Artalk.cz

Kurátoři Bienále Brno: „Galerii chybí vize.“

27. ročník Bienále Brno probíhá podruhé a naposledy pod kurátorským vedením grafických designérů Radima Peška, Tomáše Celizny a Adama Macháčka, kteří akci vtiskli novou tvář. Ustoupilo se od cyklického střídání tematických přehlídek propagační a knižní grafiky, byl založen institut kurátora Bienále a mimo tradiční mezinárodní výběr a doprovodné sympozium se akce rozrostla o doprovodné výstavy a tzv. Off program. Ředitel Moravské galerie Jan Press vyhodnotil 26. Bienále Brno jako mimořádně úspěšné, a to nejen z hlediska vysoké návštěvnosti, ale i s ohledem na mezinárodní ohlas (více zde). Na bilancování nad letošním ročníkem si ještě musíme počkat, již nyní však nabízíme možnost ohlédnout se spolu s Tomášem Celiznou a Radimem Peškem za uplynulými šesti lety, které ve společnosti Bienále strávili, přičemž rozhovorem s nimi navazujeme na rozhovor s Janem Rajlichem ml., bývalým předsedou akce a synem zakladatele Bienále, Jana Rajlicha st.. Přestože text je osobním vyjádřením Tomáše Celizny a Radima Peška, otvírá i obecnější otázky, například pokud jde o roli externích kurátorů ve státních institucích. „Potřebujete získat vhled do instituce a vědět, jak věci fungují. Bez toho to nejde. Není možné někoho spustit na padáku do Respiria MG, ať by byl sebelepší, sebemezinárodnější a sebeslavnější, to prostě nejde. Ta věc nebude fungovat. Nikdy,“ říká Radim Peško. Kam se tedy bude Bienále Brno v příštích letech ubírat?

Moravské galerii v Brně jsme nabídli prostor se k rozhovoru vyjádřit, stanovisko vedení instituce najdete zde. Redakce je otevřená dalším příspěvkům do diskuse.

01 27BB Identity
Tiskoviny k 27. ročníku Bienále Brno, foto: Tomáš Celizna & Radim Peško

Máte za sebou dva, respektive tři ročníky Bienále Brno, které jste kurátorsky zajišťovali. Jak se během let proměnil vztah mezi organizačním výborem Bienále, odbornou porotou a Moravskou galerií jakožto pořadatelem?

Tomáš Celizna & Radim Peško: Moravská galerie je hlavním organizátorem, akci finančně podporuje Ministerstvo kultury. Galerie má vedle sebe pro Bienále poradní orgán, tzv. organizační výbor, který je obsazen lidmi z oboru a zástupci všech zúčastněných skupin, to znamená města, ministerstva, Českých center a tak dále. Takže je to takový mix. Organizační výbor je orgán poradní, nikoliv výkonný.

Jak často se organizační výbor setkává?

TC&RP: Třikrát až čtyřikrát do roka, záleží na řediteli Moravské galerie, kdy ho svolá. Součástí byl vždy i prezident Bienále, který měl za úkol vést výbor k tomu, aby galerii doporučil přednášky, odborníky a výstavy. Ta je pak s pomocí doporučených externistů dávala dohromady se svými kurátory. Hlavní proměna proběhla v roce 2012, kdy jsme z něj vystoupili, abychom mohli provést některé změny, které jsme považovali za důležité. V rámci stávající struktury to dost dobře nešlo.

Dá se tedy říci, že činnost výboru běžela jakousi setrvačností?

TC&RP: Co si budeme povídat, organizační výbor, včetně role prezidenta a všech funkcionářů jsou v podstatě divadýlko… Časem zjistíte, že jste součástí skupiny 20 lidí, kteří ale nejsou schopni rozhodovat dohromady, protože aktivně se o organizaci Bienále ve výboru zajímají ve skutečnosti tak tři z nich. Ti ostatní tam sedí, a buď věc schválí, nebo neschválí… Ztrácela se také relevance k tomu, jak je celá akce pojatá, a docházelo k různým paradoxům: Bienále začalo jako mezinárodní přehlídka, která zůstala jeho jádrem. Střídaly se ročníky věnované knize a písmu a korporátní identitě a plakátu. Postupně a logicky se na to ale nabalovaly další akce a nastávaly tak různé schizofrenní situace, kdy například sympozium mělo svoje téma („Stačí dnes jen myšlenky?“), které ale vlastně s ničím nesouviselo, na plakátech bylo Bienále prezentováno jako věnované plakátu, korporátní identitě, informační a reklamní grafice, a hlavní kurátorský projekt představil surrealismus v grafickém designu. Takže z toho vznikl mišmaš, ve kterém bylo potřeba udělat trochu pořádek.

Institut kurátorů Bienále jste tedy založili vy? Lépe řečeno, vám se ho podařilo prosadit?

TC&RP: Ano, Radim byl právě tím posledním prezidentem a zároveň předsedou organizačního výboru. Členství ve výboru jsme se pak vzdali, abychom byli nezávislejší, a aby byly zároveň jasně rozdělené kompetence a zodpovědnosti.

Jak na to tehdy Moravská galerie reagovala? Přivítali vaši iniciativu s nadšením nebo si spíše řekli „dejme tomu šanci a uvidíme“?

TC&RP: Myslíme, že neměli na výběr. Když jsme s návrhem reorganizace přišli, panovalo v galerii provizorní období, kdy jeden ředitel odcházel a další přicházel, takže jsme v tu chvíli byli asi jediní, kdo pořádně věděl, co Bienále vlastně je a jakým způsobem by se mohlo dál vyvíjet. Náš návrh uspěl nejspíš jenom proto, že nikdo nepřišel s jinou alternativou. V průběhu příprav ročníku 2012 nastaly neuvěřitelně frustrující momenty s tehdejším ředitelem MG, Markem Pokorným, který napřed sliboval změny, a pak se zasadil o to, aby v organizačním výboru neprošly. Nakonec jsme využili momentu, kdy se měnilo vedení, abychom nějakých změn dosáhli. Výměna ředitelů je období, kdy je šance prosadit věci, které by normálně neprošly.

02 27BB International Exhibition
Pohled do instalace mezinárodní přehlídky v rámci 27. ročníku Bienále Brno, foto: Kamil Till a Andrea Bratrů Velnerová (Moravská galerie v Brně)

Je možné, že si Marek Pokorný potenciál Bienále neuvědomoval, nebo že nedokázal správně vyhodnotit, co taková akce pro instituci znamená?

TC&RP: Právě naopak – on byl po delší době konečně jedním z ředitelů, kteří si to uvědomovali a který o Bienále mluvil jako o „rodinném stříbře“. Mezinárodní přehlídka byla doplněna o další kurátorské projekty, důraz na ni byl ale pořád velký a lidé stále vnímali, že je to hlavní část Bienále. Jeho vize se ale několika ročníky naplnila, respektive dosáhla vrcholu svých možností, nikam se nehýbala, a byla příliš závislá na lidech, které si pozval, nebo které se mu podařilo přivézt. Naše názory na to, jak by mělo Bienále vypadat, se velmi dramaticky lišily. Je velký rozdíl v tom, jestli chcete být politicky korektní nebo jestli chcete udělat zásadní rozhodnutí a změny.

Začalo se ukazovat, že se přežil formát střídání témat knižní grafika – plakát, protože už nejsou schopna dnešní záběr grafického designu plně pokrýt?

TC&RP: Chtělo hlavně odvahu si to přiznat. Změn, které z našeho pohledu Bienále potřebovalo, bylo ale podstatně více. Jsme rádi, že jsme se dokázali posunout dál – od akce, která vyzdvihuje osobnosti v rámci oboru často až tak, že sklouzne k vzájemnému plácání se po zádech, k úsilí věnovat se tomu, co to vůbec grafický design je, a napřít se cele jedním směrem.

Organizátoři tedy nakonec ztratili ambici ukázat v uvozovkách to nejlepší, co vzniklo během předchozích čtyř let v oboru plakát nebo ilustrace?

TC&RP: Ano, tohle totiž nebyla nikdy pravda, spíš takový trik na diváka, iluze, která mátla návštěvníky v tom, na co se vlastně dívají. Na otevřenou mezinárodní přehlídku sice mohl svá díla poslat prakticky kdokoliv, ale v posledních letech bylo veřejným tajemstvím, že galerie nakonec musela spoustu autorů přímo vyzývat a žádat je o účast, aby tam vůbec mohli něco slušného vystavit, anebo tak získat exponáty do svých sbírek. Byla to hra na principy, které už pořádně nefungovaly. Proto jsme si taky po roce 2012 řekli, že pokud v tom chceme dále pokračovat, musí se změnit i způsob organizace celého Bienále.

Kdo vlastně stanovuje zadání pro mezinárodní přehlídku?

TC&RP: To k tomu ale přistupujeme tak trochu zprostřed, protože mezinárodní přehlídka vybraná porotci je přece jen jednou z několika výstav. Takže jestli teď máme na Bienále pět výstav (nemluvě o Off programu a dalších součástech), tak když mluvíme o výběrové porotě, díváme se pouze na jeden aspekt jedné z pěti výstav. Nás pořád trochu zaráží, že Bienále je stále vnímáno především skrze mezinárodní přehlídku.

03 27BB Which Mirror Do You Want to Lick?
Pohled do instalace výstavy Které zrcadlo chceš olizovat? v rámci 27. ročníku Bienále Brno, foto: Tomáš Celizna & Radim Peško

Myslím si, že obraz Bienále se hodně proměnil a že i mezinárodní přehlídka, která letos obsahuje soubor pouhých padesáti děl, ukazuje novou tendenci: Bienále začíná být spíše akcí, která nějakým způsobem intervenuje do města, kde se paralelně odehrává více programů. Zároveň mám ale pocit, že veřejnost stále očekává, že mezinárodní přehlídka ukáže výběr toho nejlepšího za poslední čtyři roky. Moravská galerie by měla asi napnout síly, aby tyto změny v předstihu a dostatečně komunikovala a neuváděla tak lidi v omyl. Četla jsem v bienálových novinách rozhovor s porotkyní Lubicou Segečovou, která také zmiňuje, že veřejnost od výběru komise očekává, že jim představí highlighty.

TC&RP: Ony tam přitom nikdy nebyly, nikdy se nevystavovalo „the best of“ prací, které vznikly v oboru za poslední čtyři roky. Bylo to vždy jen „the best of“ z toho, co přišlo, a v tom je samozřejmě propastný rozdíl. Pro MG bylo jen snadnější propagovat to zjednodušeným sloganem: „Brno představuje to nejlepší z grafického designu.“ Přehlídku minulého bienále někteří kritizovali z pohledu toho, co na ní viděli. Tehdy jsme se zaměřili na školy, ale neukazovali jsme to nejlepší, co produkují. Smysl výstavy byl v tom, že představila spektrum prací, které dnes na školách vznikají. Bylo to taková sonda, zpráva o tom, kde se školství nachází v roce 2014. Na základě toho si pak divák mohl utvořit svůj názor, kam grafický design směřuje. Snad je to i částečně naše vina, možná neumíme dost dobře vysvětlit, jak je výstava vlastně koncipovaná. Ten obraz o přehlídce jako hlavní části Bienále je tak vrytý do myslí návštěvníků, že je zatraceně těžké jej změnit.

Proč jste se tentokrát rozhodli představit všechny zaslané projekty ve speciálních svazcích?

TC&RP: Myslíte přímo ve výstavě? To je úplná novinka, snažili jsme se udělat proces výběru více transparentní a také zdůraznit to, že volba prací představených ve výstavě je subjektivním názorem výběrové poroty.

Domnívala jsem se, že souhrnná publikace reaguje na práci poroty, která z nesmírného množství návrhů během dvou dní vybere 50 souborů. Považovala jsem tento přístup za nezodpovědný. Jde to vůbec takhle rychle?

TC&RP: Výběrová porota je skupina lidí, kteří mají na věc svůj pohled, nakonec se shodnou na nějakém klíči a podle toho pak práce v daném čase vybírají. Přihlášky tentokrát fungovaly elektronicky, autoři měli možnost prezentovat svůj projekt na pěti stránkách PDF, porota vybírala z vytištěných prezentací a ne z fyzických exponátů. Už to do velké míry ovlivnilo nejen typ přihlášených prací, ale zejména výběr samotný.

Zadání omezit mezinárodní přehlídku na 50 prací vzešlo od vás?

TC&RP: Ano. Tento ročník představuje exponáty, kterým říkáme malé soubory, vizuální identity a dlouhodobé spolupráce. Snaží se představit grafický design jako součást dlouhodobějšího vývoje, procesu nebo rozvíjení určité myšlenky. Pokud máte jít do hloubky, potřebujete buď více času anebo menší počet vybraných prací, abyste je měli šanci lépe představit. Každý projekt zde dostal stejný prostor a naší snahou bylo, aby byl představen pokud možno co nejlépe.

04 27BB Zdenek Ziegler
Pohled do instalace výstavy Zdeňka Zieglera v rámci 27. ročníku Bienále Brno, foto: Tomáš Celizna & Radim Peško

Vybraní autoři si sami určovali způsob instalace. Rozhodli jste se tedy pro individuální přístup?

TC&RP: Ano, měli možnost podílet se na tom, jakým způsobem má být jejich práce vystavená, tak aby dovysvětlení neprobíhalo jenom v popisce, ale taky ve způsobu prezentace. Je to nový přístup, který jsme uplatnili poprvé. S tím také souviselo to, že jsme se snažili udělat celý proces výběru nanejvýš transparentní – ukázat všechny přihlášky tak, jak přišly. Výstava tedy nabízí spoustu čtení a významových úrovní, jejichž posouzení samozřejmě záleží jen na divákovi.

Ročník věnovaný Grafickému designu, vzdělávání a školám měl vysokou návštěvnost. Statistiky MG uvádí, že stoupla o více než 20%, resp. akce spojené s Bienále navštívilo téměř o 9 000 lidí více. Svou roli určitě sehrálo i to, že tam byla velká cílová skupina mladých lidí. Z pozice člověka, který na výtvarné škole působí, vím, že studenti a absolventi opravdu přivítali, že se pro ně akce více otevřela. Mohli se programu poprvé sami aktivně účastnit – dostali možnost stát se rovnoprávnou součástí scény. Možná tím narážíme i na to, že ředitel Press po svém nástupu do funkce symbolicky otevřel vrata Místodržitelského paláce, což bylo také interpretováno různými způsoby. Je zjevné, že galerie se otevírá nejširší veřejnosti čím dál tím víc…

TC&RP: Ale pak je tu druhý extrém, když se říká, že galerie je pro všechny, což pochopitelně není…

A cítíte takový tlak i na Bienále?

TC&RP: Máme spíš pocit, že si současné vedení Moravské galerie v Brně neuvědomuje, co v Bienále má. Zdá se, že galerii chybí vize a současný ředitel, soudě podle jeho chování, má o tento typ akce pramalý zájem. Bienále Brno je součástí MG (a také Brna, České republiky, grafického designu a vizuální kultury obecně) už více než 50 let a je naprosto unikátní přehlídkou, která se věnuje oboru, který je sice možná obtížně uchopitelný, avšak zasahuje široké spektrum lidské činnosti. Podobné akce ve světě zkrátka nejsou. My jsme navíc rádi, že dnes nekopíruje žádnou z forem, která je v uměleckém světě běžná. Skutečnost, že má tento přístup dobré ohlasy nejenom v Čechách, ale zejména v zahraničí, nás utvrzuje to v tom, že to asi děláme správně. V situaci, kdy má MG akci mezinárodního věhlasu a kdy většina galerií bojuje s tím, aby si našla něco, čím se vyhranit či třeba jen odlišit od stovek ostatních, není zaměření na lokální scénu a publikum tou úplně nejbystřejší politikou. MG má momentálně obrovskou příležitost, aby se vyprofilovala jako jediná instituce široko daleko, která se dlouhodobě a soustavně věnuje grafickému designu a tématům s ním spojeným, a to i mimo trvání Bienále. Když vidíte, jaké má sbírky grafického designu, jakou má historii, kolik světově významných osobností tudy prošlo a grafickému designu se na půdě MG věnovalo, kolik materiálu díky tomu nashromáždila, tak se s tím přece dají dělat neuvěřitelné věci.

Nenarážíte také na to, že uvnitř galerie chybí nějaká organizační složka, která by se Bienále soustavněji věnovala? Dá se taková práce podle vás dělat pouze s využitím externistů?

TC&RP: To je ono, pokud to MG s Bienále myslí vážně, je načase aby Bienále mělo uvnitř galerie své oddělení, které by se v průběhu dvou let jeho přípravě soustavně věnovalo, protože to je opravdu velká spousta práce.

Myslím si, že veřejnosti výrazně chybí i to, že archiv jednotlivých ročníků Bienále není trvale dostupný na webu. Stačily by základní informace o koncepci, účastnících, programu a také o organizačním výboru. V současné době web funguje jen pro probíhající a předchozí ročník.

TC&RP: Ano, to jsou záležitosti, které jsou otázkou vedení a vize, která tady bohužel není. Informace o předchozích ročnících na webu byly, ale díky – taktně řečeno – nešikovnosti současného vedení zmizely. Ale tady nejde jenom o Bienále… Při přípravě tohoto ročníku jsme narazili na názor, že by Bienále mělo obsahovat výstavu, skrz kterou vysvětlíme všem lidem na světě, co je to grafický design a jak je pro nás všechny důležitý. Domníváme se, že tento přístup není správný – grafický design je z podstaty přeci něco jiného než filmový festival nebo Bienále v Benátkách.

05 27BB A Body of Work
Pohled do instalace výstavy Souborné dílo v rámci 27. ročníku Bienále Brno, foto: Kamil Till a Andrea Bratrů Velnerová (Moravská galerie v Brně)

Bienále se již více než 50 let odehrává na přelomu léta: od června do října. Jak se k tomu dnes galerie staví?

TC&RP: Možná právě z tohoto důvodu vedení MG zcela vážně zvažuje, zda má Bienále pro galerii vůbec nějaký smysl a jen nezabírá místo pro skutečně „blockbusterové“, „spektakulární“ či „sexy“ výstavy přes léto. Je proto dost dobře možné, že se z něj stane nějaký druhořadý čtrnáctidenní festival, který se posune někdy na březen. To bohužel není vtip…

Viděno z odstupu – galerie jednou za dva roky organizuje úspěšnou akci, která vzniká za minimálních nákladů a vyplní alespoň částečně jinak prázdnou sezónu. Navíc galerii vytváří identitu, kterou žádná jiná instituce nemá. Taková identita se těžko hledá a jen pomalu utváří. Že tohle současný ředitel nechápe, nebo nechce chápat, je pro nás skutečně dechberoucí.

Jednou ze složek Bienále je sympozium, kde se setkávají především odborníci a které na nejširší veřejnost necílí. Nabízí tedy i platformu, na níž se jednou za dva roky potkávají lidé z celého světa a společně diskutují, tráví spolu čas a prohlubují vztahy, protože o osobních kontaktech je dnes všechno… Mělo by se například zde ustoupit od odbornosti ve prospěch širokého publika?

TC&RP: Určitě ne. Sympozium bylo dříve mnohem odborněji zaměřené než dnes. Od ročníku 2012 ale začalo představovat přednášející, kteří třeba sami nejsou grafickými designéry, ale dokáží mluvit o tom, jak grafický design vnímají. Kurátory, nakladatele, umělce, ředitele institucí, fotografy, architekty, teoretiky, učitele, studenty…

Jak se vám daří akci propagovat v zahraničí? Přispívá galerie nějakými finančními prostředky? Zahraniční účast na zahájení Bienále byla ohromná.

TC&RP: Propagace ve smyslu cílené kampaně s ohledem na okolnosti popsané výše neexistuje – vše závisí jen na několika konkrétních lidech v MG, kteří Bienále fandí a dělají věci ze své vlastní iniciativy. Také díky tomu, že všichni tři žijeme v zahraničí a každý z nás už má nějaké svoje jméno v oboru, učili jsme nebo učíme, máme své osobní kontakty a vazby. Ty jsou k nezaplacení… Žádná mezinárodní akce se nedá dělat bez toho, abyste jezdili po světě a mluvili s lidmi. Z kanceláře v Brně se to organizovat nedá, to je iluze. Mezinárodní akce je samozřejmě něco jiného než akce s mezinárodní účastí, to jsou dvě naprosto rozdílné věci. Zároveň nemůžeme strávit dalšího půl roku přesvědčováním MG, že jsme kompetentní, abychom kurátorsky zajišťovali další ročník, což se teď dělo.

Vedení MG vás tedy nevyzvalo, abyste dál pokračovali?

TC&RP: Ne, my jsme půl roku bojovali, abychom tento ročník dělat směli. Po nejúspěšnějším Bienále jsme strávili půl roku dohadováním se s ředitelem o tom, zda nás osloví. Jednou z podmínek, kterou vedení MG podmínilo další spolupráci, bylo, že do Bienále musíme zařadit  jednu nebo dvě výstavy připravené samotnou institucí. Nakonec z nich ale sešlo, protože je nebyli schopní realizovat.

06 27BB The Study Room
Pohled do instalace výstavy Studovna v rámci 27. ročníku Bienále Brno, foto: Tomáš Celizna & Radim Peško

Co je hlavním důvodem k nespokojenosti s vaší prací? Pokud je jedním z měřítek úspěšnosti návštěvnost, tak minulý ročník byl jednoznačným úspěchem. Na letošní zhodnocení si ještě počkáme…

TC&RP: Věčně omílanou mantrou je přístupnost Bienále pro širokou veřejnost. Někdy to vyznívá tak, že se tomu má podřizovat vše. Přístup vedení MG je skutečně zvláštní. Vysoká návštěvnost minulého ročníku byla ředitelem interně připisována projektu Meet Czech Design (pořádanému agenturou Czech Tourism), který byl na minulý ročník jaksi dodatečně přilepen a jehož skutečný efekt, návštěvnost a zejména efektivnost hospodaření jsou přinejmenším diskutabilní. I další úspěchy minulého Bienále (Czech Grand Design, Nejkrásnější česká kniha – ceny, které zviditelňují instituci a dostávají ji do povědomí kulturní veřejnosti) jím byly bagatelizovány. Je to nepochopitelné a člověka to mrzí jak v profesní, tak v lidské rovině. Jedním z vysvětlení, která se nabízejí, je míra kompetence současného vedení MG. Troufáme si tvrdit, že to, co děláme, relativně umíme a konfrontace s námi pro druhou stranu tím pádem asi není zcela snadná.

Setkali jste se s konkrétními výtkami?

TC&RP: Pravděpodobně nás vnímají jako překážku. My děláme svou práci, jak nejlépe umíme, druhá strana naopak musí být dost silná na to, aby byla schopna s námi vést dialog a konfrontovat nás se svými názory – zkrátka předložit nám svou vizi Bienále.

Předpokládala jsem, že vás vedení MG požádalo o předložení analýzy, s níž byste předali pomyslné klíče od galerie zase někomu dalšímu. To se nestalo?

TC&RP: Bohužel ne. Máme pocit, že galerie nepochopila, že nám je přeci jedno, kdo bude utvářet program dalších Bienále, to říkáme velmi otevřeně. Přijde někdo další, my máme vlastní názor, někdo má jiný, to je přece normální… Investovali jsme ale šest let práce do toho, aby se celá akce proměnila. A teď nás vlastně bolí, že něco, co se tak slibně rozběhlo, co má u nás i ve světě skvělý ohlas a lidi na to slyší, tak najednou ztratí směr, momentum, které jsme společným úsilím vytvořili, a vrátí se někam, kde už to bylo, anebo úplně zkolabuje, podobně jako zkolabovaly pokusy MG o výstavy v tomto ročníku.

Hledání nového týmu je v tuto chvíli zástupný problém. Problém je také v tom, že organizátor nemá žádné ponětí o tom, jak se taková akce zajišťuje. Během posledních dvou let jsme zaznamenali naprostý nezájem ze strany vedení MG dozvědět se, jak organizace tak velké akce, jakou je Bienále, vlastně funguje. A stávající organizační výbor zatím sám sebe staví spíše do pozice odborné stafáže.

Oba žijete v zahraničí a víte, jak je Bienále Brno aktuálně vnímáno na mezinárodní scéně. Je to bezesporu jediná akce spojená s činností MG, která si za půl století své existence vydobyla zahraniční renomé. Jaká je tedy současná pozice Bienále v mezinárodním kontextu?

TC&RP: Je to akce, o níž se například mluví v souvislosti s tím, že by si zasloužila mezinárodního kurátora. To, že vám lidé z oboru řeknou, že Bienále má už takový význam a takovou sílu, že může udělat další krok a zapojit do svých příprav spolupracovníky ze zahraničí, samo o sobě o něčem vypovídá. S tím vším ale souvisí problém nedostatečných prostředků pro realizaci a další růst Bienále, jehož rozpočet je v tuto chvíli opravdu napnutý k prasknutí a navíc přibližně posledních deset let beze změny. Není neobvyklé, že některé jeho součásti sami dotujeme.

07 27BB Off Programe – The Paint by Number Museum
Muzeum malování podle čísel, jedna z akcí Off programu k 27. ročníku Bienále Brno, foto: Kamil Till a Andrea Bratrů Velnerová (Moravská galerie v Brně)

Dá se tedy říci, že Bienále Brno potřebuje sponzora?

TC&RP: Potřebuje od jádra přenastavit, aby dobře fungovalo a aby měl kurátorský tým dobré podmínky pro jeho realizaci. Úkolem ředitele každé instituce přeci není panovat, ale vytvářet co nejlepší podmínky k tomu, aby mohly vznikat zajímavé věci. S tím také souvisí to, že české kulturní instituce jsou čím dál více paralyzovány různými nařízeními od svých zřizovatelů, kteří je nutí, aby u všeho (dodavatelé, materiál, služby, tisk atp.) rozhodovala cena, nikoliv kvalita. Vedle úmorné (a mnohdy zcela zbytečné) administrativní zátěže na instituci samotnou se tím i ničí tradiční spolupráce s místními společnostmi (např. Brno má tradici v polygrafickém průmyslu, který vytváří kulturu místa a měl by se podporovat třeba jen tím, že se využije jeho nabídky). Všechno se přece nedá měřit okamžitým monetárním ziskem. Levně neznamená úsporně, to je krátkozraké. Katalog k výstavě není bedna hřebíků.

Pokud se v budoucnu stane kurátorem Bienále teoretik, nebude zřejmě schopen pokrýt tolik funkcí, co jste byli schopní pokrýt vy. Tím myslím kromě produkční práce především návrh vizuálu a grafickou úpravu tiskovin…

TC&RP: …prostorové řešení, komunikaci s hosty a vystavujícími, vypisování grantů, instalaci výstav, přípravu sympozia a doprovodných programů… – naše zapojení do tohoto ročníku je patologické, protože se staráme téměř o vše. Vkládáme do něj svůj čas, svou pověst, kontakty a své vlastní prostředky. Neděláme to proto, že bychom chtěli, ale protože, jak jsme už říkali, rozpočet akce je malý, galerie je částečně pasivní, takže nikdo jiný než my to vlastně dělat nemůže.

Bojíte se teď, že vám ten pomyslný štafetový kolík, který byste měli předat, někdo vytrhne?

TC&RP: Spíš že ho někdo někde u piva ztratí. Že se prostě ty dvě ruce minou a ten kolík spadne na zem.

No, to nezní dobře. Tento rozhovor chceme poslat vedení Moravské galerie s žádostí o vyjádření.

TC&RP: Bude zajímavé slyšet jejich reakce, protože my jsme od nich vlastně za celé ty dva roky neslyšeli téměř nic. Až na jedno zadání, které jsme si vyprosili, abychom vůbec mohli na něco reagovat, a které z našeho pohledu napasujete na kterýkoliv předchozí ročník.

Budete dál sledovat, kam se Bienále bude vyvíjet?

TC&RP: Z povzdálí. Pro nás zvláštní situace, protože jsme se po ročníku 2012 sami vyautovali z organizačního výboru, který o budoucnosti Bienále rozhoduje, jenom abychom ty poslední dva ročníky mohli udělat tak, jak jsme si představovali. A teď se nacházíme v momentě, kdy díky okolnostem, které jsme nastínili výše, končíme, ale vlastně je nám líto nechat ladem těch šest let práce, které jsme do Bienále vložili. Tohle se těžko vysvětluje. Nám na té akci záleží a nesejde na tom, jestli ji děláme my nebo někdo jiný. Záleží nám na tom, jak bude Bienále dál pokračovat, a to je úzce spojené s jeho organizátorem, tedy s Moravskou galerií v Brně.

Letošní Bienále není možné postihnout jen jednou návštěvou, což donutí diváka vracet se. Stává se z něj expozice pro náročného diváka, ale i čtenáře.

TC&RP: To jsme rádi.

Myslím si, že i lidé, kteří se snaží vaši kurátorskou strategii nějak zodpovědně vyhodnotit, tak ji, protože má mnoho aspektů, možná ani nedokážou úplně pokrýt. Pak je snadné číst Bienále tak, že přijdete, zjistíte, že nerozumíte tomu, na co se vlastně díváte, a tak lehce zmatení zase odejdete… Mezinárodní přehlídka – příliš mnoho textu. Nechce se mi to číst, šup, nemám moc času, podívám se na výstavu filmových plakátů Zdeňka Zieglera, šup do kavárny.

TC&RP: Ne všechny myšlenky v designu se dají postihnout podobenstvím o porcelánové holině. Naštěstí. Myslíme si, že spousta lidí se prostředí galerie bojí právě proto, že neví, jak se v nich mohou nebo mají chovat, co si mohou a mají myslet atd. Je naprosto v pořádku některé věci nechápat, zůstat na pochybách, vytvářet si nějaký kritický odstup a názor. Třeba je to přesně ten stav, kdy se člověk otevře a začne věci vnímat – po svém.

Například výstava Zdeňka Zieglera může být takovým otvírákem Bienále pro kohokoliv, kdo si myslel, že nemá moc času, neví, co grafický design je, a ani ho to nezajímá. Výstava je tak i schválně nastavená, je prostorově jednoduchá a „rychlá“, povědomá a objevná zároveň, hravá a divácky vděčná. Exponáty v ní promlouvají svojí fyzickou přítomností.

Ten filmový moment se vám povedl. Procházela jsem kolem a z plakátu se stal pohyblivý obraz. Mě to vtáhlo.

TC&RP: Tyhle věci nejsou náhoda. Na druhou stranu, když Bienále navštíví teoretik, který se zabývá uměním 60. a 70. let, tak jediná výstava, kterou považuje za zajímavou, je Které zrcadlo chceš olizovat?. Samozřejmě, protože pracuje s matérií, která je mu vlastní a kterou ho baví rozklíčovávat. Kdo je tu pak laik? Ale koho taková otázka vlastně trápí…

Chuť mysli, jedna z akcí Off programu k 27. ročníku Bienále Brno, foto: Shu-Hua Chang, Ingrid Rousseau, Maki Suzuki (Taste of the Brain)
Chuť mysli, jedna z akcí Off programu k 27. ročníku Bienále Brno, foto: Shu-Hua Chang, Ingrid Rousseau, Maki Suzuki (Taste of the Brain)

27. mezinárodní bienále grafického designu Brno 2016 / kurátoři: Radim Peško, Tomáš Celizna, Adam Macháček / Moravská galerie v Brně / Brno / 16. 6. – 30. 10. 2016

https://27.bienalebrno.org

Komentáře

  1. To jste teda frajeri. Kdyz je to tak hrozny, tak proc to delat 6 let? Asi to nepochopim.

    To co je na bienale dobre je zasluha Peška, za to spatny muze galerie co? Tomu bych veril po jednom rocniku, ale proboha delaji to sest let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *