Artalk.cz

Opálená lýtka bosých senoseček

Následující text je věnován právě probíhajícímu pražskému Fotograf Festivalu. Stejně jako v uplynulých letech je jeho dramaturgie založená na výstavních projektech v převážně drobných galerijních prostorech, performancích, přednáškách a diskusích točících se kolem hlavního tématu akce. Michal Novotný se ve své recenzi zabývá vztahem jednotlivých výstav k celkové koncepci festivalu a komentuje způsob, jakým jejich kurátoři pracují s danými prostorovými podmínkami. 

ajs_bucinaferdinand_004_javornik_obili_srp
Fotografie Ferdinanda Bučiny z výstavy Vzpomínka na Javorník v Ateliéru Josefa Sudka

Opálená lýtka bosých senoseček

S poněkud přezrálým tématem Cultura / Natura probíhá v Praze od 1. října do 8. listopadu šestý ročník Fotograf Festivalu. Jak již úvodní text v brožuře naznačuje, přehlídka se dotýká všudypřítomného tématu antropocénu a globální ekologické krize, avšak ne s ambicemi o celostní pohled na toto tolik asociacemi zatížené téma. „Naším přáním není připravit festival, který by naplňoval očekávání, ale program, jehož pojetí umožní legitimizovat rozporuplné emoce – snad i rozladěnost a pocit zmaru,“ dočteme se dále.

Spektakulární, esejisticky promyšlenou, trefně poskládanou a stejně pečlivě evropsky vygrantovanou přehlídku ve stylu kurátora Anselma Frankeho, který se tématem antropocénu v sériích výstav dlouhodobě zabývá, nicméně asi od Fotograf Festivalu nečekal nikdo, kdo navštívil alespoň některý z pěti předchozích ročníků. I letos je totiž výsledný obsah k nastolenému tématu poněkud neforemný.

Organizátoři zmiňují jako jednu z nejsilnějších linií dramaturgie vztah a přístup k půdě. Právě tento většinou osobní rozměr, vlastně i poněkud neelegantní a neatraktivní v kontextu suverénního současného umění, přijde i mně jako to pravé páteřní téma festivalu. Téma, které na rozdíl od některých globálních přesahů, avšak prezentovaných v česky skromném vydání, opravdu něco hlubšího sděluje.

Černobílé fotografie bosých senoseček s jejich rozhalenými kroji a opálenými lýtky, sluncem svraštělých pantátů zasazujících do půdy větvičku kočiček a ve sněhu si hrajících dětí Ferdinanda Bučiny pořízené počátkem 40. let minulého století v Ateliéru Josefa Sudka svou idealizovaností chytnou za srdce i opravdového cynika. Přestože výstava určitě není přehlídkou současného umění, a to ani datem pořízení fotografií, její dekontextualizace téma výborně doplňuje a sílu snímků ještě podtrhuje, čemuž napomáhají i příklady toho, jak funkčně byla Bučinovy fotky schopna do svých propagandistických magazínů zařadit jak nacistická, tak komunistická nomenklatura.

14484866_772475406225902_4874444570108595030_n
Pohled do instalace výstavy Martina a Osy Johnsonových v Galerii AMU

Podobným hybridem pohybujícím se mimo pole současného umění a přesahujícím k antropologii je i výstava Martina a Osy Johnsonových v Galerii AMU. Přehlídka prací manželů a pionýrů africké safari fotografie, narozených ještě před rokem 1900, kteří si však pro potřebnou přitažlivost materiálu s jeho autentičností příliš hlavu nelámali, je vlastně spíše autorským dílem samotného kurátora. Jan Svatoš pojal prezentaci fotografií až možná stereotypně umělecky: najdeme zde instalaci se sedačkou, televizí a jedním z nejslavnějších podvržených dokumentů nazvanou „armchair explorer“ nebo prezentaci v tmavé místnosti, kde si diváci musí na fotografie po loveckém způsobu svítit zapůjčenými baterkami. Výstavu doplňuje podobně jako vše ostatní safari připomínající, ale poměrně informačně bohatá brožura.

V linii doma vypěstovaných výstav pokračuje i Tomáš Hrůza v Galerii Jelení. Zde je však poetika poněkud komplexnější a ona důvěrná známost a obyčejnost obrazů vesnice a exotiky, která tu v jisté osobní dialektice rozkvétá mezi vzájemně propojenou projekcí, fotografiemi, objektem a performance, funguje velmi dobře a v divákovi jaksi zůstává. A to i přes snad až příliš současnou zálibu ve videích natočených drony.

tdoctober_mg_0124
Pohled do instalace výstavy Společná sklizeň, work in progress v galerii tranzitdisplay, instalace Tomáše Uhnáka, foto: Hynek Alt

Zahrádkaření jako seriózní existenciální postoj najdeme i v galerii tranzitdisplay, na výstavě, kterou kurátorsky připravila Mariana Serranová a která je vlastně jedinou opravdu kurátorovanou skupinovou výstavou festivalu. Tamás Kaszás, jehož projekty, avšak výhradně ty na pomezí architektury, byly v Čechách k vidění již několikrát, prezentuje autobiografické video doplňující snahu udržet se při životě vlastními zemědelskými silami o filozofující rozměr. Pro něj typicky spočívá hlavní síla jeho práce v přímočarosti, která však nesklouzává ke komediálnosti. Instalace Tomáše Uhnáka sušící křížaly je zase zajímavá i zcela formálně v kontextu současného sochařství a připomíná vytříbenou, ale strohou estetiku projektů skupiny POLE, které byl Uhnák členem. Čítankový příběh o ve skutečnosti banálně krutém osudu rolníka od Asunción Molinos Gordo činí poté z výstavy jeden z nejsilnějších momentů festivalu. A to i bez Ursuly Biemann, zásadní postavy angažovaného dokumentu, která ­– opět v kurátorské koncepci Mariany Serranové – vystavuje ve vedlejší místnosti podobně poeticky silný příběh o zvucích a ekosystému každého stromu na Borneu. Právě v tomto momentě však projekt trochu připomíná díla „bienálového typu“, která vždy trefně, hluboce a komplexně, avšak zároveň jaksi akademicky předpisově ilustrují hluboké problémy současného světa. Zde také začíná linie festivalu, kterou bychom snad mohli po formální stránce nazvat tropicky pralesní a která je dále ve více estetizované podobě rozvíjena Danielem Steegmanem Magrané ve Fotograf Gallery a Markem Dorfem v tropickém skleníku Botanické zahrady na Albertově.

U kolektivního projektu Serranové v tranzitdisplay však trochu zamrzí, že není onen jasně rozdělený kvartet rolí více rozvinut i mimo již nyní prostorově poněkud nedostačující galerii a jendotlivé prezentace tak zůstávají spíše fragmentární. V případě Steegmana Magrané je v jeho práci silně explicitně přítomný estetický moment potlačen výběrem děl, který se soustředí jen na modernistickou, na médium zaměřenou fotografii/film, zároveň však selhává i akcent na estetičnost dokonalé prezentace, protože instalace má stejně jako samotný prostor Fotograf Gallery k muzeální čistotě opravdu hodně daleko a vše tak působí jaksi podomácku „dodělaně“.

14642304_1428794547148518_4563932282132265938_n
Instalace Marka Dorfa v Botanické zahradě na Albertově

Podobně dva objekty Marka Dorfa vystavené v Botanické zahradě vypadají skvěle na postprodukčně upravených fotkách, ve skutečnosti ale zase tak skvěle ne, a jsou spíše jakousi letmou ochutnávkou umělcovy tvorby. I z obsahového hlediska je otázka, jestli právě nejde „jen“ o fotografie objektů v negalerijním prostoru a jestli jejich vystavení v samotném kontextu vzniku není trochu zbytečné.

Výstava Drora Dauma v galerii etc. oproti tomu nabízí větší průřez autorovým dílem a skoro by se dala nazvat retrospektivou. Vztah k festivalovému tématu je zde již ale skutečně velmi obrazný a instalační řešení s dominantně dynamickým černým pruhem na zdi působí vzhledem k přítomnosti radiátoru pod ním poněkud komicky. Opět se zdá, že kurátor a umělec se svým záměrem narazili na kontextuální limity prostoru galerie. Prezentovaná díla se navíc jeví jaksi historicky a archaicky. Těžko dnes ještě vést jakoukoliv podnětnou diskusi o digitálně manipulované fotografii a možná je tak k celkovému docenění Duamova díla potřeba větší odstup nebo jiný kontext.

Velmi povedená je naopak prezentace Claudiu Cobillanschi v prostoru Prototyp. A to právě tím, že do multifunkčního polodomáckého prostoru svou černobílou estetikou a určitou radikalitou jednoduchého politicko-ironického manifestu dobře zapadá.

claudiu
Pohled do instalace výstavy Panenský les Claudiu Cobillanschi v galerii Prototyp

Nakonec však ještě třeba zmínit Zprávu o létě na venkově v galerii Školská 28 kurátorů Michala Kindernaye a Lenky Dolanové. Velmi školsky a pečlivě připravená a do plastových alb zabalená dokumentace mimopražských letních výtvarných událostí je v impresi svěží a vzhledem k tématu krajiny významově nosná. Optimisticky působí, kolik věcí se mimo samotný etablovaný systém akademického městského umění děje a jak jsou schopny mnohem lépe lokálně působit.

Do Prahy se také festivalu podařilo přivézt legendu bratislavské scény Petera Bartoše, jehož projektantská práce na výstavbě pavilonů bratislavské zoo je, ačkoli v poněkud jiném kontextu, než je téma antropocénu, pro naši krajinu nepochybně klíčová. Výstava však ještě v době psaní této recenze nebyla otevřena.

Fotograf Festival se i letos soustředil hlavně na malé galerie a obecně zůstal v rovině skromnosti odpovídající ostatně státní finanční podpoře. Obojí je určitě dobře: právě malé neziskové galerie jsou zajímavým doplňkem pro diváky, kteří by sem jinak možná nezavítali, a vytvářejí tak určitou součást festivalové zkušenosti jako poutě nebo cesty. Brožura, která diváky po galeriích provádí, je graficky velmi kvalitní a přehledná, škoda snad jen, že se nedostalo na poněkud více mediální pozornosti a reklamy, kterou by si festival zasloužil. I letos by také neškodilo místo snahy zařadit pod hlavičku co nejvíce akcí spíše program vytříbit tak, aby působil jako doplňující se promyšlený celek, což je určitě možné i bez ohledu na mezinárodní hvězdy. A také snad kdyby jednotlivé výstavy více respektovaly a podtrhovaly charakter jednotlivých prostor a nesnažily se je naopak neuměle přetvořit na něco, čím nejsou.


Fotograf Festival #6 / Cultura / Natura / umělecká ředitelka: Markéta Kinterová / dramaturgie festivalu: Mariana Serranová / 1. 10. – 8. 11. 2016 / Praha / více k programu zde

Foto: archiv Fotograf Festivalu a zúčastněných galerií

Komentáře

  1. Výstava Ferdinanda Bučiny byla připravována pro projekt Cultura / Natura od jara letošního roku jako jeden ze stěžejních výstavních projektů Festivalu Fotograf a byla jí věnována pečlivá pozornost. Proto musím reagovat na fakty nepodloženou domněnku autora recenze, že výstava byla do Fotograf festivalu implantována následně a to „z iniciativy Dozvuků horňáckých slavností“. Ve skutečnosti byla účast na Dozvucích horňáckých slavností byla domluvena až v září a to za účelem propagace, zatímco výstava a malý katalog v rámci Fotograf Festivalu představuje první výstup intenzivní badatelské práce. Svou nepravdivou „domněnkou“ obrací autor naprosto hierarchii ve prospěch folklórního jednodenního festivalu, jehož hlavním tématem je především zábava před mnohovrstevnatějším festivalem fotografie, který usiluje o poznání. Přitom by stačilo si jen přečíst banner na Kampě nebo text v katalogu výstavy.

    Na první pohled jde o maličkost, neboť autor recenze pochopil a popsal hlavní záměr naší výstavy (i když výstavu v následujícím odstavci popisuje jako „hybrid“). Problém je ale zásadnější – každý se necháváme svádět vírou ve vlastní domněnky a často jim dáme přednost před realitou. Pokud se to stane výjimečně, tak je to akceptovatelné, horší je, když se z upřednostňování vlastních domněnek před ověřováním jednoduchých informací stane metoda. Kolik takových dalších „domněnek“ najdou v tomto článku protagonisté ostatních osmi recenzovaných výstav?

    Jan Freiberg, kurátor výstavy Ferdinanda Bučiny

  2. děkuji za reakci, výstava se mi opravdu velmi líbila, což je snad z článku zřejmé, mrzí mne tedy, že Vás ona zmínka rozmrzela, jedná se ale o recenzi, a ne o zpravodajský článek, a recenzent nikdy nemůže vidět celé pozadí projektu, ani není jeho rolí ověřovat fakta. Musí vycházet jen z informací, které dostane, a prezentuje hlavně vlastní názor, o tom, že jste výstavu připravoval jako stěžejní projekt FF se však v textu a brožuře nikde nedočteme, proto jsem si zmínku o doprovodném programu Dozvuků horňáckých slavností, která naopak v brožuře je, nesprávně vyložil jako původní motiv výstavy. Požádám tedy editorku, aby text opravila. Co se týče termínu hybrid – výstava určitě současným uměním není, a to ani datem narození autora, nicméně právě touto dekontextualizací do tohoto termínu nakonec skvěle zapadá, děkuji

  3. Na základě reakce kurátora výstavy a následného přání autora recenze jsme z textu vymazali formulaci „Přestože výstava pravděpodobně vznikla z iniciativy Dozvuků horňáckých slavností a do festivalu byla zařazena až následně na základě obsahové souvztažnosti […]“ a nahradili ji formulací „Přestože výstava určitě není přehlídkou současného umění, a to ani datem pořízení fotografií […]“.

  4. Děkujeme za pozměněné znění, které vítáme, protože výstava byla výsledkem dlouhodobější dramaturgické spolupráce, na které si v rámci Fotograf Festivalu zakládáme. S pozdravem za team festivalu, Markéta Kinterová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *