Nikdy nebude možné dělat výstavy na internetu

"Miluji katalogy, je moc pěkné je mít, ale nikdy to není totéž jako stát před skutečným uměleckým dílem. S internetem je to totéž. Můžete vědět o všem, co se ve světě děje, a dívat se na obrázky, ale opravdu porozumět nějaké práci je, myslím, na základě pouhého zhlédnutí dokumentace nemožné. Protože stále máme přece tělo a smysly. Souhlasím s tím, že moje tělo je součástí mého vnímání, a myslím, že každá výstava to dokazuje," říká německá kurátorka a ředitelka kasselského Fridericiana Susanne Pfeffer v rozhovoru s Michalem Novotným, který se od obecných otázek kurátorství postupně stáčí k instituci, kterou Susanne Pfeffer vede, a k výstavním projektům, jež pro ni připravila.

Susanne Pfeffer, ředitelka Fridericiana v Kasselu, © Foto: Uwe Zucchi/dpa

Nikdy nebude možné dělat výstavy na internetu 

Jak vnímáte svoji pozici jako kurátorky?

Myslím, že kurátor má být především podporou pro umění a umělce. Musí vytvořit místo, kde se umění může odehrát. Mimo to, být kurátorem například v nějaké instituci znamená vždycky proti ní trochu bojovat. Podle mého názoru je nejlepší, když jsou kurátoři pro umělce dobrými spolupracovníky: aby se na ně dalo spolehnout či obrátit pro pomoc, když je jí třeba, anebo aby mlčeli, když jí třeba není.

Je podle vás kurátor současně umělcem? Považujete svoji praxi za praxi uměleckou?

Svoji roli vidím spíše jako podpůrnou. Myslím, že práce kurátora je částečně i tvůrčí, ale nenazývala bych ji uměleckou, protože být umělcem je něco úplně jiného a mnohem složitějšího než být kurátorem.

Jak vnímáte svoji pozici ve vztahu k veřejnosti?

Je důležité umění zpřístupnit. To neznamená dělat kompromisy nebo cokoli zjednodušovat, ale nabídnout publiku cestu, jak k umění přistupovat a jak o něm přemýšlet. Kurátor musí uvažovat nad tím, jak mohou diváci výstavu číst a jak by jí mohli rozumět. Každá dobrá výstava reflektuje vlastní dramaturgii a způsob, jak bude vnímána, co bude pro diváky znamenat jí procházet a jaké vstupní informace budou potřebovat. Idea "instituce" pro mě znamená "být veřejný".

Spolupracujete na svých výstavách s architekty?

Myslím, že v tom jsem trochu zvláštní, protože velmi ráda pracuji s prostorem a vždycky to dělám sama.

Museum Fridericianum, © Foto: Nils Klinger, 2008

Jak vnímáte roli kurátora ve spojení s konkrétní institucí, jakou je například ve vašem případě Fridericianum v Kasselu, tedy budova stojící na specifickém místě, ale současně nacházející se ve specifickém vztahu ke globálnímu světu umění?

Myslím si, že instituce, tedy například Fridericianum, je pro lidi, kteří se v daném místě nacházejí. To je to hlavní publikum a to je ten hlavní účel. Je také důležité přemýšlet nad tím, co to znamená působit v daném městě a zemi, ale rovněž pokoušet se nahlédnout sebe sama z vnější perspektivy. Všechny tyto tři elementy jsou stejně podstatné. Podle mě nemá smysl dělat v Německu výstavu, která se zrovna udála někde jinde. Je pro mě zajímavější dát příležitost dalšímu umělci nebo myšlence, další možnosti. Myslím, že je zajímavější vyzkoušet něco jiného. Ale to neznamená, že se vám to podaří - vždycky o to usiluji, ale někdy se to daří jen postupně a někdy se to taky nepodaří vůbec. Myslím však, že stojí za to to zkoušet. Nikdy by se ovšem nemělo zapomínat na publikum, protože výstavy jsou pořádány pro ty, kdo přijdou, nikoli pro ty, kteří je možná uvidí na fotografiích.

Kassel je specifické místo, protože není jedním z center světa umění, současně má však díky Documentě a všem souvisejícím událostem obrovský vliv na jeho historii. Jak s tím pracujete? Bylo právě toto pro vás přitažlivé?

Mám to štěstí pracovat v malém městě, které má opravdu skvělé, vzdělané publikum. Měla jsem trochu obavy, když jsem tady dělala výstavu Speculations on Anonymous Materials (2014), protože všechno pro mě bylo nové a bylo docela obtížné se ve všem zorientovat a analyzovat situaci. Bála jsem se, jak budou lidé reagovat. Někteří říkali: "Moc tomu nerozumím, ale myslím, že je to zajímavé." Podle mě je to jeden z nejlepších způsobů, jak k tomu přistupovat. Někdy mi taky trochu trvá, než něco pochopím, a někdy, když se setkáte s nějakou zajímavou pozicí, vás napadne: "Co to je? Já nevím…" A potom vám dojde, že je to zajímavé. Lidé v Kasselu jsou zvědaví a uvědomují si, že umění dokáže otvírat nové perspektivy, a možná to nemusí být vidět na první pohled, ale když je člověk otevřený, může se tomu přiblížit a porozumět. Myslím, že kasselské publikum bylo v posledních desetiletích silně vyzýváno, aby se nebálo a přistupovalo k umění se sebedůvěrou. Pokud to hned nepochopíte, není to problém - určitě nejste jediný.

pohled do výstavy Speculations on Anonymous Materials, Fridericianum, 2013, Trisha Baga & Jessie Stead, Gratis?, 2013, Fridericianum, © Foto: Achim Hatzius

Jak dělíte svůj čas mezi kolektivní a samostatné výstavy?

Myslím, že je zajímavé dělat obojí. I v rámci skupinových výstav se vždy snažím představit více prací od jednoho umělce. Sleduji určité téma nebo zaměření, ale vždycky usiluji o to, aby můj přístup zůstal otevřený, protože myslím, že umělecká díla se netýkají vždy jen jednoho tématu, ale mají mnoho vrstev. Je důležité ukázat komplexitu každé práce a neredukovat ji.

Samostatné výstavy jsou naproti tomu soustředěny na porozumění jednoho konkrétního přístupu. Sólové výstavy jsou pro mě o zprostředkování jedné umělecké perspektivy v takové radikalitě a koncentrovanosti, jaké je schopna. U tohoto typu přehlídek je třeba naprosté důvěry a umělci ji musí cítit, aby mohli uskutečnit, co chtějí. Je to o tom vystihnout umělce v jejich nejlepším momentu.

V případě skupinových výstav je kurátor pod větším tlakem, neboť jde vždycky spíš o experiment. Je třeba udržovat neustálý dialog mezi všemi zúčastněnými, aby se všichni cítili dobře a byli spokojení s finální podobou výstavy. Chci, aby byli všichni umělci šťastní, že jsou součástí výstavy. Vždycky mám nějaký konkrétní nápad pro daný prostor, ale o všem s nimi debatuji.

Pracujete s mladými umělci a některé z vašich výstav mohou být považovány za určité statementy ve smyslu definování aktuálních uměleckých tendencí nebo proudů. Myslíte si, že je stále možné formulovat taková pojmenování v případě umění, které se děje teď a od kterého nemáme odstup?

Obecně jsem vůči takovým tvrzením velmi kritická, ale myslím, že když jsem pracovala na výstavě Speculations on Anonymous Materials, byla jsem si naprosto vědomá, že zúčasnění umělci jsou součástí určitého proudu.

Parametry produkce obrazů a nakládání s nimi se za posledních 20 let změnily tak radikálně, že dnes můžeme říct: "Ok, přichází nová generace." Uvědomujeme si, že musíme k přírodě, realismu a k obrazům přistupovat úplně jinak.

Mám moc ráda výrok Elaine Sturtevant, která v 90. letech pochopila, že již nemůže pracovat s hloubkou obrazu, myšleno tou historickou. Že tato historická hloubka už není důležitá, neboť pro obraz je nyní signifikantní spíše určitá plochost. A po 30 letech neustálého dialogu s dějinami umění začala pracovat s obrazy, které ji obklopovaly. Uvědomila si to, když jí bylo kolem šedesáti let, a myslím, že to stále ještě mnoho lidí nepochopilo. Zároveň bych ale řekla, že tato nová generace přišla na to, že je třeba k tomu přistupovat ještě úplně jinak. Proto bych řekla, že jde o určitý proud.

pohled do výstavy Speculations on Anonymous Materials, Fridericianum, 2013, Kerstin Brätsch & Debo Eilers, 2013, © Foto: Achim Hatzius

Snažíte se ve své kurátorské praxi rychle reagovat na to, co se děje v uměleckém světě? Aby to, co vystavujete, bylo co nejaktuálnější?

Vždycky se pokouším otevřít nějakou diskusi. Každá výstava je snahou o formulování nějaké teze, ale nikdy neudělám výstavu, která by současně znala odpověď na položené otázky. Jde o výzkum a otevřený proces. Například pokud jde o Speculations on Anonymous Materials, na začátku jsem uvažovala jistým směrem, ale pak jsem si uvědomila, že ačkoli byl původně celý můj výzkum mnohem víc spojen s internetem, postupem času jsem se ho úplně zbavila.

Dokonce jste zcela vynechala slovo "postinternet" ve všech doprovodných textech, je to tak?

Co se toho týče, byla jsem vždycky kritická, protože si myslím, že v tak neoliberálním světě, v jakém žijeme, bychom se měli snažit věci tolik nenálepkovat. Umělci jsou individua, jsou každý jiný. Naprosto rozumím tomu, že ten pojem nesnášejí.

Jak na výstavu umělci reagovali? Protože svým způsobem šlo o označení určitého směru.

Myslím, že jsme si to všichni uvědomovali, přičemž někteří byli odvážnější a někteří se trochu báli. Někteří byli zpočátku velmi kritičtí a někteří si byli plně vědomi, že se něco takového děje. Na výstavě bylo hodně nových prací, což v případě skupinových výstav není tak běžné a díky tomu to také umělci brali vážně. Celá ta debata byla vážná. Myslím, že chápali, že se snažím být velmi opatrná, což je přimělo tomu věřit.

Názvy vašich výstav jsou tak nějak chytlavé, současně jde ale o silná prohlášení...

Pokud jde o Speculations on Anonymous Material, nevím, nikdo z nás netušil, že se kolem tohoto titulu a jeho spojení se "spekulativním realismem" rozpoutá taková diskuse. Myslela jsem si, že 99 % lidí to tak nemůže pochopit. Dá se to totiž naprosto brát i doslovně, ta doslovnost by dávala smysl ve vztahu k výstavě. Ale cílem bylo přijít s otevřeným názvem, který by nebyl reduktivní. Nikdy jsem nechtěla říct, že všichni ti umělci mají co do činění se "spekulativním realismem". Někteří z nich ano, ale nemyslím si, že všichni.

pohled do výstavy Marcela Broodthaerse, Fridericianum, 2015, Foto: Achim Hatzius © The Estate of Marcel Broodthaers/VG Bild-Kunst, Bonn 2015

Jak přistupujete k současnému umění, které je zásadně historické a lineární, ale současně v určitých ohledech rychle proměnlivé, odvíjející se na ose mezi Marcelem Broodthaersem a Speculations on Anonymous Materials?

Zaměřuji se na určité otázky - v tom smyslu není tak důležité, jestli je umělec mrtvý, nebo ne. Jde o vývoj, výzkum a neustálé problematizování toho, co se děje právě teď, a jak to můžeme reflektovat. Může k tomu docházet skrze nějaký nový přístup nebo umění, které momentálně vzniká. Anebo způsobem, jako tomu bylo v případě Tetsumi Kuda, jehož jsem poznala při práci na Speculations on Anonymous Materials, když mi jeden z umělců představil jeho tvorbu. Prohlížela jsem si jeho díla a uvědomila jsem si, proč se o ně tolik mladých umělců zajímá, aniž by byl Kudo dosud známý mezi těmi staršími. Pro mladší generaci je snazší porozumět Kudově přístupu, protože i oni promýšlejí koncept přírody, zatímco dříve bylo mnohem složitější najít si k jeho pracem cestu.

Jaký je podle vás vztah mezi uměním a politikou a uměním a aktivismem?

Podle mě je umění vždy politické. A myslím, že dobré umění vždy reflektuje, co se zrovna děje. Je dobré klást otázky, ale může být těžké přicházet s odpověďmi. Myslím, že i filozofové mají takový problém - filozofie může změnit svět a zcela věřím tomu, že i umění může změnit svět, ale může ho změnit pouze skrze myšlení. Nikdy to není nástroj a na umění je krásné právě to, že není nástrojem. Je neužitečné a právě v tom je umění podobné filozofii.

Jak dlouho obvykle pracujete na svých výstavách?

Mezi několika měsíci a třemi roky... 

Včetně teoretického výzkumu?

Zahrnuje to obojí. Vždycky si musíte zjistit všechno, co je třeba, velkou část zabírá čistě výzkum. A pak musíte mluvit s umělci, na podobu výstav mají zásadní vliv, stejně jako někdy rozhovory s kolegy nebo filozofy. Myslím, že je třeba to všechno spojit. Musíte o tom uvažovat sám, ale také to celé dokázat zprostředkovat veřejnosti. Na konci máte vždycky nějaké datum vernisáže a to je samozřejmě konec výzkumu, ale samozřejmě pak vždycky máte pocit, že byste si hrozně rád ještě něco dalšího přečetl.

pohled do výstavy Inhuman, Fridericianum, 2015, Johannes Paul Raether, Cave of Reproductive Futures, 2015, © Foto: Achim Hatzius

Myslíte si, že v důsledku technologického vývoje se změní způsob, jak vnímáme umění?

Myslím, že je to jako s katalogy. Miluji katalogy, je moc pěkné je mít, ale nikdy to není totéž jako stát před skutečným uměleckým dílem. S internetem je to totéž. Můžete vědět o všem, co se ve světě děje, a dívat se na obrázky, ale opravdu porozumět nějaké práci je, myslím, na základě pouhého zhlédnutí dokumentace nemožné. Protože stále máme přece tělo a smysly. Souhlasím s tím, že moje tělo je součástí mého vnímání, a myslím, že každá výstava to dokazuje.

Způsob, jakým se díváme a vnímáme prostor, se naprosto změnil a jsem si té změny vědoma. Změnila se interakce mezi virtuálním a skutečným prostorem, umělci to reflektují a je to velmi zajímavé, ale nikdy nebude možné dělat výstavy na internetu. To bych musela přestat s tím, co dělám.

Myslíte si, že dochází k opravdu zásadní generační výměně, nebo že je to trochu přeceňováno?

Podle mého názoru je to trochu přeceňováno. Myslím, že je ještě tolik umění, tolik otázek na světě a tolik možných přístupů, které dosud nebyly diskutovány nebo analyzovány. Současně si myslím, že i předchozí generace uvažovala o "obrazech". A přesto nám stále záleží na prostoru a materiálech v klasickém smyslu. Na výstavě Speculations on Anonymous Materials bylo zajímavé, že vypadala spíše historicky, přestože využívala jinou estetiku - takovou, která reflektuje technologie a obrazy, dělala to vlastně tradičním způsobem.

Generace spojovaná se slovem, které nemáte ráda, tedy "postinternet", je úzce navázaná na scénu mladých, malých komerčních galerií. Jak vnímáte tento obrat směrem k trhu?

Vnímám pozitivně, že přichází nová, mladá generace galerií. Dobré galerie umělce vždy podporují a je jistě dobře, že trh existuje, protože se díky němu mohou umělci svou tvorbou uživit. Myslím ale, že musíme mít jasno v tom, jaká je role galerií, umělců, institucí, trhu či kurátorů, a vědět, co je naším cílem. Tyto role, tyto jednotlivé světy musejí být podle mého názoru oddělené, což je mimořádně důležité, obzvlášť pokud jde o kritiky umění. Také si ale myslím, že umění a moc si byly vždy velmi blízko. Protože není umění bez podpory - a k tomu je vždy třeba přistupovat kriticky. Ale tyto otázky jako takové jsou velmi staré. Myslím, že instituce musejí být silné a nezávislé. Také galerie musejí být silné, aby umožnily umělcům dělat jejich práci a vystavovat. Měla jsem radost, když přišla nová generace galerií, protože v minulé dekádě mnoho mladých galerií zaniklo. Ale na tom není nic špatného. Je to nicméně jiné v tom, že většina umělců, nebo skoro všichni, jsou zastupováni několika galeriemi. Dochází k mnohým změnám v komunikaci a v technologiích.

Budete kurátorkou německého pavilonu na příštím Benátském bienále. Co si myslíte o této velké mezinárodní výstavě a vaší roli v ní?

Myslím, že je to velmi zvláštní a velmi přesný, ale také velmi složitý historický koncept. Už sama práce s německým pavilonem je komplikovaná: nemůžete tam vystavit všechno, ta budova si klade velké nároky. Celá koncepce národních pavilonů je pro lidi velmi emotivní, je to trochu jako olympiáda. A myslím, že je obzvlášť zajímavé uvažovat nad tím, co to znamená vystavovat v takovém kontextu, který je v podstatě soutěží národností ve světě kde - tedy alespoň v Evropě - jsme přišli s ideou to překonat, a teď se k tomu zase tolik vracíme. Dobré na tomto konceptu je, myslím, to, že tuto skutečnost můžeme reflektovat.


Susanne Pfeffer je historička umění a kurátorka. Od června 2013 je uměleckou ředitelkou Fridericiana v Kasselu, pro které kurátorsky připravila mimo jiné i výstavy Speculations on Anonymous Materials, Nature after Nature Inhuman, stejně jako retrospektivu Marcela Broodthaerse a Paula Sharitse. Na 56. Benátském bienále byla kurátorkou švýcarského pavilonu, v němž byla v rámci samostatné výstavy představena Pamela Rosenkranz. Nedávno byla jmenována kurátorkou německého pavilonu na 57. Benátském bienále.

Michal Novotný | Narozen 1985, studoval dějiny umění a filosofickou antropologii na UK v Praze. Pracoval jako novinář v Mladé frontě DNES, nezávislý kurátor a umělecký kritik. V letech 2011 až 2018 byl ředitelem Centra pro současné umění Futura v Praze. Od roku 2016 vede s Jiřím Černickým ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Stejný rok obdržel Cenu Věry Jirousové v kategorii etablovaný kritik. V letech 2016 až 2018 spolupracoval jako externí kurátor s ostravskou galerií Plato. Od ledna 2019 působí jako ředitel Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze.