Re: O zadcích, expresi, afektované exaltaci a jiných věcech

V následujícím příspěvku reaguje profesor Petr Wittlich, spoluautor výstavy Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914 v Galerii hlavního města Prahy, formou otevřeného dopisu na recenzi této výstavy od Hany Rousové, kterou jsme na Artalku publikovali na konci července.

Paní kolegyně,

odpovídat na negativistickou recenzi je vždy svízelné, protože vzápětí vyvstane syndrom "potrefené husy". Nicméně je to také příležitost, jak se dotknout alespoň některých zajímavých problémů, třebaže ty asi zůstanou i nadále diskutabilní. Zkusme vést takovou rozpravu.

Výstava Neklidná figura je výstavou "jenom" o sochařství, o jedné jeho významné a jedinečné kapitole. Taková výstava zde nebyla nějakých dvacet let a je tedy pro diváka nezvyklá. Navíc se kurátoři rozhodli, že ve výstavě nebudou používat dnes obvyklé vysvětlovací textové tabule, protože divák potom věnuje více času jejich čtení než pozorování vlastních děl a protože chtěli navodit původní způsob vystavování takových prací. Místo toho dostává návštěvník dvojjazyčného Průvodce výstavou a odbýt jeho texty jako "nepřesvědčivé informace" není seriozní. Velkou chybou je ovšem skutečnost, že doprovodná publikace k výstavě, kde je rozvedena její interpretace v řadě studií, dosud nevyšla.

Sama konstatujete na závěr své recenze, že "přes všechny výhrady je výstava krásná". Připisujete to instalaci provedené Dominikem Langem. Langův podíl je veliký, ale mohu Vás ujistit, že na instalačních nápadech i na umisťování jednotlivých soch se podílel celý kolektiv. A jestliže je výstava "krásná", pak splnila svůj hlavní účel v tom, že zasahuje diváka a vede ho k tomu, aby se otevřel žádoucímu pochopení samotných uměleckých děl.

Ovšem Vy nejste jen naivní divák, Vy pochopitelně vyžadujete koncepci. Tady bych dovolil si být trochu osobní. Na tomto sochařství mne vždy především zajímala jeho kreativita, to, jak se stalo z řemesla uměním. Vysvětlovat se to dá různě. Nabízí se poukaz na enormní sociální objednávku dekorativní plastiky, portrétů a pomníků, která vznikla na přelomu 19. a 20. století, a osvětlovat její příčiny. To nelze podcenit, ale vysvětluje to spíš kvantitu než kvalitu. Dále  je možné zdůraznit vliv velkých osobností, jako byli Rodin nebo Bourdelle na uměleckou orientaci českých sochařů, což se děje i na této výstavě. Je to důležitá a oblíbená karta, ke které snad lze připojit i ohlas F. Metznera, i když s výhradami, protože jeho násilná stylizace figury nebyla nakonec produktivní. Ale cílem jistě není dělat z českých sochařů jen epigony velkých jmen.

Důležitější je soustředit se na strukturální předpoklady jejich kreativity. Pojem exprese, který je použit v podtitulu výstavy, chápu jako vyjádření konfliktu v psychické vazbě člověka se světem a to byla typická situace tehdejšího moderního člověka. Neklid je pravda moderní doby, přitom ale paradoxem je, že jejím ideálem je klid, syntéza nebo dokonce vyrušení tohoto bazálního neklidu. V moderním umění jde o symbolické vyjadřování této situace, jde také o nové formule patosu, které jsou figuracemi moderního neklidu.

Je zajímavé, že samotná dispozice výstavních prostor GHMP v knihovně vyšla vstříc této představě. Sály jsou symetricky rozloženy do dvou skupin, spojených dlouhou chodbou, která je postrachem všech výstavních kurátorů. Tuto chodbu jsme využili k úvodu do výstavy, když jsme ji rozdělil na iluzi Myslbekova ateliéru (zejména v době jeho konfliktů s žáky z nastupující generace) a připomínku pověstných rudolfinských Salonů, včetně ukázky nejméně jednoho dobového kýče, k dosažení kontrastu s následujícím sálem rodinovské plastiky.

Symetrická dispozice sálů umožnila vyjádřit strukturálně vnitřní konflikt samotného moderního sochařství mezi jeho extrovertním senzualismem, vyjadřovaným zprvu naturalisticky a impresionisticky a později stylově a synteticky v rámci nové antikomanie (sály vlevo) a introvertním symbolismem, vystupňovaným později do expresionismu (sály vpravo). Podobně kontroverzní a zároveň symbiotický vztah byl mezi dekorativní a monumentální tvorbou, které jsou připomenuty v řetězcích menších výstavních prostor po stranách velkých sálů. Je to zajímavé, pokud uvažujeme o celku tohoto sochařství.

Kdybych to měl přeložit do názornější řeči, museli bychom se vrátit k tomu co Vás tak zaujalo, totiž k našemu vizuálu, k zadku Myslbekovy sochy Stálost ve smýšlení. Ten má také dvě půlky. Pro téma Neklidné figury by možná byl "průkaznější" zadek Štursovy Sulamit Rahu, který navrhujete, Myslbeka ale ocení sofistikovanější divák.

Závěrem bych chtěl říci, že naším cílem nebylo vtěsnat toto sochařství do lineárního schématu vývoje moderního umění k abstrakci (Vaše poučování o významu tzv. non finita v souvislosti s Mařatkou je už hodně banální). Zajímavější jsou otázky figurace, otázky figurálních syntéz. To může jít i mimo tradiční zobrazování lidské postavy a může být podnětné i pro dnešní uměleckou praxi.

S pozdravem

Petr Wittlich

Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914 / autoři koncepce: Petr Wittlich, Sandra Baborovská / kurátorka výstavy: Sandra Baborovská / Galerie hlavního města Prahy / Městská knihovna / Praha / 4. 5. – 25. 9. 2016