Selfie, appka, messenger a oči Evy Rybářové

V brněnské Fait Gallery je možné navštívit výstavu Evy Rybářové Kurt Hermes. Podle Reného Crhy je práce autorky s fiktivními programy a aplikacemi poetická a intimní, za slabinu výstavy považuje pouze instalační řešení.

Selfie, appka, messenger a oči Evy Rybářové

Musím se přiznat. Nevím, proč se výstava Evy Rybářové jmenuje Kurt Hermes (?). Svůj poeticky laděný virtuální svět „selfíček“ a smyšlených „appek“ nám pod tímto názvem představuje ve Fait Gallery PREVIEW ve spolupráci s (tentokrát) kurátorkou Katarínou Hládekovou.

Projekt studentky Ateliéru fotografie na VŠUP, který byl vybrán v rámci open callu vyhlášeného pro rok 2016, lze vnímat v několika rovinách: technické, vizuální či výtvarně poetické. Jeho základním východiskem je správné pochopení principu vzniku selfie. To vzniklo mimo jiné i proto, abychom se nemuseli při pořizování tohoto typu autoportrétů dívat do zrcadla a mohli se – jako v zrcadle – vidět rovnou na displeji telefonu. Otázku, do jaké míry jsou oči zrcadlem duše, nechám nezodpovězenou. Autorka využila tohoto básnického obratu k vytvoření fiktivních aplikací, které umožňují propojení jejího virtuálního světa s tím výtvarným. Parametry těchto smyšlených programů slouží především k usnadnění komunikace mezi díly. Ta vnímám jako velice osobní.

U vstupu do galerie si nezapomeňte vzít katalog s doprovodným textem. Rozložte si jej. Schéma, které v něm objevíte, představuje způsob, jakým by mohla fungovat mobilní aplikace, která by sloužila k úpravě selfie. Pomocí té bychom mohli vytvářet koláže, přičemž Eva Rybářová se zaměřila hlavně na korekci pohledu. Pracuje s ním například tak, že dříve nafocený pár očí vloží do nově pořízené fotky. Svoje vlastní verze takto upravených autoportrétů prezentuje ve formě fotografií pod plexisklem. Ty jsou skvěle seřazeny do oblouku, který vstupuje do prostoru galerie. Další součást projektu pracuje s messengerem. Za jeho pomoci vytvořila na stěnách texty, které jsem částečně chápal jako tímto programem automaticky vytvořenou poezii. Na podlaze nalepený systém křivek, čar, písmen a čísel máme vnímat spíše jako náznak smysluplného plánu sloužícího k práci s nějakou aplikací. Jako systematický nám má však pouze připadat. (Nebo nás má naopak záměrně mást?) Mobilní aplikace autorka chápe jako nástroj, který je součástí jejího osobního života. Jejich omezené možnosti se pokusila upravit tak, aby díky nim mohla v rámci svého projektu vytvářet velmi intimní a poetická díla.

Zásadním je mimo technické vnímání projektu i to vizuální. Popravdě, oči Evy Rybářové, které můžete vidět na fotografiích, mě okouzlily. Jsou tajemné, romantické a zasněné. Koláže na mne působily, přes svůj mystický výraz, jako obsah jejího deníku. Pomocí smyšlené „appky“ mi odhalila svůj osobní svět, který je mobilními programy ovlivněn. Provokovalo mě jedno z plexiskel, kde jsou vyříznuté oči. Laškoval jsem s myšlenkou, že si za něj stoupnu a skrz průhledný otvor se podívám a snad i vyfotím. (Nakonec jsem to ale neudělal – nebyl jsem si jistý, zdali smím.)

Texty umístěné na stěnách galerie se z mého pohledu dají chápat ve dvou úrovních. Jednak s nimi autorka pracuje jako se součástí své osobní virtuální komunikace, mimo to jsem jim ale rozuměl také jako programem vytvořeným doprovodným básním k vystaveným fotkám. Jejich obsah pomáhá navodit celkovou intimní atmosféru. Nemohu si ovšem odpustit svoji výtku k velikosti a způsobu prezentování těchto vět a slovních spojení, která jemně dotvářejí náladu prezentovaného projektu. Možná je to podružné, nicméně jejich monumentální velikost mi nepřišla adekvátní. Citlivější či skromnější umístění by jim z mého pohledu slušelo více a lépe by podtrhlo poetickou rovinu jejich možného vnímání. Ta se mi jeví v rámci výstavy zásadní, protože dobře podtrhává vyznění koláží.

Také je mi trochu líto, že prostor na některé ze stěn nedostalo již zmíněné schéma, které se nachází uvnitř katalogu. Tuto prezentaci, třeba jen částečnou, bych upřednostnil před nalepeným systémem křivek a čar, který je na podlaze. Ten se mi zdál nadbytečný a vlastně jen zavádějící (ačkoli je možné, že je to jeho účel). Nicméně upozadění schématického znázornění funkcí mobilního programu do obálky úvodního textu není z mého pohledu ideální. Co když si návštěvník katalog nevezme nebo nerozloží? Uvnitř je přeci zásadní indicie, která umožňuje pochopit základní část projektu. Tedy práci se smyšlenou selfie aplikací.

Výstavu jsem přes některé moje pedantské výtky dokázal vnímat jako velmi poetickou. Zcela zásadní je přitom tvůrčí práce se smyšlenými programy – v první chvíli jsem měl tendenci zkoumat především funkce jednotlivých „appek“. To se ovšem ukázalo jako nepodstatné. Je lepší je vnímat pouze jako naznačené. Trochu mi chybí kritický pohled na „svět selfíček, appek, messengerů“, jak vypovídají o naší identitě, jsem nezjistil. Možná jsou odpovědi někde skryty, možná jsou individuální.

A abych nezapomněl, jestli jste doposud nezjistili, proč se projekt jmenuje Kurt Hermes, netrapte se tím. Kdo to je? Co to je? Nevím. Řekněme, že je to prostě vymyšlené jméno. Snad souvisí se jménem Kurta Gödela citovaného v úvodním textu katalogu. A je to vlastně podstatné? Nemyslím si. Důležité je sledovat tvorbu Evy Rybářové dále. Ať už její výstavy mají jakékoliv názvy.


Eva Rybářová / Kurt Hermes / kurátorka výstavy: Katarína Hládeková / Fait Gallery PREVIEW / Brno / 26. 10. – 19. 11. 2016

Foto: Polina Davydenko

René Crha | Narozen 1990, absolvoval bakalářské studium Dějin umění na Filozofické fakultě MU, kde pokračuje v navazujícím magisterském studiu. Věnuje se zejména umění 20. a 21. století, především zobrazivému expresivnímu malířství, fotografii a architektuře. V současné době intenzivně pracuje na monografii Martina Johna.