Charaktery, role, vztahy a kontexty. Socha v pojetí Anny Hulačové

Pokračujeme v sérii příspěvků věnovaných letošním finalistům Ceny Jindřicha Chalupeckého: jak vidí tvorbu Anny Hulačové teoretička a kurátorka Mariana Serranová? "Síla a přitažlivost Anny Hulačové tkví v nedopovězenosti otevřené metafory, v tom, jak ne příliš doslovně evokuje stereotypní symbolické principy a historické styly či jak dává do souvislosti současné a archaické mytologie. Nevyhýbá se ani překvapivé interpretaci silně ikonograficky zatížených symbolů a tradičních žánrů."

Mariana Serranová a Anna Hulačová

Charaktery, role, vztahy a kontexty.

Socha v pojetí Anny Hulačové

Intuitivní, citlivé a přitom suverénní umění Anny Hulačové působí v technicistním prostředí vysočanského ateliéru jako zjevení. Udivuje vážností i humorem, dává svým neafektovaným naturelem prostředí přirozené měřítko, volbou materiálů a stylů potvrzuje a současně popírá definitivnost a materialitu sochařského média.

V bezúčelném labyrintu jednoho z vyprázdněných traktů tovární haly se skrývá imaginativní svět spojující univerzální principy civilizace a přírody, mnohoznačné odkazy otevírají dveře do umění jiných epoch, mimoevropských kultur a přírodních národů. Sochy na poličkách, skříních v bývalé kanceláři a kumbálu působí jako bizarní lapidárium a etnografická sbírka současně. Prolínají se tu samovolně různá autorčina období – sochy z dřevěných hoblin, těsta, pálené hlíny, sádry i betonu. Starověkem a mimoevropským uměním inspirované hlavy, redukované ptačí postavy nebo nejnovější sochy vztahující se k odkazům moderny. Annina práce má zřetelně vymezitelné okruhy, které se místy obsahově i formálně doplňují, od performativního způsobu prezentace přes folkloristicky pojaté starší práce akcentující přírodní materiály po hybridní kombinace v tradičně sochařských i zcela nekonvenčních materiálech. V současnosti má navrch silně skulpturální přístup, který vychází z odkazu modernistických programů. Příkladem mohou být kompaktně modelované sochy Horníků (2015), eklektická figurativní skupina Bratrů (2015) nebo právě vznikající kubizující postavy v mírně podživotní velikosti. Přesto udržuje kontinuitu a styl: „K některým tématům nebo technikám se už vracet nechci, ale občas mi v procesu přijde, že tam něco z minulosti zrovna sedne, tak to použiju.“

V posledních letech je Anna velmi exponovanou umělkyní, průřezové výstavy konfrontující její starší a novější práce stále překvapují bohatstvím zdrojů. Loňský autorský Rozvrh pudů (2015) ve Francouzském institutu, spolupráce s Jiřím Příhodou v galerii Hunt Kastner INTERPRET I. & ANNA HULAČOVÁ (2015) nebo příznačně nazvaná samostatná výstava Unclock Characters (2015)CEAAC ve Štrasburku potvrzují silnou autorskou pozici. Kompletní zpracování po všech stránkách vyzrálé produkce by bylo na obsáhlou monografii. Anna spolupracuje i se svým partnerem Václavem Litvanem, v rámci jejich společného vystoupení v galerii Entrance Zuby nebo rohy (2015) prezentovala starší dvojici hlav Andělský dialog (2013) a Blízká setkání vlastního druhu (2013), sochy s reliéfem typickým pro zdobení pečiva či na maximum redukovanou hlavu z těsta.

Anna Hulačová

Síla a přitažlivost Anny Hulačové tkví v nedopovězenosti otevřené metafory, v tom, jak ne příliš doslovně evokuje stereotypní symbolické principy a historické styly či jak dává do souvislosti současné a archaické mytologie. Nevyhýbá se ani překvapivé interpretaci silně ikonograficky zatížených motivů a tradičních žánrů. Dnes již notoricky známým příkladem z Anniny tvorby je v tomto směru projekt Holubičky spanilé (2013), který realizovala v Galerii 35m2. Ústředními motivy instalace zde byla konfrontace postav Kentaura s fotbalistickými nožkami, Madony s koalou a kravatou a sousoším nesmlouvavě maskulinních torz, jejichž odvrácenou stranu doplňuje smyslně lyrizující ženský profil. Tato scéna odlehčující napětí mezi silnými genderovými protějšky také výrazně stvrzuje Annin dlouhodobý zájem o konstruování identit, jejich proměnlivost, ale i komplementárnost a reverzibilitu.

Tato výrazná sochařská osobnost na sebe upozornila v rámci Essl Award CEE 2009, po které následovala řada stáží, autorských instalací i účastí na skupinových přehlídkách. Přes enormní pružnost a svobodu ve volbě prostředků působí v rámci kolektivních výstav Anniny sochy nezaměnitelně. Výrazným příspěvkem do diskurzu kolem současného sochařství byly její práce na výstavě Opak je pravdou (2012) v pražské MeetFactory, kde v intencích svého dlouhodobého zájmu o folklor vystavila mimo jiné známou pomlázkovou sochu Velikonočního bojovníka (2011). V této době autorka začínala těžit také z kombinace sochy s fotografií, rozvíjela rustikální a etnografické pojetí soch v různých materiálech a technikách a rozpracovala další alegorizující figurativní skupiny vycházející z evropské tradice – například instalaci Láska, víra, naděje, přátelství (2012) či sousoší nazvaném Víra (Sv. Jiří) (2012).

Někdy se v přiznaném primitivismu nechává vést přírodními procesy, nejradikálnějším projevem v této linii je její experimentování se včelstvem – připomenutí si zaslouží alespoň performativní projekt Roje a zdroje (2012). Také na letošním mezinárodním bienále From Here To Eternity v italské Ortisei Anna vystavuje rustikální postavy s včelími plástvemi v břišní dutině.

Pro Annu je charakteristické užití technik, které jsou v určitém materiálovém kontrastu – jsou to klasické sochařské materiály, jako je dřevo, sádra, hlína či kámen, ve spojení s efemérními, syntetickými či organickými materiály – příkladem budiž těsto, silikon či sláma. Autorčin komentář k současnému chápání média sochy se pohybuje v rozmezí od surrealistického objektu přes princip koláže a asambláže s využitím fotografie až po další techniky povrchového dekoru a zdobení. Sochy jakoby v nich dostávaly dvojí životnost – základní charakterový typ i divadelní choreografičnost. Tento často se opakující rozpor mezi skulpturální vyhraněností a dohrou v provizorních materiálech však v podání Anny Hulačové vyzní víc než harmonicky.

V rámci přehlídky Nejlepší krejčí ve městě (2015) v žižkovské galerii Hunt Kastner, která autorku zastupuje, představila poetickou, dnes už emblematickou bustu Nostalgie (2015), jejíž obličej vyplňuje konzervativní reprodukce krajiny. Silně evokuje pocit ničím nerušeného snění, jaký míváme při ohledávání dávno minulého, ale téměř teatrální biedermeierovské zdobení zase upozorňuje na past skrývající se v patetickém prožívání exaltované alegorie. Přístup zvýrazňující příbuznost principů „paměti“ a reprodukovatelnosti fotografie či grafiky a sochařského „zvěčňování“ a replikovatelnosti využila také v trojici hlav na společné výstavě s Viktorem Takáčem Černé světlo (2015) v galerii Fotograf.

Podobně jako u sousoší Kráska a netvor (2013) využívá autorka řezu či příčné plochy, kterým tradiční typologii personalizované busty či portrétu proměňuje v hybridní, anonymizované postavy, jejichž obličeje komunikují prostřednictvím konvexních a konkávních ploch. „Právě anonymita portrétů vlastně vytváří osobnost. Někdy použiju místo tváře kresbu, někdy fotku, jindy mě baví koláže, kdy diletantsky modeluju ve 3D programu a použiju plastický virtuální obraz na plošný tisk zakomponovaný do hmotné 3D sochy. Vlastně je to jedna z možností, jak uchopit současného člověka, který je částečně formován virtuální nebo internetovou realitou. Charakter člověka nejde jasně konkretizovat, jako by našemu celku něco chybělo nebo byl naopak rozdělen na několik částí, které se zároveň spolu snaží komunikovat.“

Anna Hulačová, Nostalgie, 2013, bílý cement, silikon, akrylátový tmel, digitální tisk

Každodenní situace nám diktují nejrůznější role. Žijeme s mnoha identitami současně a je v režii té které konkrétní situace, zda se ocitáme v pozici dominance či podřízenosti. To je také tématem právě vznikajícího sousoší uvádějícího v dialog podřízeného a nadřízeného. Anna se zde obsahem i specifickou plasticitou výrazně přihlašuje k programové inkluzivnosti a kolektivistickému přístupu ke společnosti meziválečného civilismu. V ateliéru visí staré pohlednice s Gutfreundovými pracemi z konce 20. let. Inspirace je zcela přiznaná a nejde rozhodně o pouhou stylizovanost, ale především o ideovou stránku civilismu s jeho sociálním nábojem: „Jde mi o to, jak uchopit sochu jako reprezentanta společnosti a zároveň jako jeho kritiku. Civilismus pro mě představuje ideál fungující společnosti, která komunikuje bez hierarchického zápachu. U nábožensky a reprezentativně motivovaného portrétování je mi sympatické zaměření na autonomní universum jedince zasazeného v jeho kontextu. Sousoší oproti tomu stojí na komunikaci mezi jednotlivci. Solitérní sochu – portrét, figuru – vnímám jako ‚člověka‘ ovlivněného prostředím, zatímco sousoší už zastupuje ‚společnost‘, která ovlivňuje prostředí, v němž fungujeme. U Gutfreunda mě baví, že jeho sochy z tohoto období jsou lidové jako postavičky z vesnického Betlému, a přitom byl předtím průkopníkem kubistické sochy. Postmoderna inspirovaná minulostí, archaičností a estetikou přírodních kmenů se vlastně moc neliší od moderny, která je svými zjednodušenými estetickými tvary příbuzná například africkým maskám. Vlastně ze specificity Afriky nebo lidovosti vychází. Dá se říci, že i veškerá architektura a design od dob kolonií až po současnost zde má kořeny nejen ve smyslu etnografickém. Vnímám tyto souvislosti i v současné politické perspektivě, jako politikum v kontextu uprchlické či globální ekologické krize.“

Umění Anny Hulačové přináší nadčasově pojednanou reflexi společenských a kulturních vztahů, stírá hranice a hierarchie mezi primitivním a moderním. Autorka techniky, vzorce vidění světa a způsoby reprezentace poplatné jiným dobám či exotickým krajinám aktualizuje s neobvyklou kombinací antropologické poučenosti i záměrné naivity. Její performativní vystoupení spojená s využitím rituálních masek a rustikálně pojatých rekvizit mají silný mystický rozměr, lehkost i hravost.

Vědomí potřeby empatie vůči jiným etnikům a jejich kulturám i vůči přírodě, které velkou měrou ovlivňuje současnou uměleckou produkci, má u Anny Hulačové těžko popsatelnou hloubku, jakoby toto eticky podmíněné politikum tavila do metafyzické roviny, vyjádřené bezprostřední prezencí a hmatatelnou materialitou vystavenou působení času.

Anna Hulačová, Otto, 2015, hliněný model


Foto: Peter Fabo


Další fotografie děl Anny Hulačové najdete např. na stránkách galerie hunt kastner, která autorku zastupuje.

 

Mariana Serranová | Kurátorka a kritička se zaměřením na současné výtvarné umění, fotografii a performance, spolupracovala s řadou pražských galerií a jiných uměleckých platforem – galerií Futura, galerií Jelení, festivalem 4+4 dny v pohybu, Prague Biennale, agenturou Are aj. Jako nezávislá kurátorka spolupracovala se zahraničními partnery jako Hablarenarte Madrid, Delfina Foundation Londýn, Autocenter Berlín či Národní galerií Makedonie. Publikuje v katalozích a médiích se zaměřením na současné umění - Fotograf, Umělec, Art+Antiques, Flashart CZ/SK, A2, Revue Labyrint aj. Je dramaturgyní Festivalu Fotograf.