Katoava taide: Pomíjivé umění v zemi tisíců jezer

Antonín Brinda je umělec a performer dlouhodobě žijící ve Finsku. Jeho příspěvek je stručným úvodem do současného finského performance a live art, přičemž se věnuje jeho specifikům i hlavním institucím, mezi něž patří New Performance Turku Festival nebo studijní obor Live Art and Performance Studies (LAPS) při helsinské Divadelní akademii, kde autor působí.

Performance The Minotaur Schizophrenia, 2015, nizozemské umělkyně a toho času studentky programu Live Art and Performance Studies Jolijn de Wolf, Foto: Flora Rodenbusch

Katoava taide: Pomíjivé umění v zemi tisíců jezer

V srpnu 2015 jsem se přestěhoval do Helsinek za studiem. Oblastí mého uměleckého zájmu je performance art, médium, které, jak se občas doslechnu, se „nedá učit“. Podle mého to možné je a Finsko nabízí pro takové vzdělání velice dobré zázemí.

Přeložit termín performance art z angličtiny do jiného jazyka je vždy obtížné. U nás používané označení akční umění se podobá finskému katoava taide – v překladu pomíjivé umění. Jiný zažitý termín užívaný v rámci finské umělecké scény je esitystaide, ten ale odkazuje spíše k širší oblasti live artu, přičemž právě tento pojem, užívaný původně ve Velké Británii, kde kvetl již od osmdesátých let 20. století, přijala řada finských umělců se začátkem nového milénia za svůj. Live art zastřešuje různorodé spektrum performativních aktivit – experimentální divadlo, tanec, intermediální tvorbu a další umělecké druhy, které se mohou v konkrétních situacích blížit oboru performance artu do té míry, že s ním nerozlišitelně splývají. Live art, či chcete-li esitystaide, by tedy teoreticky mohl zahrnovat i oblast performance artu. Proti tomu se ale ve Finsku silně postavili umělci označující se za performery (ne „live-artisty“), hlásíce se tak k historickému vývoji média. V případě Finska můžeme o soustavné umělecké tvorbě v oblasti performance artu hovořit od konce šedesátých let minulého století.

V současné době zde působí jak, řekněme, tradičnější, „konzervativnější“ performeři, tak jejich (mladší) kolegové s otevřenějším přístupem k definici média ve vzájemně se podporující symbióze. Díky tomu je zde možné nalézt vhodné podhoubí pro novátorskou tvorbu bez předem určených mantinelů. Pro upřesnění dodávám, že mluvím-li o konvencích v tomto kontextu, mám tím na mysli například akce trvající řadu hodin či dní, obsahující nahotu, krev, značnou míru abstrakce a další stylotvorné prostředky, které často nalézáme v oblasti klasického performance artu. Je-li možné v případě daného média mluvit o mainstreamu, je stále dalece vzdálený tomu, co bychom si pod stejným označením mohli představit v případě jiného uměleckého druhu. Za radikální v rámci dané scény by naopak mohlo být považováno například zosobnění charakteru, postavy. Ne každý/á performer/ka by akceptoval/a takovou koketerii s divadelním médiem.

Současná finská scéna je však specifická právě těsným propojením mezi širší a „divadelnější“ oblastí live artu a tradičnějším performance artem spjatým spíše s výtvarným uměním. Tím se liší od té české, kde proti sobě obě sféry spíše brojí. Osobně považuji tuto vzájemnou averzi za zbytečnou a poněkud nešťastnou, neboť obě strany ochuzuje o možná obohacení od svých kolegů.

Performance/live art je ve Finsku značně dynamická a proměnlivá sféra, o kterou se zajímá řada umělců. Ať už těch původem z Finska, nebo ze zahraničí. Vysoká míra organizovanosti napomáhá místním v živé komunikaci s mezinárodní scénou stejně jako běžné užívání anglického jazyka na festivalech a menších akcích. Vyjma Helsinek jsou aktivní také další větší i menší finská města: Turku (skupina Fluxee), Tampere (skupina Perfo!), Vaasa, Pori a další. Z hlediska významných organizačních struktur současnosti a jejich reprezentantů jmenuji jen pro orientaci některá jména a názvy: Tomasz Szrama: Tonight, též ve spolupráci s Willemem Wilhelmusem a Egle Oddo: (New) Art Contact a Fake Finn Festival, Roi Vaara: Exit Festival, aktivity helsinských Galerie Augusta a Forum Box a mnohé další.

Finský umělec Antti Laitinen vytvořil v rámci New Performance Turku Festivalu v díle Armour brnění pro strom, 2015. Foto: Turun Sanomat

V rámci institucionální struktury současné finské scény jsou významné především New Performance Turku Festival a studijní obor Live Art and Performance Studies.

Každoročně organizovaný festival performance artu se koná v malebném Turku, bývalém hlavním městě Finska (do roku 1812), vzdáleném přibližně dvě stě kilometrů od Helsinek. V čele této platformy stojí Christopher Hewitt a Leena Kela. Byl to právě Hewitt, kurátor, organizátor performance art eventů a neúnavný dokumentátor performancí, kdo v roce 1999 inicioval v Turku vytvoření bakalářského studijního programu Crossing Borders in Performing Arts při Turku Art Academy. Jednalo se o první vysokoškolský program nabízející ve Finsku vzdělání v oblasti performance/live artu. Crossing Borders se na akademii neudržel dlouho – vzešel z něj pouze jeden ročník absolventů. Jednou z nich byla i Leena Kela. Bývalá žákyně a její pedagog dali roku 2012 vzniknout nové spolupráci, kterou dále napomáhají k rozvoji scény performance artu v Turku.

Slovo new v názvu festivalu nevyjadřuje pouze novost prezentovaných performancí, ale také jisté vymezení vůči výše zmiňovanému kánonu v rámci média. Informuje nás o tom již základní popisek na stránkách festivalu definující jej jako „festival for performance and live art“ a akcentující tak jeho otevřenost. New Performance Turku Festival se snaží reflektovat současný vývoj, představuje tvorbu jak začínajících umělců, tak těch zavedenějších, z Finska i ze zahraničí. Důležitou součástí kurátorské strategie je odklon od prezentace do určité míry uzavřeného okruhu tvůrců obvykle zastoupených na mezinárodních festivalech performance artu (např. skupiny Black Market International).

Důraz je spíše než na kvantitu kladen na výběr několika konkrétních umělců zastupujících různé kulturní oblasti a styly performance v širším slova smyslu. Mezinárodní charakter festivalu je také podporován angličtinou jako hlavním jazykem používaným při diskuzích a komunikaci s návštěvníky obecně. Více o festivalu v mé reportáži.

Obor Live Art and Performance Studies (LAPS), jehož jsem součástí, funguje při helsinské Divadelní akademii (Teatterikorkeakoulu či zkráceně TeaK). Obor v roce 2001 otevírala a do roku 2013 vedla finská vizuální umělkyně a performerka Annette Arlander. Před třemi lety převzal štafetu Ray Langenbach, umělec a teoretik původem ze Spojených států.

V první části názvu oboru se opět setkáváme s termínem live art. Tím je naznačen širší záběr programu, v jehož rámci vznikají jak práce spadající do oblasti performance artu, tak ty blížící se například „experimentálnímu divadlu“.

Jedna z hlavních organizátorek New Performance Turku Festivalu a také svébytná performerka Leena Kela. Performance B = Baloons z cyklu Alphabets of Performance Art, 2012, Foto: Christopher Hewitt

Druhá část označení – performance studies – definuje program také jako teoreticky zaměřený. Podobně jako film či theatre studies (v současném českém akademickém diskurzu někdy jako filmová/divadelní studia, někdy jako filmová/divadelní věda) je performance studies etablovaný akademický obor, a to se značným záběrem. Zkoumanou oblastí jsou poněkud odvážně veškeré lidské performativní aktivity – rituál, divadlo, hra, sport, sexualita a další. Do tohoto proudu lze tedy zařadit i performance art, ale jedná se pouze o špičku ledovce. Je tedy důležité neplést si performance studies a performance art, jedná se o dva sice podobně znějící, ale značně odlišné pojmy. Mimochodem performance studies je obor velice mladý – jeho počátky, spojené se jmény divadelního režiséra Richarda Schechnera a antropologa Victora Turnera, lze datovat do přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století.

Každé dva roky přijme LAPS přibližně šest studentů, kteří se v průběhu intenzivního dvouletého studia věnují jak teorii, tak praxi, ideálně v těsném propojení ve formě uměleckého výzkumu (artistic research). Program se snaží co možná nejdůrazněji smazávat hranice mezi teorií a praxí. Ambiciózní projekt ponouká umělce k větší míře sebereflexe stejně jako vyzývá akademickou sféru k přehodnocení zažitých, mnohdy až příliš strnulých postupů.

V oblasti Skandinávie, podobně jako v Pobaltí, nemá tento program obdoby. LAPS je tak dalším potvrzením, že pro praktikující umělce, teoretiky či zkrátka jen fanoušky performance/live artu je finská scéna jedna z těch, které se vyplatí sledovat.

Poděkování: Helena Erkkilä, Tomasz Szrama, Leena Kela, Hannah Maria Gullichsen

Foto: archiv autora