Artalk.cz

In fundamine [nejen o sexu]

Sexualita a gender nepatří mezi frekventovaná témata na poli teorie a historie architektury. Ojedinělým příspěvkem do diskuse v českém prostředí je aktuální výstava v Galerii Jaroslava Fragnera, na níž se autor blogu, Ladislav Zikmund-Lender, autorsky podílel, a jíž věnoval i následující rozhovor s teoretikem architektury Aaronem Betským.

AaronBetskyJAVA_Andrew Pielage-1-2
Aaron Betsky, foto: © Andrew Pielage

Nejen o sexu

Začátkem srpna otevřela pražská Galerie Jaroslava Fragnera výstavu Prostory touhy: Je architektura sexy? / Spaces of Desire: Is Architecture Sexy?, která trvá do 25. září. Jejím cílem je ukázat, že na sexualitě a sociálně konstruovaném pohlaví (genderu) záleželo a záleží i v oboru architektury. Protože mě tato výstava intenzivně zaměstnávala v posledním půl roce, rád bych, aby ji nějak odrážel i tento blog. Namísto kurátorského textu, kterých jsem napsal několik pro různá média (a ani na samotné výstavě není autorského textu zrovna málo), jsem se rozhodl pořídit krátký rozhovor s teoretikem a kritikem architektury Aaronem Betskym o tématu výstavy. Aaron Betsky se tématu věnuje od 90. let, publikoval o něm několik knih. V září vyjde k výstavě stejnojmenný katalog, do kterého kromě autorů výstavy (Dana Merty, Filipa Šenka a mě) přispěli také Beatriz Colomina, jejíž text Stěna s otvory byl již v minulosti několikrát přeložen do češtiny a nyní byl pro katalog přeložen její text o interiérech v časopisu Playboy, dále Hans Ibelings, který rozšířil svůj deset let starý text o nahé a svlečené architektuře, a právě Aaron Betsky, který pro katalog napsal zcela původní esej This Space Has (a) Sex.

Ačkoli jste se proslavil hlavně knihami a sloupky o současných stavbách, architektech a ateliérech, především o vaší zesnulé přítelkyni Zahe Hadid, přivedl jste také pozornost k otázkám genderu a sexuality v architektuře. Proč a jak jste si začal otázky po významu těchto aspektů v architektuře klást? Jak nám mohou pomoci stavbám lépe porozumět? 

Poprvé jsem se začal těmito věcmi zabývat v roce 1983, když jsem začal učit interiérový design. Na první kurz se zapsaly samé ženy a jeden homosexuální muž; většina žen šla za svým studijním poradcem s tím, že chtějí být architektky, a bylo jim řečeno, že mají jít na interiérový design, protože jsou ženy. Tehdy jsem si začal uvědomovat, jak nerovnoprávné prostředí to je. Stále si spojujeme architekturu s tím, co považujeme za mužské kvality a hodnoty: síla, řád, racionalita a ano, také největší možná erekce. Interiéry si naopak spojujeme s tím, co konstruujeme jako ženské vlastnosti: smyslnost, selský rozum a pohodlí. Velký vliv na rozvíjení těchto myšlenek měla moje sestra, Celia McGee, která v té době psala svou dizertační práci o odrazu role žen v amerických interiérech v pozdním 19. století v literatuře a malířsví. Rozvinul jsem teorii, že svět byl vytvořen muži a ženy si museli vytvořit vlastní světy uvnitř této mužské struktury. Výsledkem byly ty stereotypní prostory pohodlí, senzuality, selského rozumu a úplné estetické citlivosti. V těchto prostorách je často mnohem příjemnější trávit čas, ale ve skutečnosti nejsou brány vážně – nemyslíme si, že nesou nějaký význam. Zajímalo mě, jak se to stalo a co s tím můžeme udělat. Poté, co jsem v roce 1993 napsal Building Sex, napadlo mě se zeptat, jestli to, čemu se kdysi říkalo třetí pohlaví, nenabízí nějakou alternativu, která by nám umožnila překonat tu podivnou polaritu. Tak jsem napsal knihu Queer Space, kde tvrdím, že queer muži a ženy v moderní době „ohnuli“ městský prostor v nové využití a obecnou radost a vzpříčili „vysoké styly“ v hybridní formy ovlivněné hodnotami a kvalitami interiérů.

29
Pohled do instalace výstavy Prostory touhy: Je architektura sexy?, Pohled na modely výškových staveb ateliérů Mjölk architekti, William R. Coats, Norman Foster, Jean Nouvel. Foto: © Antonín Malý

Building Sex a Queer Space vyšly v polovině 90. let. Myslíte, že se od té doby něco změnilo? A co se v této oblasti ještě musí stát a změnit?

Je zajímavé, jak malý pokrok od té doby nastal. Ačkoli více než polovina studentů v bakalářském architektonickém programu jsou ženy, tento podíl se snižuje během navazujících studií až k začátku profesního života. Po smrti Zahy Hadid je jen velmi málo samostatných světoznámých architektek – Francine Houben, Jeannie Gang a nemnoho dalších. Na druhou stranu je ale poměrně hodně významných a dobrých designérek, které tvoří páry se slavnými architekty. Obor stále zůstává extrémně sexistický. Co se týká queer mužů a žen, je to těžší, protože pochopitelně neexistují žádné statistiky. Kolik je ale otevřeně homosexuálních architektů a architektek? Jurgen Mayer H.? Nigel Coates? Calvin Tsoa? Machado Silvetti? Důležitější a složitější otázka ale je, jestli naše realizace a myšlenky [queer mužů a žen] nějak změnily podstatu oboru a to, jak navrhujeme. Vidíme práce studia Diller Scofidio + Renfro v tomto světle, když zahrnuli do svého zájmu otázky sexuality a genderu? Existoval vztah mezi náklonností Zahy Hadid k fluidním formám a ženským prostorům a femininitou, nebo to vycházelo, jak sama říkala, z jejích kořenů v Bagdádu? Na druhé straně to musíme relativizovat: kolik je úspěšných afrických a afroamerických architektů? Ndbele a Adjaye? Většina architektonických škol má pouze jednoho nebo dva studenty odlišné rasy (kromě Asiatů).

9
Pohled do instalace výstavy Prostory touhy: Je architektura sexy?, Ložnice Adolfa a Liny Loosových, 1903, Adolf Loos, instalace 1:1, foto: © Antonín Malý

V postkomunistických zemích, kde ženská emancipace v technických oborech, jako je architektura, byla prosazována socialistickými vládami, chápe mnoho architektů i architektek takovou situaci jako samozřejmou a má tendenci marginalizovat reflexi sexuality a genderu v architektuře. Myslím, že namísto toho, aby byly tyto otázky „vyřešeny“, jsou spíše freudiánsky potlačeny. Jak byste vysvětlil současným architektům a architektkám, že by se měli o otázky genderu a sexuality ve svém oboru zajímat?

Otázka potlačování mě velmi zajímá. Nabízejí Angela Merkel nebo Hillary Clinton ve svých kostýmech a helmovitých účesech nějaký vzor pro to, jak být političkou, anebo spíš jak být drsnější než všichni ostatní kluci? To samé platí v architektuře. Jak jsem říkal, nejsme zvyklí vidět, že by kvality, které jsou vytvářeny ženami nebo queer muži a ženami, nějak měnily podstatu oboru, když odhlédneme od experimentů Dillera Scofidia nebo nábytku Nigela Coatese. Architektura se v tom liší od volného umění, kde velký počet významných žen tvoří díla o tom, co znamená být ženou umělkyní, a celé odvětví queer umělců dělá to samé – zvlášť v instalacích a fotografii.

Pokud by se někdo chtěl dál zajímat o oblast genderu a sexuality v architektuře, co by si měl přečíst, koho sledovat či poslouchat? Koho považujete za inspirativního a proč?

Rozhodně potřebujeme víc pozitivních vzorů, u toho všechno začíná. Rád bych viděl mnohem víc samostatných architektek s vlastním atelierem, ale můžeme se inspirovat i těmi, které jsou v profesním partnerství: Louisa Hutton, Elizabeth Diller a další. K přečtení bych doporučil práce Beatriz Colominy a také jejího manžela Marka Wigleyho. O queer teorii v architektuře se psalo hodně v 90. letech, ale poslední dobou nic moc zajímavého nevídám, kromě vaší aktuální výstavy a katalogu.

17

Aaron Betsky (*1958) je kritik, kurátor, teoretik architektury. Působil jako ředitel Cincinnati Art Museum, nyní je děkanem Frank Lloyd Wright School of Architecture. V letech 1995–2001 byl kurátorem San Francisco Museum of Modern Art. Učil architekturu na University of Cincinnati, spolupracoval se studiem Franka Gehryho. Je autorem knih Violated Perfection: Architecture and the Fragmentation of the Modern (1990), Building sex: Men, Women, Architecture, and the Construction of Sexuality (1995), Queer Space: Architecture and Same-sex Desire (1997), několika monografií Zahy Hadid (1998), Landscrapers: Building with the Land (2002) nebo souboru esejů At Home in Sprawl: Selected Essays on Architecture (2011).


Prostory touhy: Je architektura sexy? / kurátoři výstavy: Ladislav Zikmund-Lender, Dan Merta, Filip Šenk / Galerie Jaroslava Fragnera / Praha / 5. 8. – 25. 9. 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *