticky vůbec neobjevuje. Výstava v Ostravě je jejím doposud nejrozsáhlejším a nejkomplexnějším vystoupením, přičemž od její poslední samostatné výstavy, právě v Ostravě, uběhlo již bezmála 7 let. Knížákova škola na AVU počátku 90. let 20. století naučila Markétu Vaňkovou jak se pohybovat mezi médii. Naučila ji užívat techniky malby, instalace, videa, naučila ji, jak uplatnit koncept nebo ready made. Vyzbrojila ji schopností formální proměny. Co jí ale tato škola dát nemohla, neboť je to do jisté míry spíše otázka genetického fondu, je schopnost vyprávět příběh, který má v sobě ukrytý dekonstruktivní prvek organizovaného chaosu.

10. 10. 2016 Marek Pokorný zmiňuje, že jako teoretik dokáže velmi dobře analyzovat i ty nejjemnější aspekty instalace a formální roviny uměleckého díla, ale že to jediné, po čem na výstavách ve skutečnosti touží, je, že se stane obětí neočekávaného terorismu kreativity. Říká, nebo spíše naznačuje, že Markéta Vaňková pro něj teroristkou kreativity je. A její dosavadní neúspěch na umělecké scéně přičítá faktu, že umělkyně nesplňuje představu toho, jak má současné umění vypadat.

Na výstavě není nic, co by mělo diváka překvapit. Intermedialita. Hodně obrazů, videa, ready mades, instalace, malé modely domů i s vybavením a jeden velký dřevěný vor doplněný obytnou místností. Všechna zmíněná média se pravidelně objevují na výstavách současného umění. 10. 10. 2016 Markéta Vaňková říká, že před započetím každého nového díla nervózně postává u „bílé plochy“ a usiluje o stvoření světa, jenž bude mít zcela jiná pravidla než ten minulý. Vaňková ráda experimentuje. Nelze si toho nevšimnout. Jak v na sobě nezávislých dílech, tak v cyklech – jako jsou například Bratři, kteří vznikli ještě za studií na AVU, nebo současní Bastardi. Experimentuje s materiály, formálními postupy, vizuálními jazyky a díky retrospektivě se tento rys stává viditelným. Samo experimentování však v případě prací Markéty Vaňkové divákovi nezaručuje téměř nic. Forma je tu zprostředkovatelem ale rozhodně ne estetickou transformační membránou. Forma zhmotňuje nespočetněkrát opakovanou cestu, na kterou se s umělkyní musíte vydat, ale v její kvalitativní struktuře není přítomna vrstva, jež vás donutí tiše detonovat před tahem štětce a už nepokračovat.

Forma tu především designuje prostředí určené k vyprávění příběhu. To o něj tu totiž celou dobu má jít. To on vás má doprovodit do bodu, ve kterém se najednou všechno redefinuje do nové vizuálně-informační struktury, jež má tendenci se plasticky měnit. Má to být okamžik, kdy diváka ovládne prudká emoce z nečekaného, kdy je už prakticky jedno, co udělá, neboť vše je definováno jeho propojením s nově objeveným světem. A tak svoje oko přibližuje co nejblíže k obrazu, aby hned potom poodešel, hledá další a další úhly pohledu, zkoumá světlo, zvědavě sleduje svoje nově se vynořující myšlenky a emoce a s rozechvěním obdivuje nečekané možnosti vlastní empatie.

Mně se ale bohužel na výstavě Pravděpodobně na poli nic takového nepřihodilo ani jednou. Z tvorby Markéty Vaňkové je téměř fyzicky cítit, jak upřímně se pokouší o komplexní uměleckou výpověď a jak kvůli tomu opakovaně podstupuje formální a stylovou metamorfózu. Když jsem ale na její retrospektivě míjel jedno dílo za druhým, připadal jsem si, jako bych kroužil kolem velké neprodyšné koule, k níž vedou samostatné tunely, jejichž design je mi povědomý a snaha o vyprávění příběhu je v nich patrná, dříve nebo později ale nakonec přijde náraz do neprůhledné stěny.

10. 10. 2016 Markéta Vaňková zmiňuje, že její práce jsou komplikované, čímž divákům jejich čtení příliš neusnadňuje. Její forma komplikovanosti však bohužel nevede ke katarzi. Ani sebeintenzivnější snaha ponořit se do vizuálních kódů jejích děl vás nevrhne na vysněný tobogán vedoucí skrze intimní zákoutí duše autorky k nějaké formě emočního nebo intelektuálního sdílení. Ano, některé obrazy jsou například příjemně vtipné, jako Ferda Mravenec s delfínem a malými parodující tvorbu Leonarda da Vinci, pak ale spatříte Bránu tajemné samičky, která pracuje s tím samým tématem, a padne na vás únava. Všemu v tom obraze rozumíte, ale tak trochu příliš – kosočtvercový formát, sedimentační vrstvy podle da Vinciho a pak přistávající létající talíř. Ani proměnlivá forma totiž nedokáže zakrýt fakt, že Vaňková bojuje s narativní složkou svých prací. Její schopnost vyprávět pomocí vizuálních znaků je spíše průměrná a tím, že se pokouší věci různými způsoby složitě šifrovat tato skutečnost jenom víc a víc vystupuje na povrch. V nalezených objektech a instalacích je Vaňková přímočařejší, ale i u nich nakonec zjistíte, že vás nic nenutí se vracet, a pokud to náhodou uděláte, budete se nudit, protože v sobě prostě nemají dostatek rafinovanosti, elegantní intelektuální komplexity a hravého humoru.

Příkrost takovéhoto hodnocení umělecké produkce Markéty Vaňkové vnáší do doposud skromného kritického diskurzu o tvorbě umělkyně zarážející polaritu. Jak je možné, že k tomu dochází po více než dvaceti letech jejího působení na poli výtvarného umění? Klíčové jsou pravděpodobně tři faktory. Vaňkové se dostalo pozitivního přijetí hned v začátcích její kariéry. Její experimentování zřejmě na české scéně zafungovalo jako zjevení a právě v této době se s ní seznámil Marek Pokorný, který jí nyní v Ostravě umožnil retrospektivu. Sám zdůrazňuje, jak důležitou roli u něj v komunikaci s prací Vaňkové sehrává dimenze jejich přátelského vztahu. Pokorný v tomto případě nechává kritický úsudek splynout s osobní náklonností a to není dobře. Druhou samostatnou kapitolu diskurzu pak tvoří texty historiků umění, tedy lépe řečeno zejména Terezie Nekvindové, která se Vaňkové věnovala nejsoustavněji. Je kurátorkou současné výstavy v Platu a napsala také hlavní text do katalogu. Jeho forma naplňuje tradiční uměleckohistorickou představu o tom, jak psát o umění. Znamená to fixovat „nezaujatý“ pohled, spojovat historická fakta a přiřazovat stylové podobnosti do sítě, která má za úkol zaplnit prázdné místo. Tento přístup v sobě však kritickou pozici neobsahuje pouze zdánlivě. Ve skutečnosti již tím, že autorka zahrne umělkyni do pole zájmu dějin umění, legitimizuje v očích veřejnosti její práci. Mlčení nikdy neznamená nepřítomnost významů a konkrétně toto mlčení nenápadně produkuje institucionálně zastřešené zdání umělecké kvality. Když pak k tomu všemu přičteme skutečnost, že umělecká kritika v České republice, jak konstatovala také samotná umělkyně, si její práce prakticky vůbec nevšímala, je jasné, že obraz jejího díla byl dosud designován značně disproporčně.


Markéta Vaňková / Pravděpodobně na poli / kurátor výstavy: Marek Pokorný / PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava / Ostrava / 15. 9. – 24. 12. 2016

Foto: PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.