„Nevhodné“ pomníky v Česku

Zuzana Krišková reaguje svým komentářem na články věnované sochařským dílům ve veřejném prostoru, jež vyšly v uplynulých měsících v Respektu a Lidových novinách. Zamýšlí se nad tím, zda je skutečně žádoucí, aby byly realizace z období socialismu z městských prostranství odstraňovány, za jakých podmínek jsou takové zásahy myslitelné a čeho lze vůbec ničením těchto památek dosáhnout.

Josef Mařatka, Praha svým vítězným synům, 1931, foto: Dezidor

„Nevhodné“ pomníky v Česku

Byl studený zimní den roku 1989 a v severočeských Teplicích se odehrála scéna typická pro revoluční náladu každé doby. Skupina neznámých mladých lidí se vydala k Zámecké zahradě, kde od roku 1971 stála socha Klementa Gottwalda od prominentního komunistického sochaře Josefa Malejovského. Plastiku „prvního dělnického prezidenta“ v návalu euforie natřeli rudou barvou a počátkem následujícího roku byla za asistence jeřábu odvezena do depozitáře, kde je, pro všechny případy, uschována dodnes. Takové scény, někdy doprovázené i povalením sochy, se po sametové revoluci odehrály na mnoha místech republiky, buď ve spontánním duchu jako v Teplicích, nebo bez zjitřené nálady a v poklidu: odváženi do depozitářů byli z městských prostranství bronzoví Leninové, Zápotočtí, Gottwaldové, Fučíkové a další v tu chvíli zavržené modly.

Konec starých politických pořádků a nastolení těch nových jako by podobné symbolické vypořádávání se s minulostí vyžadovalo a plastiky ve veřejném prostoru bývají snadným cílem. Jejich zničení většinou nevyžaduje mnoho úsilí a v dobách změn politických režimů k němu docházelo vždy. Jsou plastiky, o nichž se uvažuje jako o odstraněných neprávem – to je případ pomníku Praha svým vítězným synům od Josefa Mařatky, který byl zničen Němci v roce 1940 a dnes je zpátky na Náměstí Pod Emauzy, protože nebyl zničen z občanské libovůle, ale z moci okupantů. Když se vrátíme ještě hlouběji do minulosti, tak se jako nejdiskutovanější případ jeví osud Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Sloup měl nepochybně svou uměleckou hodnotu, ale stejně tak jako sochy komunistických předáků i on byl zničen v porevoluční náladě, kdy je, dalo by se říci, omluvitelné, uchylovat se ke gestům jindy nepřijatelným. Výzvy k obnově sloupu jsou zcestné – běh dějin bychom měli respektovat, nikoli zpětně tímto způsobem napravovat. Z dnešního pohledu nám nepřísluší vracet zpět tyto monumenty symbolizující hodnoty, od kterých se společnost již dávno odvrátila. Návrat sloupu by tak byl jen populistickým a prázdným gestem bez většího smyslu a dopadu. Když je zbourán hodnotný dům, který docení až následující generace, málokdy se uvažuje o stavbě jeho kopie. Plastiky však žijí jiným životem a jedním z jejich neštěstí je, že se dají snadno odnášet, svrhávat, ničit a manipulovat vždy ve vleku politických událostí.

Vladimír Koštoval, Pomník generální stávky, 1965, foto: foto.turistika.cz

Co však s plastikami, které přestály porevoluční náladu a stojí na svém místě i dnes, v čase, kdy by se řeklo, že už nikomu nebudou vadit, protože to, co připomínají, je součástí nezájmu o přečiny komunismu? Naopak, jen máloco dokáže veřejnost nebo jedince zvednout ze židle tak jako „nevhodné“ plastiky ve veřejném prostoru (viz např. článek Na hanbu za Leninem od Ivany Svobodové v Respektu). Téměř nikdy se nehledí na jejich uměleckohistorickou hodnotu a bodem sváru se stává především politický kontext vzniku díla, ideologické smýšlení autora apod. Kolem plastik z dob socialismu se utváří kruh hysterie, který je těžké nabourat a nebýt přitom považován za přívržence minulého režimu. Nastává situace, kdy se místo řešení skutečných problémů (např. potrestáním bývalých prokurátorů a příslušníků komunistické strany zodpovědných za mnohé zločiny) a vypořádání se s těžko uchopitelnou minulostí svaluje vina na její vizuální symboly, které jsou „pouze“ vnějšími obrazy určitého zřízení či ideologie a o to jsou snadnějším cílem.

Takový je i případ článku Zapomenuté pomníky komunismu Petra Zídka (Lidové noviny, 27.8.2016). Autor textu se pozastavuje nad hodonínským Pomníkem generální stávky od Vladimíra Koštovala z roku 1965 „adorující[m] násilný pokus o bolševický převrat v roce 1920“, přičemž jeho rozhořčení pramení mimo jiné z toho, že údajně „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu.“ Skutečně může socha legitimizovat násilí, nebo jen odráží to, co v ní chceme vidět, a to, co v ní hledáme? Autor dále uvádí reakce místních obyvatel, kterým je socha až na výjimky lhostejná, o část historie, již připomíná, se nezajímají a nebudí v nich žádné emoce, ať kladné, či záporné. Měla by se tedy teď, 27 let od revoluce a téměř 90 let od události, kterou pomník představuje, odvézt někam mimo zraky veřejnosti, přesto nebo právě proto, že si jí nikdo nevšímá?

Karel Lerch, Pomník duchcovského viaduktu, 1954–1957, foto: Zuzana Krišková

Zde se nabízí uvedení případu jiných soch z druhého konce republiky, které jsou si s hodonínským pomníkem v mnohém podobné, tedy až na vyústění celého příběhu. V Duchcově, nedaleko Teplic, se nachází několik soch a pomníků, z nichž většina je nekontroverzní povahy. Jeden však poněkud vybočuje z řady. Naproti budově gymnázia stojí Památník duchcovského viaduktu od Karla Lercha (1954–1957) věnovaný obětem střelby, k níž v blízkosti viaduktu došlo roku 1931. Padlo při ní několik nezaměstnaných dělníků a horníků, účastníků hladového pochodu. Událost byla později využita v rámci propagandy komunistického režimu jako demonstrace špatného zacházení s nižší třídou za první republiky a vlády T. G. Masaryka. Vznik pomníku je spjat s komplikovaným ideologickým procesem, na jehož konci byl zdeptaný sochař Lerch a plastika v takové podobě, v jaké ji můžeme vidět v Duchcově dnes, jen s jedním rozdílem. K rozměrnému reliéfu znázorňujícímu umírajícího ve své době patřili ještě dvě výhružně působící nadživotní figury Dělnice se zaťatou pěstí a Milicionáře s puškou. Pomník přečkal revoluci bez úhony, obyvatelé si nicméně stěžovali na ony dvě figury. V roce 1991 byly proto odvezeny na okraj města, kde jsou v útrobách skladu uloženy dodnes.

Karel Lerch, Dělnice se zaťatou pěstí a Milicionář s puškou, Pomník duchcovského viaduktu, 1954–1957, foto: Muzeum města Duchcov

Ani jeden ze jmenovaných pomníků dnes mezi veřejností nerezonuje tolik jako v dobách komunismu, kdy se před nimi, coby socialistickými symboly, pořádala nejrůznější defilé, o kterých informoval státní tisk. Občanům Duchcova však sochy přece jen vadily, a proto byly odstraněny. Obyvatelům Hodonína sousoší nevadí – mělo by být přesto odstraněno? Nemělo, protože slouží jako připomenutí lokálně významné události, ať už v Hodoníně nebo v Duchcově. Není důležité, jak se k oné události stavíme dnes a jestli bychom na její počest či jako výhružné memento budovali podobná sochařská díla. Zřejmě nikoliv. Přesto mají smysl, který je obsažen v samotných pojmech pomník a památník. Tyto a mnoho dalších „nevhodných“ monumentů různě rozmístěných po republice připomínají určité etapy dějin. Je pochopitelné, že sochy osob, které přímo symbolizují minulý režim, vzaly většinou zasvé hned po revoluci, protože svou přítomností dráždily daleko více než pomníky věnované určité události. Jednotlivce jako symbol lze snadněji zavrhnout než historickou událost, která se týkala větší skupiny lidí. Není nicméně třeba adorovat pouze dějinné momenty, na něž chceme vzpomínat a které chceme vyzdvihovat. Historie má i svá temná místa, jimž bychom se neměli vyhýbat. S dnešní zkušeností a veškerými dostupnými informacemi bychom měli být schopni připomínané momenty kriticky zhodnotit. Není na místě trestat za lidská selhání plastiky z dob socialismu, které jsou sice snadným terčem, ale jejich odstraněním se neřeší podstata problémů, jež zde z komunismu přetrvávají.