Artalk.cz

Krajiny vztahů Václava Stratila

Po prázdninové pauze znovuotevřela brněnská Fait Gallery v lehce pozměněné podobě výstavu Václava Stratila nazvanou Krajiny. Stejně jako je třeba mnohé z výstavených Stratilových prací číst v kontextu jeho vztahů k osobám, jež zobrazují, přistupuje i Lenka Lindaurová k recenzování výstavy jako k vyjádření subjektivního zážitku z intenzivního setkání jitřícího zapadlé vzpomínky.

imgl1660
Pohled do instalace výstavy Krajiny Václava Stratila, foto: Tomáš Hliva

Krajiny vztahů Václava Stratila

Václav Stratil se vyjadřuje svobodně. Tím nechci říct, že jiní umělci se vyjadřují nesvobodně. Ale ten malý rozdíl v určité míře stylizace, zpracování svého ega, autocenzury a estetizace kurátorem může udělat své.

Václav byl samozřejmě svobodný, ale i nespoutaný vždycky. Protože vyrůstal v prostředí umělecké rodiny, bylo zcela přirozené, že se každá umělecká tvorba brala vážně. V širším společenském okruhu ale často narážel na nepochopení (a to se mu víceméně daří dodnes).

Postavu umělce Václav z mého pohledu od začátku ztvárňoval v modelu „rozervanec“. Když ho v 80. letech přivábila Adriena Šimotová z Olomouce na pražskou scénu (byl mezi nimi oboustranný vztah plný respektu), vytvářel rozměrné šrafované tušové kresby, které jsme tak trochu považovali za sítě Onanovy. Působily ovšem fascinujícím dojmem. Pokud vím, je to právě tato tvorba, která byla tak nějak kunsthistoricky i institucionálně přijata jednoznačně. Václav Stratil ovšem nikdy ani na moment nekalkuloval.

imgl1655
Pohled do instalace výstavy Krajiny Václava Stratila, foto: Tomáš Hliva

Intuitivnost zůstává ve Stratilově tvorbě i nadále. Je i v jeho životě a způsobu komunikace, který mu vynáší oblibu u nejmladších studentů, s nimiž pracoval na společných dílech. Výstava Krajiny mapuje právě tvorbu, která souvisí se Stratilovými vazbami, s jeho sociální sítí, vztahováním se k druhým. Autor je ale pojímá vždy skrze svoji personu.

Publikace I am History, vydaná v roce 2005 v tranzitu, zpracovává právě tuto stránku Stratilovy tvorby a filozof Karel Thein nemůže ve svém eseji nezmínit příběh Narkissose, v němž ho nezajímá odvozený fenomén narcismu, ale fakt, že člověk sám je obraz, který vytváří další obrazy. Stratil v mnoha svých portrétech, jež na výstavě zastupuje také nejstarší cyklus Řeholní pacient (aranžované portréty u tzv. komunálního fotografa z počátku 90. let), vystupuje záměrně narcistně a zároveň naprosto otevřeně: podívejte se, to je má extrovertní zpověď, diagnóza i cynismus!

Hledání identity není dnes přesné pojmenování pro způsob, kterým Václav nastavuje ve svých fotoperformancích vlastní tvář. Od dob Řeholního pacienta ji nastavuje stále a tím pamětníky staví do nepříjemné role spolustárnutí. Zároveň vyvolává otázku, jak se na to dá vydržet po letech dívat. To je moment, který nelze nijak do budoucna předpokládat a moment typický pro Stratilovu tvorbu – je výsledkem skutečné potřeby vyjádření, ne artefaktem určeným pro galerie. Fotografie zestárly společně s protagonisty a pohled na sérii Česká krajina (Václav s galeristou, kurátorem, kolegou) je víc než smutný.

strtil_ceska-krajina
Václav Stratil, Česká krajina (Rodina Jiřího Davida), 1998–1999

Pro mladé účastníky síťové komunikace je tento způsob vytváření vazeb – od cyklu 4+1 s Lubou Kmeťovou přibírá do dvouportrétů stále další lidi – zřejmě sondou do záhrobí. Stratil recykluje způsob starých rodinných fotografických alb; své vztahy ke kolegům, láskám a studentům dokumentuje, aniž by chtěl zachytit nesmrtelnost. Na výstavě nemohou chybět ani autentická alba vytvářená Václavovým otcem, xeroxovaná a dodatečně komentovaná: důkaz zaměnitelnosti všech osobních – důležitých i nepodstatných – vazeb našich životů.

Jednou ze Stratilových fotoperformativních podob byla apropriace Warholova portrétu s parukou a přivlastnění si „někoho“, respektive jeho práce, pak pokračovalo s Jiřím Davidem a jeho Skrytými podobami (spojené levé a pravé části fotografií tváří). Zpochybnění principu originality už dnes není „originální“, avšak Stratil jako jediný umělec své generace to dělal nejdřív a bez zbytečné estetizace. V Krajinách to dokumentuje reinstalace Společné výstavy z Nové síně v roce 1997, černobílých kopií ezoterických obrazů Václava Boštíka. Právě Boštíka si v 90. letech „přivlastnili“ nejrůznější milovníci umění a snobové a Stratil mu tak ironicky sundal auru. Jako pamětník vím, že akt zůstal nepochopen i samotným Boštíkem. Slovo apropriace jsme začali používat až o rok později v časopise Umělec v souvislosti s neodolatelnou Elaine Sturtevant kopírující důsledně právě Warhola.

stratil_skryte-podoby
Václav Stratil, Skryté podoby, 1998

Kumulace osobních přivlastňování v krajině Stratilových vztahů působí ve výsledku až deviantně. Způsob reprezentace jeho vazeb je někdy demonstrativní, okázalý, jindy skrytější, intimnější. Tak fungují velkoformátové obrazy namalované společně se studenty a synem, nebo „šišlavé“ obrazy, monochromy s nápisy (například Jiží Vaĺoch). Působí lehce, vesele a dětsky, v druhém plánu ale nahánějí strach.

V roce 1999 jsem napsala v souvislosti s výstavou Václava Stratila a jeho studentů v Mánesu: „K umění se vztahuje jako k pojmu, který má své zažité konotace, ale také jako k sumě poněkud rigidních informací, roztříděných podle uznávaných pravidel.“ Pravidla se dávno rozpadla, já nepochopila, že Václav se vztahuje jen sám k sobě, ale činí tak stále velmi intenzivně a stále bez ohledu na všechno kolem. Už se ale na jeho výstavě tolik nebavím, zažívám děsnou hrůzu. Existenciální.


Václav Stratil / Krajiny / kurátor výstavy: Jiří Ptáček / Fait Gallery / Brno / 22. 9. – 19. 11. 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *