Artalk.cz

Co se to děje v Maďarsku?

Jak fungují současné maďarské kulturní instituce v podmínkách aktuální politické situace? Které z nich jsou dominantní, kdo je ovládá a jak na to reaguje umělecká scéna? O tom napsal pro Artalk Gergely Nagy, budapešťský novinář a šéfredaktor maďarského online magazínu pro současné umění artPortal.hu. „Vláda prakticky obměnila celou maďarskou kulturu. Technika provedení je přitom neuvěřitelně jednoduchá: byl vytvořen paralelní systém institucí, který z toho stávajícího vysál zdroje a odklonil je směrem k tomu novému. Zbývající suverenita dosavadních institucí pak byla zničena rychlostí blesku, buď tak, že se dostaly do závislé pozice, nebo do nich bylo dosazeno ve všem loajální, ale především s vládou sympatizující vedení.“

3_gyorgy_fekete_mask_artist_youtube
anonymní umělec, Beatboxing György Fekete, foto: YouTube

Co se to děje v Maďarsku?

Zmizení jednoho systému kulturních institucí

O Maďarsku se můžeme ve světových mediích dočíst mnohé, hlavně pokud jde o ostrou kritiku protidemokratických změn, a musím podotknout, že je to z naprosté většiny pravda. V zemi proběhly za posledních šest let jen těžko popsatelné procesy, které ještě zdaleka neberou konce. V článcích a analýzách však zůstává upozaděna jedna z důležitých sfér: systém kulturních a uměleckých institucí. Kultura spadá v Evropské unii pod národní pravomoc, skandály v této oblasti tedy často nevyvolávají zájem v mezinárodním měřítku. Hlavním sdělením tohoto článku je však skutečnost, že v Maďarsku se v současnosti v této oblasti

odehrává světový skandál,

který by neměl zůstat bez povšimnutí ani v Polsku, v Česku, na Slovensku nebo v Chorvatsku.

Současné politické strany (FIDESZ, KDNP) využily své velkolepé výhry ve volbách v roce 2010 k tomu, aby přetvořily celou zemi. Měly sice prostředky na to, aby dosáhly skutečného společenského konsenzu, ale vybraly si jinou cestu: my jsme většina, máme dvě třetiny v parlamentu, a proto vše bude tak, jak řekneme my. A začaly s úplným drcením maďarské společnosti, do kterého se pustily s ještě větší silou po další výhře ve volbách v roce 2014, jíž dosáhly sporným způsobem, díky mazaně upraveným volebním pravidlům.

V uplynulých šesti letech vládnoucí strany zcela přepsaly práva vymezující rámec našeho žití, a to hlavně podle vlastních mocenských potřeb. Stát má novou ústavu, vlastně ani ne tak ústavu, ale spíše takzvaný Základní zákon (Alaptörvény), který už nezabezpečuje některá fundamentální práva, jakým je například právo na bydlení, a stát byl mimo jiné i přejmenován: nadále už to není Maďarská republika, ale Maďarsko. Země má nový řád, Národní řád spolupráce (Nemzeti Együttműködés Rendszere), který byl vyhlášen po volebním vítězství roku 2010 stranou FIDESZ a který – aniž by kdokoliv věděl, k čemu ve skutečnosti slouží – dokonale ospravedlňuje odvolání čehokoliv.

4_andras_kiraly_free_mucsarnok_free_kunsthalle_budapest_2013
András Király: Free Kunsthalle!, 2013. Logo umělců a aktivistů, kteří demonstrovali za nezávislost výstavní síně Mücsarnok, když přešla pod kontrolu MMA.

Došlo i k mnoha symbolickým změnám, které všechny mají svůj význam, neboť s nimi dochází

k transformaci kultury, ke změně stávajícího kulturního kánonu.

Tento „základní zákon“ se vrací do roku 1944, jako by se předivo dějin přetrhlo a pak znovu pokračovalo až rokem 1989. Vyjímá tedy z dějin několik desetiletí a tím několik dekád viny, opomíjí tím však i rok 1956, kdy proběhlo maďarské povstání proti stalinistické diktatuře a který představuje v rámci období komunismu jediný takový okamžik, jenž by mohl být oprávněně považován za moment vzepětí národní hrdosti a jednoty. Oficiálně je dnes Maďarsko zemí bez viny, která se ohlíží na stav z roku 1944 jako na stav jaksi ideální. Od tohoto bodu chce vytvořit novou kontinuitu, nové dějiny, novou společnost, novou kulturu. Ovšem – kromě mnoha jiného – v roce 1944 byly hojně uplatňovány diskriminační protižidovské zákony. Absurdní? Dokonale. Přesto je na tomto řádu postavena většina státních záměrů a právě v oblasti kultury je možné tyto principy velmi dobře pozorovat.

Vláda prakticky obměnila celou maďarskou kulturu. Technika provedení je přitom neuvěřitelně jednoduchá: byl vytvořen paralelní systém institucí, který z toho stávajícího vysál zdroje a odklonil je směrem k tomu novému. Zbývající suverenita dosavadních institucí pak byla zničena rychlostí blesku, buď tak, že se dostaly do závislé pozice, nebo do nich bylo dosazeno ve všem loajální, ale především s vládou sympatizující vedení. A mezitím se tvořil nový řád: existuje už výstavní síň provozovaná na ideologických základech, existuje ústav, který prosazuje s vládními představami souznící koncepci dějin, tedy takovou, která je schopná přepsat události nedávných dějin a která chce zpětně (!) přepsat umělecký kánon, přičemž zanikla účinná ochrana kulturního dědictví a uměleckých památek. Objevuje se zde model banánové republiky: máme například někoho, kdo je odpovědný za přepis dějin umění – sice je výkonný, ale naštěstí s nulovou pravomocí. A další, někdejší hollywoodský produkční, dohlíží na natáčení filmů a za své zásluhy obdržel koncesi na provoz kasin. Navíc si za státem zapůjčené peníze pořídil (pro vládní účely?) komerční televizní stanici.

Prvním krokem restrukturalizace bylo zrušení Ministerstva kultury v roce 2010. Některé odbory (např. podpora filmu) byly přiděleny bohatým známým členů vlády. Ostatní se spolu se zdravotnictvím a školstvím staly součástí Ministerstva lidských zdrojů a za kulturní záležitosti tak odpovídají nekompetentní státní tajemníci. Odborníci z ministerstva odešli a zastupitelství v této oblasti se rozpadlo. Výsledky této cílevědomé politiky byly okamžitě patrné. Vláda vytvořila a včlenila do základního zákonu stínové ministerstvo, které nese název Maďarská akademie umění (Magyar Művészeti Akadémia – MMA). Na první pohled se i tato instituce může zdát stínovou – existuje zde přece Akademie věd s dlouhou tradicí, jejíž součástí je oddělení zaměřené na umění – vláda ji však pokládá za bezvýznamnou a hlavní institucí odpovědnou za domácí kulturu stanovila MMA.

5_liget_2016-june_photo_gergely_nagy
Lidé čelící policistům na demonstraci v městském parku Liget v Budapešti proti výstavbě nové muzejní čtvrti, červen 2016. foto: Gergely Nagy

Tato instituce s nehorázným, každoročně se navyšujícím rozpočtem

navíc ani nefunguje jako akademie, neboť nevykonává žádnou vědeckou činnost. Její členové získali svá členství na základě pozvánky a na měsíčních mzdách jsou jim vypláceny pozoruhodné částky. MMA se vehementně pustila do práce, z níž však ani po šesti letech nevzešly žádné hodnotné výsledky, tedy kromě neustálého rozšiřování samotné instituce. Disponuje nemovitostmi, dostala (!) největší výstavní síň v Budapešti, Műcsarnok. Má rovněž rozhodující slovo ve formování kulturní politiky a tvorbě koncepce vyššího vzdělání v oblasti kultury a umění – i když tato sféra zatím nátlaku odolává. V roce 2017 bude mít k dispozici rozpočet 10 miliard HUF (v přepočtu asi 860 mil. Kč). Přitom nemá vůbec ponětí, jaké má být vlastně její poslání. Nedávno se MMA stala členem vládou ustanovené rady, která má na starosti smíření se s protestujícími a stávkujícími pedagogy, v této radě přitom nemá co dělat. Uskutečňuje také jakousi podporu kultury, ta ovšem nemá žádnou transparentní strukturu. Instituce odčerpala všechny finanční zdroje na nezávislé umění a kulturu, ale také zdroje určené na příspěvky větším institucím. A to ještě není vše.

MMA totiž v roce 2015 získala dominantní pozici v rámci Národního fondu kultury (Nemzeti Kulturális Alapban – NKA), dříve velmi důležité instituce. Vznikla na počátku 90. let podle britského a německého vzoru jako nezávislý fond na podporu kultury fungující na odborných základech se systémem projektů a grantů. Financování bylo zprvu zabezpečeno z daní, později ze zlomku zisku národní loterie. O granty mohli žádat umělci, skupiny či menší organizace. Ani NKA sice nikdy nebyl úplně bez problémů (pokud je opak vůbec možný), ale zaručoval, aby byla v Maďarsku podporována i nezávislá kultura. Nuže, teď už není. Rozpočet NKA, tedy 10-12 miliard HUF, je nyní rovněž v rukou MMA, a to díky zákonu, který jí zaručuje rozhodující slovo ve všech klíčových bodech.

Byly a jsou kvůli tomu protesty? Samozřejmě.

Umělecká scéna od roku 2012 neustále protestuje proti MMA, a to prostřednictvím akcí, demonstrací, článků, rozhovorů a samozřejmě také uměleckých děl. NKA je bojkotován desítkami organizací. Mnozí z řad MMA procitli a někteří dokonce z nich vystoupili. Vláda a MMA se však semkly: dvorní umělci dostávají svůj měsíční plat právě proto, aby umělci být přestali, jelikož umění je přece postaveno na základech kritické, sebereflektivní, autonomní a tázající se praxe.

Existuje tedy vůbec umění vně MMA? Samozřejmě. Přesněji jen tam. Velká část kultury se v dnešní době dostala do šedé zóny, takřka do pozice undergroundu, je odstřižena od grantových zdrojů a veřejnoprávních médií. Ale nejzávažnější je skutečnost, že nakolik je MMA organizací s ideologickým základem, právě ona dohlíží na místní kulturní dění a dává v Maďarsku vzniknout ideologicky motivované cenzuře.

6_occupy_ludwig_budapest_2013_foto_youtube
Occupy Ludwig Budapest, skupina demonstrantů na schodech před Ludwig Múzeum během dvoutýdenní symbolické okupace v roce 2013. Transparent vyjadřuje požadavek autonomních a transparentních institucí. foto: YouTube.

To znamená možnost strukturální cenzury,

která znemožní vznik určitých děl a projektů nebo se alespoň postará o to, aby když už vzniknou, zůstaly bez zdrojů a povšimnutí veřejnosti. Nezapomínejme, že tato změna má velmi rozsáhlé pole působnosti: přináší omezení svobody slova novinářů, přetvoření veřejnoprávních medií na vládní a restrukturalizaci části těch komerčních. Taktéž se neustále pátrá po dalších a dalších nepřátelích. Do hledáčku policie se dostaly například občanské organizace a zahraniční nadace, které podporují progresivní společenské dění.

Pokud jde o kulturu, vláda rozhazuje astronomické částky. Jenomže jen zlomek těchto finančních zdrojů je využit k podpoře kultury v praxi: největší část financí padá na rekonstrukce nemovitostí a provoz velkých institucí (např. Státní opery, Národního divadla, MMA atd.). A megalomanské vize, zdá se, neznají hranic: vláda si vysnila vybudování muzejní čtvrti v největším budapešťském veřejném parku. Znovu však jedná protidemokraticky, neboť celý projekt a pozemek, na němž se má realizovat (!), vymanila spod parlamentní a rozpočtové kontroly. Přitom hlavní zodpovědnost za tento projekt a tedy hlavní roli v této protidemokratické divadelní hře má ředitel Muzea výtvarného umění (Szépművészeti Múzeum), hvězda vlády, do jejíž gesce muzea spadají. Dostal se tak nebezpečně blízko k zmateným lidem v pozadí politického dění, obchoduje s nimi, dbá o jejich zájmy a žije v přesvědčení, že ještě pořád slouží dobré věci.

Muzejní byznys se už však týká něčeho úplně jiného.

V době, kdy píšu tyhle řádky, probíhá v parku demonstrace, na demonstrující se tupě šklebí holohlaví bouchači, maďarská policie odstraňuje protestující a dle starých dobrých tradic jednoho z nich – zpěváka budapešťské reggae skupiny – odváží na psychiatrii. A v odborné sféře vládne zmatek taktéž. V současnosti nikdo přesně neví, co, za co, pro koho a proč se v parku staví, neboť výstavba probíhá zároveň s rekonstrukcí Budínského hradu, odkud chce vláda vystěhovat národní muzea, vědecké ústavy a také naši největší knihovnu, jen aby vytvořila prostor pro reprezentativní účely a pracovní zázemí pro ministerstva a úřady. Prezident už na hradě sídlí a premiér se za ním za chvíli stěhuje – a proměna, v jejímž rámci byly tyto prostory po 2. světové válce upraveny ke kulturním účelům, jako by nikdy neproběhla. Instituce pro ochranu dědictví přitom nemohou dělat vůbec nic, a to z toho důvodu, že už prakticky neexistují.

A domácí systém muzeí pomalu rezaví.

székesfehérvárském muzeu, které disponuje nejdůležitější sbírkou moderního a současného umění v Maďarsku, se v zimním období netopí a hlídač schovaný v závěsu za návštěvníky zhasíná světla v místnostech. Instituce pro moderní umění v mnoha maďarských městech (Szombathely, Debrecen, Győr, Miskolc, Pécs) jakoby zamrzly v čase. Budapešťské Ludwig Múzeum se piplá s elegantními, ale irelevantními výstavami, jen aby si nemuselo všímat okolního dění. Zaměstnanci veřejných sbírek vyhrožují stávkou, protože teď pracují doslova za almužnu. Na správu sbírek nejsou peníze a muzea musí navíc přihlížet i tomu, že Maďarská národní banka – taktéž pod parlamentní kontrolou – může využít až 30 miliard HUF z veřejných zdrojů na nákup uměleckých děl.

Absurdní příklady ze systému kulturních institucí v Maďarsku bychom mohli vyjmenovávat donekonečna: vláda právě zastavila práci na jí vymyšleném Design Terminálu, nevíme, jaký bude osud celého maďarského filmového dědictví uchovávaného ve Filmovém archivu, ani co se bude dít dál s digitalizací kulturních statků v rámci projektu MaNDA (Magyar Nemzeti Digitális Archivum, tedy Maďarský národní digitální archiv). Dále už nebudu pokračovat.

8_off_danperjovschi_photo_off_biennale_budapest_archivum
Práce Dana Perjovschého na oknech divadla Hatso Kapu, OFF-Biennale Budapest 2015, foto: OFF-Biennale Budapest Archivum

Co může v této situaci dělat umělec?

Tato otázka zní sice pateticky, ale je nevyhnutelná. Objevují se strategie běžné v dobách před rokem 1989: stáhnout se do ústraní a působit v undergroundu. Někteří umělci dokáží přežít ještě stále i díky trhu a přitom se vzdali toho, aby hledali finanční zdroje pro své projekty na domácí půdě. Čím dál obvyklejší je však přímo čelit problému. Zvedá se tak vlna společenského aktivismu a umění se spojuje s protestem. Mladí tvůrci a intelektuálové se rovněž ve větší míře přesouvají do zahraničí.

Ten, kdo zůstává doma, je čím dál tím uvědomělejší.

V uplynulých desetiletích si lidé v dlouhých dialozích na fórech současného umění ujasňovali svou situaci, hledali nové modely vzdoru a přežití a poté, co se zúčastnili akcí a demonstrací, začali stavět. Ale práce je ještě pořád hodně. Na periferii přežívá pár scén: FKSE (Fiatal Képzőművészek Stúdiója Egyesület, tedy Studio mladých vizuálních umělců), Liget Galéria, Trafó, Jurányi, Auróra. Ještě existují a také vznikly nezávislé organizace čerpající finanční podporu ze zahraničí, fungující na základě dobrovolnictví nebo jako nízkorozpočtové organizace: tranzit.hu, OSA (Open Society Archives), ACAX (Agency for Contemporary Art Exchanges), Translocal Institute for Contemporary Art, OFF-Biennale Budapest. Právě budapešťské OFF-Biennale dalo v roce 2015 dohromady opravdu velký program. V jeho rámci se uskutečnilo 160 událostí na víc než 50 alternativních místech: v bytech, galeriích, obchodech, sklepech, na půdách, na ulicích. Ukázalo tak neobyčejnou moc umění mimo kontrolu vlády a oficiální kultury (více o bienále např. v rozhovoru s jeho organizátorkami v A2 z roku 2015, pozn. red.). A na obzoru je další OFF-Biennale v roce 2017. Jestli se ovšem najde někdo, kdo ho zorganizuje ve svém volném čase, zadarmo, z nadšení a s ochotou podstoupit riziko. To riziko jsme ovšem už přijali: pokud chceme žít v opravdové zemi, musíme to dělat tak jako před rokem 1989.

Naši sousedé správně pociťují, že maďarský model je lákavým pro řadu politiků.

Abychom to shrnuli: vzniklý neliberální stát je protikulturní. Umění je pouze protokolární záležitostí, přijímá ceremoniální roli, jen aby legitimizovalo sebe sama. Z jeho způsobu fungování přímo pramení pochybnosti, kontrola, represe. Autonomie je pro něj nebezpečnou hrozbou a přitom každý umělec, který stojí za řeč, je autonomní. Z umělce se tedy v tomto systému stává persona non grata. Přátelé, přemýšlejte, prosím, o tom.


Z maďarštiny přeložili Viliam Hlaváček a Lenka Kubelová.

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *