Kresba jako médium: Justiční vražda Jakoba Mohra

Divadelní představení Justiční vražda Jakoba Mohra Evy Koťátkové, o němž na Artalku loni na podzim referoval Michal Novotný, má nyní i své filmové zpracování. Jeho pražskou premiéru (poprvé byl film uveden v ostravském PLATU) zhlédla v září tohoto roku i Sylva Poláková, která popisuje genezi vzniku snímku a vkládá jej mimo jiné i do kontextu expresionistického filmu první poloviny 20. století. Příspěvek je současně pozvánkou na další promítání filmu, jež se uskuteční 13. 11. v kině Ponrepo v Praze.

Kresba jako médium

Justiční vražda Jakoba Mohra

V září letošního roku proběhlo v Divadle Za Plotem v Psychiatrické nemocnici Bohnice promítání filmového záznamu divadelní hry Evy Koťátkové Justiční vražda Jakoba Mohra, jejíž předlohou byla autentická kresba pacienta psychiatrického ústavu v Heidelbergu (Justizmord, Jakob Mohr, 1909–1910). V téže nemocnici a ve stejné době zahájil svou sběratelskou činnost psychiatr a historik umění Hans Prinzhorn, který během svého působení zachránil na pět tisíc kreseb, maleb, koláží a dalších výtvarných projevů psychiatrických pacientů. Díky Prinzhornově sbírce je dnes znám také případ Jakoba Mohra, který trpěl utkvělou představou, že veškeré jeho jednání řídí jeho ošetřující lékař – „odposlouchávač“ – za pomoci „ovládacího stroje“. Během své hospitalizace vytvořil řadu plánků tohoto mechanismu, včetně známé kresby znázorňující zmanipulovaný soudní proces, během něhož se měl zodpovídat ze svých činů, které „spáchal“ jako nevydařený farmářský syn, pacient psychiatrické léčebny a také jako vynálezce a umělec.

Eva Koťátková (*1981) se dlouhodobě zajímá o fungování institucí a jejich vliv na jedince. Od tématu instituce školy, kdy se ve svých instalacích, kolážích a performancích soustředila na děti v roli žáků, se umělkyně v posledních letech dostala k oblasti psychiatrických zařízení. V rámci svého pátrání po pacientech a pacientkách, kteří se vyrovnávali s regulemi daných institucí a s vlastní diagnózou pomocí kresby nebo malby, prošla umělkyně bohnický archiv až do roku 1927. Na další roky se již vztahoval zákon o ochraně osobních dat. Eva Koťátková se tak vlivem okolností zaměřila na meziválečné období, které charakterizovaly specifické celospolečenské obavy, jež mohly přecházet až v diagnostikované stavy úzkosti, paranoie, schizofrenie či hysterie.

Výsledky svého výzkumu a jeho umělecké interpretace prezentovala například v samostatné výstavě Error, která proběhla na jaře letošního roku v brooklynském ISCP (International Studio & Curatorial Program). Součástí tohoto většího projektu byl také filmový záznam divadelní hry Justiční vražda Jakoba Mohra. Kvůli této hře umělkyně prozkoumala rovněž archiv univerzitní psychiatrické nemocnice v Heidelbergu, kde se Mohr počátkem minulého století léčil. Samotnou hru a její scénář pojala jako kombinaci Mohrových popisek z kýžené kresby a z dalších biografických dokumentů, které se dochovaly v archivu nemocnice. Nechybí však ani autorčiny vlastní představy a interpretace Mohrova případu. Výsledkem tedy není dokumentární rekonstrukce, nýbrž umělecký komentář k problematice art brut a tvorby psychiatrických pacientů stejně jako obecnější vhled (či nadhled) do institucionálních struktur a možných reakcí jednotlivců, kteří se nemohou nebo nechtějí v daných limitech pohybovat. Koťátková tak „svévolně“ doplňuje Mohrovu složitou kresbu o další umělecké intervence z této oblasti. „Vypůjčila“ si několik postav z obrazů dalších umělců zahrnutých v Prinzhornově sbírce, které předvedla ve své hře jako svědky v případu Jakoba Mohra. Hlava s nohami, Mechanický chlapec nebo Dargerovy dívky chtějí podobně jako Mohr komunikovat se soudem, ale nejsou toho schopni, protože se jejich vyjadřovací schopnosti vzpírají jazyku soudců a pravidlům soudního přelíčení.

Ze všech kreseb psychiatrických pacientů, které si Koťátková při studiu v archivech mohla prohlédnout, si vybrala právě Justizmord. Na otázku, proč se tak rozhodla, kterou jí položil Vít Havránek v rozhovoru pro katalog ke zmiňované výstavě Error, odpověděla Eva Koťátková, že ji zaujalo právě napětí mezi představami pacienta a realitou psychiatrické instituce prezentované jako soudní tribunál. Z Mohrova plánku totiž není jasné, jestli sledujeme mentální pochody odehrávající se v Mohrově mysli nebo skutečný soud, který se na něm dopouští bezpráví.

Eva Koťátková se ve svém divadelním a filmovém zpracování Mohrovy představy soudu pevně držela výtvarné stylizace původní kresby. Dodržela barevnost hnědé tuše a bílého papíru a k nim kontrastních červených nití, které znázorňují energetické vlnění mezi Mohrem a „ovládajícím strojem“ – dřevěnou krabičkou v rukou ošetřujícího lékaře „odposlouchávače“. Figury a scénu zhmotnila pomocí papírových kostýmů a dekorací, jež doplňuje několik kovových konstrukcí. Tato vysoká míra stylizace podtrhuje vyznění celé scény, v níž nabýváme spolu s Mohrem pocit, že sledujeme fingovaný soud, který je dělaný pouze „na oko“. Rozhodnutí autorky realizovat hru výlučně v bohnické nemocnici a do některých rolí obsadit zdejší personál a pacienty rovněž přispělo k rozmělnění hranic mezi „hledištěm“ a „jevištěm“.

Klíčovou nejen pro atmosféru, ale celkově pro pochopení tématu podezření a strachu, je vyšinutá perspektiva kresby. Vzájemně se popírající perspektivy Mohrova nákresu vyřešila autorka divadelní hry „překreslením“ předmětů s identicky matoucími úhly přímo na dekorace. Ve filmovém záznamu, který by umožňoval zaujmout různé perspektivy, se však záměrně omezila na možnosti pohledů, které nabízí formát kresby. Kamera vede divácký pohled pomocí výřezů, jízd či přeostřování v hloubce pole. Protože Mohr ve své kresbě představil scénu soudu kombinací čelního pohledu s nadhledem, ani kamera nenabízí boční nebo protilehlé pohledy. Takto reprezentovaný prostor je však komponován velmi účelně v tom smyslu, že si zachovává co nejúplnější informační charakter. Každou z postav v kombinaci se soudním mobiliářem doplnil Mohr o obsažný popisek. Koťátková ve filmovém záznamu pracovala s plány, které postupují od popředí po pozadí a kombinuje je s nadhledem. V popředí vidíme černé siluety přísedícího publika a policisty. Ve druhém plánu, těsně pod soudním tribunálem, sedí zapisovatelé – muž a žena opřeni o záda, sešiti svými košilemi, a samotný Mohr na „lavici obžalovaného“ spolu se svým „odposlouchávačem“. Druhý plán patří rovněž svědkům, které vidíme výhradně zezadu nebo z profilu. Nakonec v zadní části, která se odehrává na skutečném divadelním pódiu, sedí Mohrovi rodiče, obžaloba a soudci. Podle Mohrova přesvědčení je celý proces vykonstruovaný, čemuž nasvědčuje i tato prostorová konstelace odkazující k divadlu a k nevyjasněným hranicím, kdo je tu autentický pozorovatel a kdo už je naopak součástí divadelní scény.

Vyšinutá perspektiva, deformace reality, propojení mizanscény s postavami, studiové natáčení i práce s kamerou ve snímku Justiční vražda Jakoba Mohra připomínají filmovou řeč expresionistických filmů, které vznikaly ve dvacátých a třicátých letech minulého století, tedy o dekádu později, než se expresionistické způsoby vyjadřování objevily ve výtvarném umění a v divadle. V meziválečné kinematografii, a především té výmarské, rezonovala právě ta témata, která znázorňuje kresba Jakoba Mohra. Strach ze spiknutí přítomný v celospolečenském klimatu se tehdy objevil v řadě filmů, zejména v Kabinetu doktora Caligariho (1920) režiséra Roberta Wieneho. Ve filmových studiích se několikrát objevila analogie mezi filmovou postavou manipulujícího lékaře Caligariho a Hitlerem (např. Od Caligariho k Hitlerovi, Siegfried Kracauer, 1947). S Wieneho filmem spojuje Mohrovu kresbu Justizmord motiv instituce psychiatrické léčebny a manipulace s pacienty, která vede k otázkám, kdo je ve skutečnosti duševně labilní a potencionální zločinec.

Eva Koťátková, jejíž film charakterizují expresionistické postupy, však klade více důrazu na „ovlivňující stroj“ spíše než na postavu „odpouslouchávače“, nebo-li ošetřujícího lékaře. Znázornění stroje, dřevěné krabičky spojené s Mohrem červenými liniemi (provázky), je dominantním prvkem kresby i scény. Jednoznačně upoutává diváckou pozornost a vyzvedá postavu Mohra z jinak barevně monotónního prostředí. Stroji se rovněž obšírně věnuje obžaloba i předvolaný svědek Thomas Röske, skutečný ředitel Prinzhornovy sbírky. Zatímco obžaloba vyvrací Mohrovo napojení na vědce zabývající se vlnami různého druhu, které mohou být přijímány nebo vysílány, a tak mohou ovlivňovat něčí jednání, Röske označuje toto téma za fenomén dlouhodobě přítomný v dějinách psychiatrie, o němž v roce 1919 psal poprvé Freudův současník Victor Tausk jako o širším jevu. Vedle „vlnění“, která odkazují k dobovým výzkumům například radiového a magnetického záření, je rovněž zajímavá forma těchto ovládacích strojů, které mohou mít podobu individualizovaných black boxů. Takové analogie ukazují téma strachu z ovládání a spiknutí ve světle archeologie médií a vedou k otázkám, jak byly přijímány – nejen s očekáváním, ale i s obavami – vynálezy z oblasti telekomunikačních technologií a vizuální reprezentace.

Navzdory datu vzniku Mohrovy kresby a rozhodnutí umělkyně setrvat v dobové stylizaci má poselství snímku Justiční vražda Jakoba Mohra obecnější a stále aktuální rezonanci. Rozdíl v intenzitě vyznění, jaké měl Wieneho Caligari oproti filmu Evy Koťátkové, může být v tom, že současná společnost je prosycena komunikačními technologiemi natolik, že se v ní tísnivý pocit „velkého bratra“ stal permanentní a všudypřítomnou skutečností.


Justiční vražda Jakoba Mohra / námět, scénář, režie: Eva Koťátková / režie filmu: Tomáš Luňák / hlavní kamera: Aleš Hart / scéna a kostýmy: Eva Koťátková, Tereza Černá, Jaro Dufek, Radka Josková, Jiří Merčák, Marie Vařeková / střih: Anna Johnson Ryndová / 2016 / Pražská premiéra filmu proběhla v rámci 27. ročníku festivalu Babí léto v Bohnicích 10. 9. 2016, Divadlo Za Plotem, Psychiatrická nemocnice Bohnice v Praze

Hrají: Jan Lepšík (Jakob Mohr), Richard Němec (Soudce), Kryštof Bartoš (Žalobce), Marta Vítů (Matka), Thomas Röske (Ředitel Prinzhornovy sbírky Thomas Röske), Dominik Migač a Marie Švestková (Dvouhlavý zapisovatel)

Další promítání filmu Justiční vražda Jakoba Moha se uskuteční 13. 11. 2016 ve 20:00 v pražském kině Ponrepo. Více zde.

Sylva Poláková | Narozena 1981, je filmová historička a teoretička. Ve své publikační a lektorské činnosti dlouhodobě sleduje vztahy mezi filmem, výtvarným uměním a architekturou převážně v českém prostředí posledních dvou dekád. Publikuje v časopisech (Cinepur, A2, Flash Art ad.), spolupracuje s festivaly (PAF, MFDF Jihlava), působila v distribuční společnosti Artcam a je členkou výzkumné platformy mediabaze.cz