Artalk.cz

EFA Project Space v New Yorku: Místo, kde mnohé je možné

S Michelle Levy, newyorskou umělkyní a kurátorkou, hovořili Klára Peloušková a Jan Zálešák u příležitosti její návštěvy Prahy, kde v rámci doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016 uspořádala promítání prací vybraných finalistek uplynulých ročníků. Od tématu The Elizabeth Foundation for the Arts, kde Michelle pracuje jako ředitelka výstavního prostoru, se rozhovor stáčí k newyorské umělecké scéně a k problémům a výzvám, jimž v posledních letech čelí. Závěr je pak věnován výstavě, kterou EFA Project Space připravuje ve spolupráci s Pavlou Scerankovou, Dušanem Zahoranským a dalšími českými i newyorskými umělci a která bude zahájena v příštím týdnu.

dsc_0467
Michelle Levy

Klára Peloušková: Mohla byste prosím představit The Elizabeth Foundation for the Arts (EFA) a říct nám něco málo o pozici, jakou v organizaci zastáváte?

Michelle Levy: EFA je nezisková organizace zaměřená na podporu tvůrčí praxe profesionálních umělců. V názvu má slovo „nadace“, protože vznikla za účelem poskytování grantů individuálním umělcům. Původně šlo o rodinnou nadaci (pojmenovanou po matce zakladatelky a výkonné ředitelky EFA Jane Stephenson), ale později usoudili, že jejich omezené prostředky budou umělcům lépe sloužit, když je investují do dlouhodobého projektu ateliérů a služeb pro umělce. Změnili tedy status organizace na veřejný dobročinný spolek a své zdroje použili k pořízení prostor, v nichž dnes sídlí. Budovu koupili v roce 1998, když ještě bylo možné najít v této oblasti finančně dostupné nemovitosti. Nejprve založili program ateliérů (ISCP, organizace, která dnes sídlí v Brooklynu, tehdy provozovala ateliéry na dvou patrech budovy), potom připojili Robert Blackburn Printmaking Workshop a galerii, tedy EFA Project Space, výstavní prostor, jehož jsem ředitelkou.

KP: Platí umělci za své ateliéry nájem?

ML: V budově je asi 90 ateliérů a umělci platí členské příspěvky, jejichž výše se odvíjí od jejich příjmů. I nájmy za nedotované ateliéry jsou stále pod tržní hodnotou, ale tržní hodnota ateliéru na Manhattanu je samozřejmě astronomická! Dotované ateliéry jsou celkem dostupné. Umělci se zde hlásí o dvouleté členství, přičemž jejich přihlášky jsou posuzovány porotou ve výběrovém řízení. Přijatí umělci však mohou svůj ateliér sdílet s dalším umělcem dle jejich výběru, nemusí jít o člena programu. To je schůdná možnost pro umělce, kteří jsou na začátku kariéry nebo nedělají obchodovatelnou práci, zároveň však chtějí využít prostředí EFA, její komunity a lokace. Přestože se mnoho newyorských uměleckých organizací a ateliérů přestěhovalo do Brooklynu nebo do Queensu, Manhattan zůstává centrem. Je to nesmírně příhodná lokalita pro kurátory a jiné profesionály ve sféře umění, aby naše ateliéry navštívili. A když už kurátor navštíví jednoho umělce, navštíví jich nakonec mnohem více.

Jedním z cílů programu ateliérů bylo vytvořit model soběstačné neziskové organizace, která by nebyla závislá pouze na dotacích.

KP: Takže hlavními zdroji jsou příjmy z nájmu plus granty?

ML: Ano. V USA jsou vládní dotace na umění velmi limitované. Většina finančních zdrojů je čerpána skrze soukromé nadace, přičemž všechny umělecké organizace soupeří o tytéž omezené dotace. Pokud je situace těchto nadací napjatá, může být pro umělecké organizace velmi těžké přežít. EFA je zajištěná nejen díky programu ateliérů, ale také proto, že vlastní budovu. Vždycky je tu možnost kus pronajmout nebo prodat. Například během finanční krize v roce 2008 jsme prodali dvě horní patra a velký prostor v přízemí pronajímáme (jednoho dne se z něj snad stane spektakulární galerijní prostor).

KP: Jste ředitelkou EFA Project Space: existuje nějaké propojení mezi programem ateliérů a výstavním prostorem? Vystavujete například práce umělců, kteří mají v budově ateliéry?

ML: Tyto naše programy propojené jsou, ale nikoli formálně. Project Space byl založen, aby realizoval misi EFA svými vlastními prostředky, tedy kurátorskými projekty a programy pro veřejnost, spíše než aby byl považován za jakýsi „vanity space”, který by byl používán přímo k prezentaci prací umělců z našich ateliérů. Galerie byla původně koncipována spíše jako prostor pro rozvíjení diskursu, jenž by byl přínosem a obohacením pro umělce, kteří v budově pracují nebo ji navštěvují. Mnoho z umělců, kteří zde mají ateliéry nebo pracují v naší tiskařské dílně, byli zapojeni do výstav a projektů, protože kurátoři, s nimiž spolupracujeme, rádi vytváří dialog v rámci komunity (sestávající navíc z velmi uznávaných umělců). Někteří z umělců z programu EFA připravili pro Project Space výstavy nebo jiné události jako kurátoři, což byla také velmi dobrá zkušenost. Neustále se snažíme nacházet cesty, jak s větší pravidelností propojovat naše programy.

010_accompaniment_efa
Pohled do instalace výstavy Accompaniment, 2015, kurátorky: Kendra Sullivan a Kari Cwynar.

KP: Zmínila jste, že výše nájmu, který umělci platí za své ateliéry v EFA, je určena v závislosti na jejich příjmech. Připadá mi to důležité, protože díky tomu není program příliš exkluzivní. Zároveň jsou umělci vybíráni v anonymním výběrovém řízení… 

ML: Ano, porota nezná jména uchazečů a neví, jaké je jejich vzdělání či zázemí. Nicméně, když vezmeme v potaz, jak interdisciplinární a konceptuální dnes umění může být, rozhodovat se pouze na základě portfolia může být pro některé typy umělců nevýhodné. Má to rozhodně svá pro i proti, jako každé výběrové řízení.

KP: A pokud jde o Project Space, jakými umělci spolupracujete? Hraje roli, zda jsou etablovaní nebo naopak spíše na začátku své profesní dráhy?

ML: Řeknu nejprve něco o tom, s jakým očekáváním jsem do EFA byla přijata a co mělo být cílem tohoto výstavního prostoru. Mělo jít o velmi dynamický, interdisciplinární a kolaborativní program, který by reprezentoval rozličné hlasy umělecké komunity. Název „Project Space“ jsem zdědila a přestože mi bylo řečeno, že jde o pracovní verzi, už se tak nějak uchytila. EFA nechtěla, aby se prostoru říkalo galerie – Jane Stephenson, výkonná ředitelka EFA, si přála, abychom o něm přemýšleli spíše jako o fóru, tedy o aktivním a sociálně angažovaném místě.

Hned mi bylo jasné, že nemůžu a ani nechci být kurátorkou všech výstav, že by bylo zajímavější, aby se zapojili i další lidé. Začala jsem pracovat s nezávislými kurátory, organizacemi a umělci v roli kurátorů. Protože EFA je nezisková organizace, a protože máme omezený rozpočet, zaměřili jsme se spíše na lokální umělce pracující s mladšími nezávislými kurátory, kteří mají rovněž často vazby na začínající umělce. Není to však naše poslání nebo ohnisko zájmu. V průběhu let jsme čas od času začali pracovat také s kurátory z jiných částí země a se zahraničními kurátory a umělci. A pokud jde o status zúčastněných umělců… uspořádali jsme například výstavy, do nichž se zapojili Yvonne Rainer či Gordon Matta-Clark, ale v dialogu s méně známými umělci. Nejdůležitější myslím je, že jde o místo pro experiment (a transformaci!). Takže i když pracujeme s etablovanými umělci, nebojíme se zariskovat a vystavit něco, co v takovém kontextu ještě vystaveno nebylo anebo by to nemohlo být prezentováno v muzeu či běžné galerii. Totéž platí pro kurátory – pracovali jsme s prominentními kurátory i akademiky, pro něž výstava v rámci našeho Project Space znamenala příležitost experimentovat s myšlenkami, které by nemohli rozvinout v instituci, pro kterou normálně pracují.

KP: Kdy jste v EFA začala pracovat?

ML: V roce 2008. Prvních 6 měsíců jsem dělala jen rešerše. Očekával se ode mě interdisciplinární přístup a měla jsem přijít na to, jak program Project Space ideálně zapojit do už tak živého uměleckého světa New Yorku. Bylo na tom pro mě hodně co objevovat, ale rychle jsem pochopila dvě věci: Zaprvé, že bych měla myslet na naši centrální polohu v rámci města a za druhé, že Project Space je v druhém patře a ve čtvrti, kde nejsou žádné další galerie, takže sem nepřichází náhodní kolemjdoucí. Musí to tedy fungovat jako destinace, což znamená, že se musíme soustředit na konkrétní události a programy. Pustila jsem se do práce právě v době finanční krize. Tehdy to bylo v New Yorku dost ponuré – docela rychle se hodně věcí změnilo a mnoho umělců se začalo věnovat DIY a sociálně angažované praxi. Vypadalo to, že lidé opravdu potřebují příležitosti se scházet, dozvídat se o sobě navzájem a seznamovat se s různými způsoby práce. Zabývala jsem se různými uměleckými komunitami – od umělců, kteří se věnují převážně komerční tvorbě až k streetartistům, konceptuálním umělcům a podobně. Hledala jsem mezi nimi nějaké průsečíky, zjišťovala jsem, co mají společného. Říkala jsem si, že by náš prostor měl být ideálně místem pro komunikaci. Mou představou bylo, aby každá výstava fungovala jako mezioborová výměna, kde by se mezi umělci vytvářela nova spojení a rozličné způsoby práce by byly prezentovány vedle sebe a tedy v nových kontextech. To vedlo k množství výstav, pro něž byl zásadní jejich vlastní průběh, a k sociálně či politicky orientovaným projektům.

img_0064
Pohled do instalace výstavy Distant Images, Local Positions, kurátor: Wafaa Bilal, 2014

KP: Na to jsem se chtěla zeptat. Zmínila jste, že vaším úkolem bylo vytvořit fórum či platformu, na níž by probíhala určitá výměna. Řekla byste tedy, že EFA naplňuje svými aktivitami nějakou politickou misi?

ML: To bych neřekla. Ale je důležité, že program Project Space, jako prostor, v němž se angažují umělci, odráží aktuální dění a starosti uměleckého společenství. Uznáváme rozličné hlasy a chceme být etičtí. Protože můžeme! Co je velmi neobvyklé, pokud jde o náš prostor, je, že se pohybuje někde mezi tím, co bychom nazvali „off space“ a instituce. Z důvodu omezených finančních možností zůstáváme malou a flexibilní organizací, současně však vlastníme budovu na Manhattanu plnou etablovaných umělců, z čehož také vyplývá náš význam. Díky těmto aspektům, v kombinaci s tím, že záměrně nemáme autoritativní kurátorské vedení, zato však dodržujeme přísný systém výběru a produkce výstav a programů, náš prostor zůstává přitažlivým pro řadu kulturních producentů. A protože je zde velmi málo prostorů, kde si můžete dovolit politické riziko, umělci, kurátoři a aktivisté k nám neustále přicházejí. Snažíme se vyvažovat společensky a politicky zaměřené výstavy takovými projekty, které se pohybují spíše v estetické sféře a soustředí se na poetické a hravé aspekty umělecké tvorby. Myslím, že Project Space je zkrátka místo, kde mnohé je možné.

Když už jsme u toho, ráda bych zmínila tzv. Shift Residency, program, který jsem založila v roce 2010. Jde jedinečnou rezidenci v rámci EFA Project Space, která zohledňuje specifické potřeby umělců, kteří pracují pro různé umělecké organizace. Zastávat obě tyto úlohy a současně žít v New Yorku je extrémně náročné, a tento projekt je proto zaměřen na podporu tvůrčí praxe těchto umělců.

KP: Je vaše vlastní umělecká praxe spojená s vaší prací jako kurátorky? Jak vnímáte propojení obou těchto rolí?

ML: Ty role propojeny jsou a vzájemně se doplňují, zároveň jsou však od sebe zřetelně odlišené. Sama sebe nevnímám tolik jako kurátorku, spíše jako osobu, která usnadňuje určité aktivity a zkušenosti. Tato má organizační činnost rozhodně souvisí s mou uměleckou tvorbou, která je formou performativního vyprávění hluboce napojeného na zkušenost publika na všech úrovních, až k e-mailové pozvánce. Moje tvůrčí praxe se však dramaticky změnila, když jsem začala pracovat v EFA. Umělci, které potkávám, nebo aktivity, kterým se v rámci Project Space věnuji, inspirují moji práci a naopak. Protože se své profesi společensky angažuji a zabývám se performance, nejsou moje umění, moje zaměstnání a můj život striktně odděleny. Moji přátelé, kolegové a mně blízcí umělci všichni splývají v jeden krásný chaos.

KP: Před třemi lety jste byla na rezidenci v pražské MeetFactory, je to tak? Svým způsobem je EFA MeetFactory podobná, i když předpokládám, že MF funguje v poněkud menším měřítku.

ML: V některých ohledech v menším, ale v jiných ve větším. MeetFactory nabízí mezinárodní rezidence, má obrovský výstavní prostor (mnohem větší než EFA) a pořádá také divadelní a hudební program. Takže je to jiné, ale určitě jsou mezi nimi paralely.

KP: Je něco, co se vám v Praze zdálo být jiné v porovnání s vaší tři roky starou zkušeností?

ML: Moje zkušenost byla rozhodně jiná, ale je těžké to posoudit, protože jsem se tentokrát věnovala hlavě výstavě v EFA, kterou připracuji spolu s Pavlou Scerankovou a Dušanem Zahoranským. Když jsem tu byla před třemi lety, běhala jsem neustále po městě a navštěvovala ateliéry, galerie a vernisáže. Tentokrát jsem nestihla moc akcí, které by nesouvisely s chystaným projektem. Viděla jsem nicméně promítání Tomáše Svobody v Ponrepu (bude se účastnit i výstavy v EFA). Když jsem tu byla naposledy, ohromilo mě, jak propojená a podporující je česká umělecká komunita, a soudě podle Svobodova promítání to tak pořád je! Bylo úžasné vidět standardně velké kino plné lidi z umělecké scény. To je něco, co jsem v New Yorku nikdy nezažila.

awws_11-install07
Pohled do instalace výstavy As We Were Saying: Art and Identity in the Age of Post, práce Joshe Klinea a Joshe Faughta, kurátorka: Claira Barliant, 2014

KP: U nás to, myslím, není tak neobvyklé…

Jan Zálešák: Nedávno jsem se šel v Athénách podívat na část off programu athénského bienále, a pokud jde o uměleckou komunitu, byla to velmi zvláštní zkušenost. Jak mi bylo řečeno, scéna současného umění je tam docela malá, ale zároveň velmi roztříštěná, a přestože zrovna probíhala tak velká akce, nikdo na ni nepřišel. Zdejší komunita je, zdá se, odlišná, mnohem víc propojená. Každý zná každého a lidé se navzájem mohou podporovat. Současně ale česká scéna v posledních letech trochu povyrostla a už teď se občas děje příliš mnoho věcí najednou, takže je těžké být všude. Lidé se však stále snaží být v obraze.

KP: Umím si představit, že v New Yorku je situace úplně jiná, pravděpodobně se tam toho děje tolik, že už se lidé ani nesnaží všeho se účastnit. Dalo by se říct, že v rámci velké newyorské umělecké scény existuje množství různých menších komunit či sítí? A jaká je pozice EFA v celém tomto organismu?

ML: Ano, řekla bych, že v New Yorku je hodně různých mikro scén. Myslím, že EFA se snaží být určitým centrem pro umělce (budova nadace se jmenuje EFA Center), ale jsme skromná organizace, která dělá, co může, aby držela krok se všemi možnými aktivitami, které ve městě probíhají, a že jich je tam opravdu mnoho. Hodně neziskových organizací také opouští Manhattan.

JZ: Od Patricie Dominguez, umělkyně, s níž jsem nedávno spolupracoval na jedné výstavě a která se narodila v Chile, ale studovala v New Yorku, jsem slyšel, že docela hodně umělců, kteří asi před třemi lety dokončili školu, neopouští pouze Manhattan, ale i Brooklyn. Odešli z New Yorku úplně, protože bylo prakticky nemožné platit nájem za ateliér a taky protože se zhoršily podmínky soukromých galerií: jejich podíl z prodeje uměleckých děl je někdy neuvěřitelně vysoký, až 60 nebo 70%.

ML: Mnoho lidí se rozhodně stěhuje pryč z New Yorku. I hlavní umělečtí manažeři opouští Manhattan, takže si umím představit, jaké to musí být pro umělce. Hodně umělců hledá jiná místa, kde by mohli žít.

KP: Jaké jsou možnosti?

ML: Skoro kdekoli. Hodně lidí jezdí na sever, pár hodin za město. Philadelphii se nedávno říkalo druhý Brooklyn. Mnoho let byl také trend stěhovat se do Detroitu, slyšeli jste o tom? Detroit byl dlouhou dobu upadajícím městem a bylo tam hodně zchátralých, prázdných nemovitostí. Je tam celkem živá umělecká scéna, ale ne moc průmyslu.

JZ: Snaží se lidé v Detroitu vytvářet i nějakou kulturní infrastrukturu, nebo tam prostě mají jen ateliér a stále se pokouší vozit svoji práci zpět do New Yorku? 

ML: Myslím, že hodně lidí, kteří odjeli do Detroitu, se vidí jako průkopníky zakládající ve městě novou komunitu (i když je tam samozřejmě už existující umělecká scéna, která tam vždycky byla). Jejich tvorba není většinou příliš tržně orientovaná, není určená pro komerční galerie. Ačkoli protože se z Detroitu stalo tak populární místo, vyhlídky se mění. Nicméně pro umělce, jejichž práce je spíše nekomerční, je v New Yorku těžké se uživit a mít přitom dostatek času a prostoru dělat umění, které dělat chtějí. Lidé se taky houfně stěhují do Los Angeles, což je město, o němž byste si mohli myslet, že je drahé, ale ve skutečnosti je cenově dostupnější. Nájmy jsou tam nižší. A lidé, kteří zůstávají v New Yorku, se posouvají stále dál a dál od centra. Mám pocit, že se buď ve městě něco změní, například že se najde způsob, jak zde lidem zajistit cenově dostupné živobytí, nebo že odejde ještě víc lidí. Nevím, co to znamená pro Mahattan jako centrum umění, ale staví to EFA do velmi zvláštní situace, protože se nachází ve středu města a v nejbližší době se na tom nebude nic měnit. Myslím, že se to všechno děje už dlouhou dobu a možná je to něco, co se stane v každém městě. Zdá se, že Praha k tomu má daleko, ale možná tím směrem jde taky.

JZ: To je pravda.

ML: Možná, že v příštích desetiletích budou lidé vzpomínat na Prahu stejně tak, jako si dnes romantizujeme naši představu o New Yorku a o tamní umělecké scéně 80. let, kdy se všichni navzájem znali. Pamatuji si, že když jsem přijela do Prahy minule, bylo to právě takové, jaké jsem si představovala, že to tehdy bylo v New Yorku. Je možné, že to tak bude ještě dlouho. Ale ten pocit, že každý zná každého, je opravdu výjimečný. Řekla bych však, že ani v New Yorku to ještě úplně nezmizelo, protože je tam tolik malých komunit v rámci té velké. Nemůžu mluvit za komerční galerie, protože se už dlouhou pohybuji v neziskové sféře, ale v naší komunitě se jako umělkyně a organizátorka cítím v těsném propojení s ostatními.

20130713-_q5a3481
Piero Passacantando, MyNerva: The Transmigration of the Cubicle, součást Empathy Corporation: A Presentation of the Hive, ve spolupráci s A Blade of Grass, 2013

Když jste do Prahy přijela tentokrát, připravila jste promítání videí finalisteck Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč jste se rozhodla zahrnout pouze umělkyně – ženy, co mají podle vás společného a zdá se vám, že je na těchto pracích něco specifického, co svědčí o jejich zakořeněnosti v určitém kulturním kontextu?

ML: Když jsem byla v Praze poprvé, většina „špičkových“ umělců, s nimiž mi bylo doporučeno, abych se setkala, byli muži. Musela jsem specifikovat, že chci navštívit umělkyně – ženy a dalo práci to zařídit. Je to podobná zkušenost, jako jsem měla v New Yorku, když jsem začala pracovat jako kurátorka, takže je to něco, na co jsem citlivá. Když jsem procházela seznam finalistů CJCH, všimla jsem si, že je mezi nimi hodně žen, ale jen velmi málo z nich cenu nakonec získalo. Ve svém projektu jsem se proto pokusila o přehodnocení a rekontextualizaci. Rozhodla jsem se zaměřit pouze na finalistky (nikoli laureátky), jejichž práce je založená na experimentálních, interdisciplinárních médiích (performance a video). Požádala jsem tuto skupinu umělkyň, aby představily práce, jimž se nedostává tolik pozornosti, protože jsou staré, nebo naopak velmi čerstvé, nebo ještě nebyly vystaveny v Praze. Výsledkem byla zvláštní směsice dokumentací performance a nejrůznějších videí. Asociace, které mě vedly k výběru a řazení prací byly spíše instinktivní, než že bych je dokázala zobecnit a definovat. Byla pro mě čest poznat práci těchto umělkyň a vytvořit platformu, na které by se sešly v novém kontextu, na velkém plátně!

KP: Mohla byste nám říct něco málo o výstavě, kterou připravujete spolu s Pavlou Scerankovou a Dušanem Zahoranským?

ML: Potkala jsem Pavlu a Dušana, když jsem poprvé přijela do Prahy, a hned jsme si velmi dobře rozuměli (a můžu říct, že nejsem jediná, kdo měl tuto zkušenost!). Zůstali jsme v kontaktu i v době, když už jsem byla zpět v New Yorku a protože mě zaujala umělecká perspektiva, kterou Pavla s Dušanem na české scéně zastávají, nabídla jsem jim možnost připravit pro EFA výstavu. Přišli s fascinujícím a ambiciózním projektem, na němž se teď už víc než rok pracuje. Ze začátku jsme nevěděli, jak výstavu uskutečnit, neboť by to znamenalo přivézt spoustu umělců z Evropy do USA, ale nakonec se jim podařilo získat důležitý grant od Ministerstva kultury, který to celé umožnil.

Výstava se jmenuje An Apparatus for a Utopian Image a začne v polovině září v Project Space. Je to jedinečný projekt založený na vzájemné výměně mezi českými umělci, newyorskými umělci a publikem. Výstava začne prezentací vybraných dvourozměrných obrazů (včetně obrazů pohyblivých) devíti českých umělců v rámci speciálně konstruované, pohyblivé výstavní architektury, která vybízí k různým druhům odezvy. Newyorští umělci, z nichž všichni jsou nějakým způsobem spojení s EFA, budou pak na jejich díla reagovat. Vybrali jsme ty umělce, kteří podle nás se svými českými protějšky sdílejí určitou citlivost a kteří se sami věnují tématům, jež výstava otevírá. Ke konci výstavy čeští umělci přijedou do New Yorku, aby si prohlédli výsledek, a budou mít možnost do výstavy ještě jednou zasáhnout. To se odehraje v rámci týdne EFA Open Studios, což je velmi rušné období. Bude to skvělé! Výstava je o lidském vnímání, o tom, jak přijímáme a interpretujeme obrazy, o vzájemném porozumění skrze individuální imaginaci a interpretaci obrazů. Nastavíme rovněž vhodný rámec pro interakci publika.

img_3525
robbinschild, HEXXED open studio practice, v rámci Writing Bodies, kurátorka: Litia Perta, 2015

Michelle Levy je umělkyně a kurátorka, žije a pracuje v New Yorku. Vystudovala obor Digital and Interdisciplinary Art Practice na The City College of New York a Studio art na Wesleyan University v Middletownu v Connecticutu. Od roku 2008 je ředitelkou prostoru pro současné umění EFA Project Space v rámci The Elizabeth Foundation for the Arts na Manhattanu. V roce 2010 založila SHIFT Residency pro umělce, kteří pracují pro umělecké organizace. Mezi lety 2000–2008 pracovala jako programová manažerka v International Print Center New York, neziskové organizaci zaměřené na uměleckou grafiku. Její umělecká praxe je založená na performativních přednáškách, obrazech, textech a kolektivních rituálech, jež aktivují prostor mezi životem a fikcí, v němž se vytváří identita. Náměty Michelliných pracích vyvstávají z paměti, nostalgie a trochu i ze sféry magie. Pravidelně vystupuje v alternativních prostorech a divadlech v New Yorku. Její nové představení Ruins of Achelach bude uvedeno v Dixon Place v říjnu 2016.


ENGLISH VERSION OF THE INTERVIEW


Foto: The Elizabeth Foundation for the Arts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *