Artalk.cz

Když nemůžeš, přidej

Při příležitosti letošního vydání pražské přehlídky Designblok připravila Lenka Sýkorová korespondenční rozhovor s designérkou Annou Marešovou, známou především pro svůj neotřelý design erotických pomůcek. Zatímco dotazy do značné míry směřovaly k teoretickému pozadí tvorby autorky a designu obecně, z odpovědí je patrné, že Anna Marešová uvažuje nad svou prací ryze prakticky, především s ohledem na perfektní výsledný produkt.

maresova-anna-6-2016-tisophoto-0102-copy
Anna Marešová, foto: Martin Tiso

Jak vnímáš aktuální a stále časté přesahy volného umění do designu a naopak? Myslím tím kultivaci designérské formy a funkce v rámci praktického designu, ale i reflexi toho, co se odehrává ve světě současného vizuálního umění post-konceptuální tendence, post-internetové umění atd. Reflektuješ to ve své tvorbě?

Přesahy mezi designem a volným uměním docela vnímám, ale myslím, že celkem dlouhodobě zůstávám v kategorii design. I když současné umění celkem sleduji a dost věcí se mi líbí, nemám ráda to škatulkování a debaty o tom, co je už umění a co je ještě design. Ale rozumím, že pro někoho to může být důležité. U mě to je celkem jasné, mám dané mantinely, a protože se zaměřuji na průmyslovou výrobu, tak se na tenký led s vázami a plastikami moc nepouštím. A pokud občas udělám něco v tomto směru, tak určitě ne s ambicí, abych se zařadila do kolonky umělec.

Ve své diplomové práci na téma erotických pomůcek jsi využila konzultace s Lenkou Klodovou. Kam tě to tenkrát posunulo?

Oslovila jsem ji, protože se tematikou ženské sexuality zabývá docela hodně. A musím říct, že její pohled na věc byl pro mě určitě přínosem. Třeba jsem si od té doby začala všímat toho, jak se sexualita v každé době proměňuje a naprosto přesně ji reflektuje. A projevuje se to právě na zmiňovaných erotických pomůckách. Třeba v renesanci byly v kurzu exotické dřeviny, a tak se dilda vyráběla z mahagonu či ebenu včetně okázalého balení. To ukazovalo jedno: tohle období bylo, co se sexuality týče, zcela otevřené. A pak tu jsou třeba 70. léta 20. století, kdy se u nás v Československu vyráběl jeden typ vibrátoru, velikost byla přizpůsobena buřtové baterii a na výrobu se použil plast v barvách, které byly k vidění všude na kuchyňských robotech. Prostě co zrovna bylo k dispozici. Strojek nesl technické označení Ites 722. Sexualita byla něco nutného, co tu s námi je. Ano, můžete si trochu užívat, ale nikde to neříkejte a hlavně se množte.

2016_noir-heavy_by-jan-pribylsky
Anna Marešová, Venušiny kuličky značky Whoop.de.doo, foto: Jan Přibylský

Jak chápeš umělecký výzkum v souvislosti s doktorandským studiem? Je dnes nutná spolupráce s dalšími odborníky v rámci výtvarné tvorby?

Když to vezmu ze svého pohledu produktového designéra, tak spolupráci s jinými obory vnímám jako naprostou nutnost. U designu, kterým se zabývám, mám ráda právě ten přesah do jiných oblastí. Baví mě navrhovat produkty tak, aby se dobře používaly, dobře vypadaly a dobře a dlouho fungovaly. Takže konzultuji například s gynekology a sexuology a na druhé straně, když mám na starosti vývoj a výrobu, jsem v intenzivním kontaktu s technology i vývojáři. Baví mě, když pak vidím, že oba tyto obory mají co říci k designu, třeba právě pokud jde o erotické pomůcky. Za poslední roky jsem si také uvědomila, že pro design je důležitý fungující tým. Umělec může být i jednotlivec, ale produkt bez týmu dohromady nedáte.

K tomu mě ještě napadá, že termín design je sám o sobě dost komplikovaný a osobně jej moc nemám ráda. Podle mě se užívá až moc a často nevhodně, ale o lepším výrazu bohužel zatím nevím.

Tak jako pro výtvarníka, tak i pro designera jsou staré věci mnohdy s osobním příběhem jistým fetišem a inspirací. Ovlivňují tě věci, které tě obklopují? 

Moje nálada a vůbec moje žití je dost závislé na celkovém prostředí, ve kterém se pohybuji, bydlím a pracuji. Takže stačí, že je někde nepříjemné světlo nebo zima, a všechno vidím hned špatně. Ale naštěstí to funguje i naopak.

A kromě toho jsem i trochu sběratelka lamp, křesel a dalších starých věcí. Zároveň jsem však i dost vybíravá. Fascinují mě kombinace starých a nových věcí. A ano, občas mám problém některé věci vyhodit. Taky mám trochu závislost na různých propiskách a plnících perech. Kamkoli jdu, tak s tužkou a alespoň kouskem papíru. Moje potřeba dělat si poznámky a kreslit si, co mě napadne v ten daný okamžik (ideálně konkrétní propiskou či perem), je někdy celkem nesnesitelná.

přední strana postcardcvičky_
Z prezentace Anny Marešové na letošním Designbloku, foto: Jan Přibylský

Narážím na téma sportu v kontextu letošního Designbloku. Ty jsi vytáhla své cvičky a medaile z dětství. Můžeš vysvětlit souvislost s vystavenými Venušinými kuličkami? 

Letošní Designblok má téma sport a mottem se stalo Zátopkovo heslo „Když nemůžeš, tak přidej“. Dlouho jsme řešili, jak se s tím tématem vypořádat. Během debat u nás ve studiu jsem si vzpomněla na svoje dětská léta strávená v tělocvičně, když jsem dělala sportovní gymnastiku. Byl to nespočet hodin strávených soustředěním se hlavně na výkon, což mi ostatně zůstalo doposud, a tak vznikl nápad na vizuál s těmi mými prvními ošoupanými cvičkami a medailemi. Bavila mě ta představa starých rozedraných bot v kontrastu s těmi naleštěnými plackami. Vlastně doteď dávám přednost těm cvičkám ­– tedy práci – před pozlátkem. Cvičky jsem měla schované u sebe ve skříni pomalu v hedvábném papíru, ale medaile jsem hledala u našich někde na půdě.

Prostor stánku jsme nakonec proměnili v dámskou šatnu. Přišlo nám, že zásadní situace, dialogy a vyventilování emocí se odehrávají právě tam. Intimní, důvěrný a zároveň zcela otevřený prostor se mi zdál pro prezentaci Whoop.de.doo vlastně ideální. A abychom splnili zadání doslova, přidali jsme u kuliček na váze. Takže jsou teď určeny hlavně pro posilování pánevního dna.

Designblok je poměrně diskutovaná přehlídka designu s kolísavou úrovní, zatížená komerčními strategiemi. Jak se k tomu stavíš jako designérka? Stále se „vyplatí“ zde vystavovat?

Paradoxně zde letos vystavuji poprvé, takže to vidím opravdu zvenčí, a zda se to „vyplatí“, zatím netuším. Během instalace mi přišlo skvělé, že jsem se tu potkala se svými bývalými spolužáky a prostě mě to bavilo. Všichni jsme měli společný deadline, což nás všechny hnalo dopředu a na chvilku nás to spojilo. Byla to atmosféra jako ve škole před klauzurami.

Ale obecně mě na Designbloku udivuje jedna věc, a trochu bych řekla, že to je tou naší českou povahou – všichni na Designblok nadávají, ale zároveň tam chtějí vystavovat. Je jasné, že všechno může být lepší, než je, ale lepším se to stane v momentě, kdy přestaneme remcat a uděláme pro to maximum. Designblok se přece sám neudělá.

2016_10_whoop-de-doo-stanek-design-blok-ii
Z prezentace Anny Marešové na letošním Designbloku, foto: Jan Přibylský

V této souvislosti mě zajímá, co pro tebe znamená tvůrčí svoboda a odpovědnost za vlastní design. Je pro tebe důležité pro koho navrhuješ? Ovlivňuje nějak zásadně zadavatel tvou práci?

Je to pro mě vlastně klíčové, vědět, pro koho navrhuji. Myslím tím přímého uživatele. A protože jsem většinou pracovala pro klienta/firmu, který ten produkt vyráběl a pak teprve uživateli prodával, tak mě kolikrát štvalo, že se často víc než na uživatele či kvalitu hledělo na výrobní cenu. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla pro vlastní značku a výrobu. Teď je mým klientem přímo zákazník. Šla jsem sice s kůží na trh, ale když jsou pozitivní zpětné vazby, tak mě to nabíjí.

Jak hodnotíš český mladý design v porovnání se zahraničním? Jak si stojíme?

Nevím, jestli to dokážu nějak objektivně zhodnotit, ale na českém přístupu se mi líbí jedna věc: umíme si poradit v jakékoliv situaci, což nás často navádí k netradičním řešením. Asi to souvisí s tím, že naši rodiče a prarodiče neměli takové materiální možnosti jako my, a tak museli často improvizovat a využít to, co bylo dostupné. A připadá mi, že to v nás naštěstí stále trochu je. Prostě to „české kutilství“ je podle mě otvírák do světa.


Anna Marešová se specializuje na produktový design, který vystudovala u Alexia Appla na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a na University of Derby v Anglii. Za bakalářskou práci Tramvaj pro Prahu získala cenu Národního technického muzea, Excelentní studentský design 2009 a hlavní studentskou cenu na Biennale of Industrial Design BIO 22 v Lublani. Její magisterská práce na téma erotických pomůcek pro ženy Whoop.de.doo vzbudila pozornost nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Za ni obdržela Národní cenu za studentský design 2011 a vzbudila zájem médií. V roce 2012 založila vlastní studio Anna Marešová designers a v roce 2014 otevřela showroom na pražské Letné. Letos získala prestižní Cenu Red Dot 2016 v kategorii produktový design, kterou uděluje mezinárodní porota v německém Design centru v Essenu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *