Jiná práce

Dnes končí v Galerii Jelení v prostoru Nadace a Centra pro současné umění v Praze výstava Barbory Kleinhamplové tematizující obecné odcizení práce v souvislosti s odosobněním sexuality a tělesnosti v pornografickém průmyslu. Ohlédnutí za výstavou přinášíme v recenzi Martina Vrby.

Jiná práce

Reflexe výstavy Barbory Kleinhamplové MPEG Girl

Výstava Barbory Kleinhamplové s názvem MPEG Girl se věnuje prozaickému tématu práce na pozadí „nejstaršího řemesla“. Hlavní aktérkou je tu pornoherečka Susan Ayn ve stylizovaném videozáznamu její rutinní činnosti, kombinovaném s její intimní výpovědí. Antagonistické spojení intimity a rutiny zajišťuje tomuto zachycení každodennosti netriviálnost. Subjektivní vyprávění v první osobě vytváří most mezi spektáklem pro nezaujatého pozorovatele a jeho vlastní rolí v pracovním procesu. Výstava tak spojuje vnější pohled konzumenta pornografického materiálu s vnitřním pohledem pornografické aktérky, pro kterou je její činnost odcizenou prací. Je to právě toto odcizení, skrze které se může divákovi dostat pod kůži, jelikož se jedná o fenomén, s nímž jsme obeznámeni prakticky všichni.

Odosobnění pornografického průmyslu nespočívá však jenom v disociaci, ale i v dematerializaci výsledného produktu, který existuje ve virtuálním prostředí jako onen MPEG v názvu výstavy. Jak uvádí v kurátorském textu Karina Kottová, aktérka se stala „mistryní ve vzdalování se. V abstrakci. V dematerializaci.“

Střet nabídky a poptávky

Ekonomický život je mincí, která má dvě strany: jednou je nabídka, druhou je poptávka. Tyto dvě role hrajeme každý den – tu jako pracující, tu zas v roli konzumenta. Nejstarší lidské řemeslo je zároveň specifické tím, že to, co prodává na trhu, je tím, co za běžných okolností spadá do intimní sféry, která není běžně dostupná veřejnému pohledu. Kapitalizace tu generuje svou (nad)hodnotu právě tím, že nabízí jinak vzácné zboží, jež není veřejným statkem.

S tím ovšem kontrastuje možná nejzajímavější moment celé výstavy, kterým je zachycení každodennosti pornografického aktu v průběhu jeho natáčení. Skrze onu vnitřní disociaci a dematerializaci na úrovni média se hlavní aktérka dostává do rutinního modu, který ze singulární výjimky, již porno představuje, dělá práci jako každou jinou. Odpoutání se a vytěsnění přítomného okamžiku je podmínkou možnosti každodenního fungování. Ačkoliv takový mechanismus adaptace může být v něčem extrémní, je společný fenoménu odcizené práce, jenž je součástí moderního způsobu života a týká se nás všech. Taková úvaha může být mnohem relevantnější než ta, která by zastávala stanovisko, že okno do vnitřního světa pornografické herečky má být pro diváka jakýmsi spektáklem, který se nás bezprostředně nedotýká, a můžeme se tak na něj dívat z distance galerijního pohodlí. Vpád pornoprůmyslu do fyzické intimity jednotlivých hereček a herců by neměl zastírat, že lidská tělesnost a sexualita mají vícero podob a že právě na jejich vytěžení jsou založeny současné kulturní průmysly.

Co do způsobu svého fungování a produkce tato sféra lidské práce nijak nevybočuje z ostatních lidských činností, které jsou zdrojem naší obživy. Odcizení vlastní práci a jejímu výslednému produktu se tu liší pouze v míře intenzity. A to jak při samotném aktu sexuální práce, kdy psychologické vytěsnění slouží jako nástroj sebezáchovy, tak i co se týče výsledného produktu, který je určen druhým k frenetickému konzumu ve virtuálním prostředí.

Postmateriální sexualita

Jednou z těch slavnějších tezí Jacquese Lacana je ta, že sexuální spojení není možné. Je to zakládající axiom lacanovské psychoanalýzy vůbec, který nabývá obecnější podoby ve výroku, že „slast (jouissance) není možná“. Rozkoš nám neustále uniká a její nepolapitelnost stimuluje naši touhu.

V tomto kontextu nám pornografie poskytuje iluzi přiblížení se zdroji této slasti. Tělesnou zkušenost nahrazuje virtuální reprezentací a hrou na autenticitu, které nevěří ani pornoprůmysl, ale především ani samotný divák. Podvádění se už ani nesnaží skrývat a fungování touhy redukuje na tu nejprimitivnější úroveň. Ze sexuality tak vyhání Eróta hned na dvou úrovních – nejen svou virtualitou, která bezprostřední prožitek nahrazuje vizuální reprezentací, ale i vulgarizací, která je následkem komodifikace sexuality jako zboží, připraveného k okamžité spotřebě.

Sexuální akt je v jistém provokativním smyslu skutečný Gesamtkunstwerk, který zapojuje všechny smysly – zrak, sluch, hmat, čich i chuť. Pornoprůmysl, jenž je odkázán prakticky pouze na jeden z nich, hypertrofuje vizuální stránku celé věci, která tak zpravidla nabývá podoby sexuálního kýče. Virtuální komunikace, již pornografický průmysl používá, tedy prozatím poukazuje na technologické limity v přenosu tak subtilního aktu, jako je sexuální styk. Prefabrikáty, které generuje, jsou vůči celku lidské zkušenosti značně reduktivní a opírají se o rutinní pracovní postupy, v nichž už se nikdo autenticitu nesnaží ani předstírat.

Barbora Kleinhamplová / MPEG Girl / kurátorka výstavy: Karina Kottová / Galerie Jelení / 14. 9. - 2. 10. 2016

Foto: Barbora Kleinhamplová