Artalk.cz

V té látce něco je

Aktuální výstava kurátorky Markéty Vinglerové v pražské galerii hunt kastner se zabývá průniky výtvarného umění (především malby) a textilní tvorby. Recenzentka Alžběta Cibulková představuje jednotlivá na výstavě zastoupená díla, přičemž si všímá toho, jakým způsobem se vztahují k osobní a kolektivní paměti.

005_textiles_desamory_saglova_pechoucek_posova
Pohled do instalace výstavy (zleva práce Lucile Desamory, Zorky Ságlové, Michala Pěchoučka a Johany Pošové)

V té látce něco je

Práce s textilem se stala již samozřejmou součástí volného umění a objevuje se v mnoha různých podobách v muzeích a galeriích po celém světě. Počátky propojení umělecké a textilní tvorby však sahají mnohem hlouběji do historie, a to i z pohledu dnešních kunsthistoriků, jež se osvobozují od příkrého a zjednodušujícího oddělování volného a užitého umění a objevují mezi těmito dvěma oblastmi mnohé souvislosti. Tuto vzájemnou provázanost pak můžeme pozorovat i dnes, kdy se snad ještě více prohlubuje, a rozlišení mezi uměním a designem, případně mezi tkaným obrazem a nástěnným kobercem, se stává v některých případech tvrdým oříškem.

V pražské galerii hunt kastner můžeme zhlédnout výstavu, jež nepojednává ani tolik o výše naznačeném splývání, jako spíše o tvorbě umělců, pro něž se stala práce s textilem tématem, prostředkem, jak dojít k novému výrazu, nebo formou umělecké kontemplace skrze haptický charakter materiálu a jemnou, automatizovanou manuální práci, jakou je například ruční tkaní. Různorodost přístupů potvrzuje také kurátorka výstavy Markéta Vinglerová, když v doprovodném textu píše: „Na jedné straně to je textil jako východisko jejich dlouhodobého směřování, jindy jde o epizodické hledání, kdy vzniká kontext propojující současný post-internet s rukodělnými tendencemi, jiné práce využívají určitý fenomén spojený s textilem, jeho historií a principy.“ Podle tohoto výčtu jakoby se jednalo o jeden z ambiciózních projektů, které se již tomuto tématu věnovaly. Pro příklad můžeme zmínit rozsáhlou výstavu Art & Textiles: Fabric as Material and Concept in Modern Art from Klimt to the Present, kterou jsem měla možnost navštívit a jež proběhla v roce 2013 v německém Wolsburgu. Jak napovídá název, představovala textilní médium v umění napříč celým 20. stoletím na dílech těch nejznámějších světových autorů. S výstavou Když se textil stává tvarem, která zahrnuje díla devíti umělců odlišných generací prezentovaná společně kvůli jejich spojení s textilní tvorbou, bychom ji mohli srovnávat jen těžko. I přesto, že je zde očividná snaha představit různé způsoby zacházení s textilem na poli současného umění, se díky omezenému počtu děl a volnému pojetí celkové koncepce jedná spíše o skupinu nahodilých střípků mnohem rozsáhlejšího a rozmanitějšího celku. Pokud však výstava přináší zajímavé momenty, vzájemnou komunikaci mezi vystavenými díly a především, pokud ji nebudeme pojímat jako nějaký souhrnný projekt, může být volný kurátorský výběr vnímán pozitivně.

018_textiles_web
Pohled do instalace výstavy (práce Alicje Bielawské)

I přes výše zmíněnou různorodost prací, jež jsou na výstavě k vidění, zde přece jen nacházíme poměrně výraznou spojující linku, jakou je souvislost uměleckého textilu s malbou. Už v tiskové zprávě uvádí kurátorka důležitou osobnost sběratele umění a kurátora Setha Siegelauba, jehož newyorská galerie se zaměřovala na tehdejší abstraktní malbu a prezentovala umělce, jakými byli Ad Reinhardt či Robert Motherwell. Siegelaub pak vedle toho sbíral historické textilie a prodával perské koberce. Na otázku, jak se může něco takového vůbec spojovat, která zde zaznívá, však nemusí být tak těžké odpovědět. Vždyť textilní materiály mohou sloužit umělci právě k rozvinutí potenciálu média malby. Stejně jako textilní tkaniny je malba založena na práci s barevnými plochami a liniemi, a pokud bychom šli ještě dál, tak textilie je přece základem obrazu v podobě napnutého plátna. Tkané obrazy, obrazy tvořené sešíváním látek či jinými technikami samozřejmě také nabízí nové možnosti, přičemž zde hraje velkou roli povrch a vlastnosti jednotlivých látek. Těch využívá jeden z vystavujících umělců Michal Pěchouček například k tomu, aby zdůraznil intimitu a autentičnost situací, jež na svém precizním „pyžamovém“ obrazu ze známého cyklu Time for Bed zobrazuje. S podobnou technikou, kdy se na plátno našívají kusy či útržky látek vytvářející figurativní obraz, pracuje i belgická umělkyně Lucile Desamory. Její textilní obraz s figurou otočenou zády k divákovi, hledící před sebe, se tomu Pěchoučkovu podobá také námětem. Dívka s vlajícími vlasy se dívá zpříma a zasněně, sedí s rukou opřenou za zády a na obraze, jenž visí volně v prostoru galerie, ji doprovází další až surreálně působící výjevy. Obě dvě mají podobného ducha, zobrazují samotu a jakousi romantickou nostalgii. Látka je v těchto případech nositelem osobních niterných vzpomínek. Textilní materiál využívá jako médium paměti a ozvěn podvědomí také polská umělkyně Alicja Bielawska, jejíž objekt připomínající dětský bunkr (deka přehozená přes nábytek) je vystaven samostatně v zadní místnosti galerie a díky své prostorové výraznosti zaujímá pozici „zlatého hřebu večera“. Tvar tohoto objektu odkazuje k Cézannově Mont Sainte-Victoire a jeho podstavce tvoří pestrobarevné plastelínové kvádříky, které celé dílo vtipně odlehčují.

015_textiles_mrazek_bielawska
Pohled do instalace výstavy (zleva práce Bohdana Mrázka a Alicje Bielawské)

Další vystavenou prací, jež pojímá textil a konkrétně tapiserii z konceptuálního hlediska, je dílo s názvem Metamorfózy české tapiserie od Bohdana Mrázka, významného textilního výtvarníka 60. a 70. let, jež odkazuje k základním principům tkaní a textilu vůbec. Vedle této krásné monumentální tapiserie tvořené červeno-černo-bílou mřížkou vidíme fotografii dokumentující její inscenovaný pohřeb jako metaforu úpadku tohoto textilního žánru. Naproti tomu se zde objevuje také expresivní linka, jež je obsažena v dílech Sráče Sama, módní návrhářky Karolíny Juříkové nebo Johany Pošové, přičemž první dva autoři pracují s textilními technologiemi ara dekoru a art protis, které jsou možná nejblíže vlastnostem malířského média a jež jsou obě českými vynálezy z 60. let. I přes vysokou uměleckou hodnotu, kterou vidím především v ara dekoru Sráče Sama, mi tato práce připomíná pokleslou estetiku českých normalizačních domácností a znovu, i když v jiné formě, se zde objevuje určitý nádech nostalgie. Naproti tomu v práci Johany Pošové můžeme díky jemné pastelové barevnosti a nekoordinovanosti ručně tkané tapiserie zahlédnout něco z obrazů Paula Klee nebo snad také z indiánského umění. Jelikož se tato autorka ve své tvorbě soustavně zabývá fotografií, doplňuje tapiserii ještě jedna látka, na níž autorka sleduje právě proces vzniku fotografie. Tapiserie pak svědčí o automatické, až rituálně pojaté práci, ve které hraje důležitou roli intuice, jež nemusí být překvapivě v rozporu s textilní výrobou.

010_textiles_sracsam_silva
Pohled do instalace (zleva práce Sráče Sama a Mariany Silvy)

Výrazně odlišná je jak po formální, tak i po ideové stránce video-animace vzoru tkaniny z dílny slavného designéra z hnutí Arts and Crafts Williama Morrise. Dílo portugalské umělkyně Mariany Silva Warp Weft and Web se nezabývá textilem jako uměleckým materiálem, a jak udává kurátorka, „více než samotný vzor tkaniny ji zajímají otázky týkající se práce dělníků, kolektivního chování v továrnách a vztah k technologii tkalcovského stroje“. Byť jde o velice zajímavou práci, s tématem výstavy souvisí jenom velmi okrajově. Není zde přímá návaznost na textil jako na materiál, který se stává pouze podružným prvkem díla. Podobný dojem bychom mohli mít také z fotografické dokumentace známého landartového happeningu Zorky Ságlové Kladení plín u Sudoměře z roku 1970, který lze chápat jako akční umění prosycené výrazným ženským prvkem. Zároveň můžeme ve stovkách bílých pláten na louce vidět „obrovský textilní obraz v krajině“. Proč jsou zde ale vystaveny zrovna tyto fotografie, když se nám nabízí spousta jiných děl této umělkyně a textilní výtvarnice, především vyšívané obrazy či tapiserie, které by nebyly zprostředkované skrze fotografii, a snad by do výstavy zapadly lépe? Možná za tím stojí potřeba ukázat co nejširší spektrum podob textilu v umění na velmi omezeném množství děl nebo pocit, že by se bez těchto dvou posledně zmíněných prací mohl divák na výstavě trochu nudit. I přesto jde o originální projekt představující jistě výjimečná díla, jejichž spojením vzniká celek, který jako by byl sešitý z různých druhů namátkou nalezených látek. V těch pak velmi často nacházíme nositele ať už osobní, nebo kolektivní paměti.

014_textiles_saglova_pechoucek_posova
Pohled do instalace výstavy (zleva práce Zorky Ságlové, Michala Pěchoučka a Johany Pošové)

Když se textil stane formou / vystavující umělci: Alicja Bielawska, Lucile Desamory, Karolína Juříková, Bohdan Mrázek, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Sráč Sam, Zorka Ságlová, Mariana Silva / kurátorka výstavy: Markéta Vinglerová / 3. 9. – 22. 10. 2016 / hunt kastner / Praha

Foto: Ondřej Polák, hunt kastner