Artalk.cz

Mistr prostoru, objektu a překližky

Výstavou Jiřího Příhody na Trojském zámku nás ve svém příspěvku provází Radka Schmelzová. Podle recenzentky se Příhodovi ve spolupráci s kurátorkou Magdalenou Juříkovou podařilo uvést monumentální sochařské práce do harmonického vztahu s barokní architekturou, předvést divákovi většinu důležitých poloh v rámci autorovy tvorby a současně připravit výstavu tak, aby zaujala jak laického, tak poučeného diváka. 

unspecified11

Mistr prostoru, objektu a překližky

Vložit současné umění do časově, esteticky i institucionálně uzavřené historické expozice je jednou z legitimních výstavních strategií, jejíž výsledek ovšem bývá hodně nejistý. Pokud se však dialog „historického kontextu“ a současnosti podaří, jde o vizuálně a myšlenkově vzrušující záležitost. A to je případ výstavy Jiří Příhoda: Sochy v Trojském zámku v Praze.

Stavbu odpovídající architektonickému typu předměstské římské vily navrhl (1683–95) v pražské Tróji architekt Jean Baptiste Mathey. V jeho racionálně konstruovaném raně barokním prostoru Jiří Příhoda pracuje s některými principy radikálního baroka, k tomu přidává i podprahové tázání po budoucnosti lidstva se špetkou filmové postapokalyptické nejistoty. Nedochází tu k žádné subverzivní intervenci. Příhoda vědomě tvoří v dialogu s vynikajícím architektonickým rámcem, kterému propůjčuje novou kvalitu. I když kurátorka Magdalena Juříková označuje přehlídku za retrospektivu, lépe by bylo hovořit o sice velkorysém, ale přesto komorním výběru sedmi realizací (ovšem vskutku monumentálního měřítka) symbolicky vstupujících do zmíněného historického kontextu, který ale základní vhled do vývoje umělcovy tvorby poskytuje.

Krajinář prostoru a autentické iluze

Práce s prostorem se objevuje i v jeho téměř neznámé rané tvorbě z 80. let zaznamenané na dokumentárních fotografiích. Nechtěl zachycovat přírodu, ale pracovat s ní, což je jeden z landartových principů, ale také rys charakteristický pro konceptuální tvorbu v českém dějepisu umění označovanou jako tzv. akční umění [1]

[1] Podnětem pro jeho práce v krajině nebyla institucionální kritika, ale nemožnost vystavovat progresivní umění v galeriích.

.

Tehdy devatenáctiletý frekventant základní vojenské služby přeměnil les nedaleko hradu Roštejn k velkému překvapení houbařů i StB v ilegální sochařský park mimo jiné plný zlatých a stříbrných falických symbolů. Objevuje se tu pro něj později typické monumentální měřítko, přičemž však stejně monumentální a utopická byla v rámci těchto akcí i jeho práce s živly. Jediný jeho realizovaný projekt tohoto druhu mě zpětně okouzlil jak silou vize, tak mírou nebezpečí: Jiří Příhoda se pomocí zhruba pětimetrového papírového draka uvázaného na třísetmetrovém ocelovém lanku pokoušel za bouřky vyvolat elektrický výboj a bleskem, jak podotkl, „doslova spojit nebe se zemí“.

unspecified17

Nedokonalá Kleinova láhev, chrliče z mrakodrapu a velrybí hlavy

V práci s konkrétním místem, ovšem v onom měřítku „lesa a skal“, pokračoval po roce i v ateliéru Stanislava Kolíbala na AVU (1990–1996), kdy svými prostorovými zásahy měnil dispozice interiérů, zastavoval průchody mezi sály či využíval rour vzduchotechniky. Příkladem tohoto typu prací je především Událost II (Kleinova láhev) (1991–1992 ). K vytvoření Kleinovy láhve [2]

[2] Jde o plošný geometrický útvar, který si lze zjednodušeně představovat jako uzavřenou nádobu, jež nemá vnitřek ani vnějšek. Jméno dostala po německém matematikovi Felixi Kleinovi, který ji roku 1882 jako první popsal.

bez protnutí je zapotřebí čtyř dimenzí. Příhoda ukazuje sice nedokonalý fyzický model spojení (vlastně jen detail) v trojrozměrném prostoru, sledovat konstrukci objektu je však fantazmatický zážitek. Artikuluje tak jeden ze svých principů, tedy „sochu“, u níž nelze určit ani vnitřek ani vnějšek, či spíše kde funguje její rub i líc.

Práce 23. srpna 1993 (1993–1994) představuje repliky dvou art decových chrličů – orlích hlav. Datum označuje den, kdy stál Příhoda poprvé před mrakodrapem Chrysler Building a zahlédl tyto ozdobné prvky vysoko na nároží budovy. Nebylo mu dovoleno si je zblízka prohlédnout, proto podle dokumentace vytvořil repliky v měřítku 1:1. Připomíná to příběh fiál na gotických katedrálách, které byly osazeny v takové výšce, že je lidé nemohli spatřit, přesto je kameníci tesali včetně jemných detailů, neboť jejich krása byla určena pro oko boží. Čí pohled má spočinout na gigantických orlech, není moc jasné (i když o zbožštění ekonomické prosperity by se dalo uvažovat), ale princip je totožný. Plechem obložené hlavy orlích obrů bezbranně leží na boku u vstupu do výstavy, jakoby předjímaly budoucnost toho, co symbolizují.

unspecified1

Podobně enigmatický název 20 – 78.000 Hz/0,2 –188 Db (1992-93), konceptuální strategii i latentní kritiku sdílí tři technické objekty vyřezané z modrého extrudovaného polystyrenu. Jsou to přesné kopie monumentálních hlav plejtváka a vorvaně. Stačí jen síla imaginace, abychom dokázali zrekonstruovat to, k čemu němá a přízračná instalace odkazuje (tedy krásu živých velryb v nekonečném prostoru moře), abychom si při pohledu na zápis hlasové frekvence vybavili jejich melancholický zpěv a pak snad pocítili i úzkost z přesnosti detailu umělého těla kytovce. Tedy to, co možná vnímal umělec nejen při svém studijním „velrybím“ pobytu.

mPod, Interstellar, Helix

Tři současné práce Jiřího Příhody spojuje výrazný prostorový charakter i to, že do „hry“ se tu zapojuje silný prvek, a to výzdoba barokního interiéru.

Spirálovitý útvar mPod (Příbytek pro Mars) (2015–2016) [3]

[3] Dílo bylo původně vytvořeno pro Designblok 2015 v pražském, po povodni chátrajícím divadle Spirála.

, po jehož konstrukci lze vystoupat k videoprojekci suché a bezútěšné krajiny Marsu za oknem, animuje pravděpodobnou beznaděj vesmírných pionýrů konfrontovaných s nemožností návratu domů na Zem a současně připomíná všechny iPady, iPody, iPhony. Futuristický Příbytek s respektem i kouzlem nechtěného korunují křišťálový lustr a fresky na stropě.

Práce Interstellar (2016), která odkazuje zase na vesmírnou filmovou ságu Christophera Nolana z roku 2014, prozrazuje nejen Příhodovu vášeň pro žánr science fiction – autor tu výjimečně pracuje i s iluzivní malbou krajiny nové planety vhodné pro osídlení lidmi. Pobavilo mě, že z barokní fresky na umělou krajinu shlíží postava s typickým gestem oranta vizuálně podobná Kristu.

Šroubovice Helix (verze barokní skříň, 2015–2016) [4]

[4] Původně vznikla instalace jako Dům pro Mystika pro DOMUS, poutní místo současného designu, Plzeň 2015.

je jedním z prvků matematicky konstruovaného vrcholného baroka, jde vlastně o rozložený záznam rotace koule. Objekt původně konstruovaný jako věž tu Příhoda horizontálně vložil mezi sály, čímž sice fakticky přehradil enfiládu dveří přilehlých salonků, ale zároveň ji iluzivně umocnil průhledem do vnitřního „rotujícího“ průhledu. Z bočního pohledu překližková žebra šroubovice rámují fragmenty freskové výzdoby sálu.

unspecified13

Archa sběratele

Realizace c-ARK (Sběratelova archa) patří do kategorie, kterou Jiří Příhoda označuje jako architekturu s podkategorií cela. Ačkoliv předsazena před Trojský zámeček může být chápána jako začátek výstavy, považuji ji za její závěrečné vygradování. Stavba s jemným meditativním interiérem velkoryse usazená na místní barokní fontáně otevírá pohledy na oblohu, krajinu i na vodní hladinu. Příhoda nechal profesionální malíře přemalovat část freskového stropu z velkého sálu a vložil je do vodorovně umístěného panelu, aby divákům přiblížil další, lidským očím nedostupný detail. Potěšilo mě, že kromě andělů je to právě ten detail, který moji studenti k mému nemalému překvapení interpretovali jako grafický znak, jehož pomocí se spouští videa na internetu. Aby nedošlo k omylu, šlo skutečně o onen bledě žlutý trojúhelník, symbol Nejsvětější Trojice. Jiří Příhoda je přesvědčen, že vzhledem k technologickému zrychlení pohybu lidí vnímáme prostor jako obrazy, které jen „uskakují“ stranou. Mě přesně v tu chvíli udivilo, jak technologie ovlivňují i naši schopnost číst starší vizuální systémy.

Ale zpět k recenzi. Chápu některé námitky, že Příhodova práce s prostorem tu možná není tak důsledná, jak by mohla být, kdyby nastaly ideální podmínky, rozuměj, kdyby autorské invenci nepřekážel každodenní provoz v expozici, byly obsazeny další prostory atp. Sama bych oželela instalaci Interstellar, místo níž bych raději viděla realizaci jedné z Kulis (Pouštní bouře, Potopa, Světlo). Také tu téměř chybí práce v médiu videa. Přesto si takhle nějak představuji ideální výstavu v jedné z dominantních institucí (vynikající umělec, netriviální koncepce a katalog, který doplňuje celek). Je schopná vést dialog jak s běžnými návštěvníky, tak s tzv. insidery. Můžete vnímat jen vizuální krásu, bavit se, ale pokud vás autor přiměje k přemýšlení, může vás hluboce ovlivnit. Po barokní šroubovici lze mentálně projít až do nejvyšších sfér anebo jen k malé osobní poustevně.

unspecified20


Foto: Tomáš Souček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *