Artalk.cz

Casting Hattori Hanzō

Kromě berlínského a benátského bienále se letos v létě ve švýcarském Curychu koná také Manifesta, tentokrát pod kurátorským vedením Christiana Jankowského. Tradičně se Manifesta profiluje jako projekt, jehož cílem je decentralizovat svět umění a zprostředkovat komunikaci mezi uměleckými scénami celého spektra evropských zemí. O přístupu kurátora, o tom, zda se letošní Manifestě daří plnit svoji misi, o přesycenosti publika formátem bienále i o tom, pro koho především curyšská přehlídka je, píše ve svém komentáři Jen Kratochvil.

ChristianJankowski_Baumgartner
Christian Jankowski

Casting Hattori Hanzō

Put your money…
Time’s money
Pocket money
Lie money
Get your’s money’s worth
Money talks
Marrying into money
For the love money
Great deal of money
Pots of money
Heaps and bags of money
Money has no smell
Lot and lot and lot of money
Bank goes money
Not for love no money
Money has no smell
Money’s not an issue
There were satellites all over when the time stopped work again
Yes I wonder what people do for money she said

Berlínský hudební projekt The/Das nazpíval nový singl s názvem What People Do for Money, semi-oficiální hymnu Manifesty 11 prezentovanou při openingu bienále společně s jejím kurátorem Christianem Jankowským (dostupné na Apple Music i YouTube). Jankowski sám jako frontman pózuje na přebalu singlu v doprovodu členů kapely v devadesátkově stylizovaných outfitech.

Nedávno jsem poprvé viděl několik epizod původní TV show CBS What’s My Line vysílané od roku 1950 do roku 1967. Můj osobní favorit v této nekonečné hádankové sérii je díl se Salvadorem Dalím. Umělec je v něm podroben sérii otázek čtveřice hráčů se zavázanýma očima, kteří mají z jeho jednoduchých odpovědí ano/ne uhádnout, s kým vlastně mají tu čest. Ať se Dalího zeptají na jakoukoli možnou profesi, jeho odpověď je kladná, a to k velkému pobavení publika i samotného konferenciéra, který pak uvádí věci na pravou míru. Dalí byl v 50. letech skutečnou mediální celebritou a tedy i americké televizní publikum nacházelo k evropskému surrealistovi silnou vazbu. „Jste závodním atletem?“ – „Ano“, „Jste spisovatelem?“ – „Ano“, „Jste televizním performerem?“ – „Ano“.

I Christian Jankowski je zase jednou o kousek blíže k podobně mediálně univerzální celebritě. Poté, co na sebe vzal roli lovce, prodejce miliardářských jacht, spolupracovníka televizních věštců, castingového ředitele při výběru nového Ježíše za přímé účasti vatikánských úředníků a nespočet dalších, stal se nyní kurátorem jednoho z nejdůležitějších bienále současného umění. Když v roce 2004 Jens Hoffmann inicioval za účasti různorodé skupiny umělců a kurátorů na e-fluxu projekt The Next Documenta Should Be Curated by an Artist, ve kterém samozřejmě nešlo ani tak o samotnou Documentu, ale spíš o představu velké skupinové přehlídky v režii umělce obecně, patrně nikomu nepřišlo na mysl, že o 10 let později osloví ředitelka Manifesty Hedwig Fijen právě Jankowského, nabitého nekončícím sebeironizujícím humorem (přestože podle mnohých je tato jeho přednost bohužel již minulostí), k tomu, aby Curych proměnil v hřiště (slovy mnohých cirkus) nejrůznějších forem vazeb mezi současným uměním a tzv. konvenčními profesemi. A je tomu skutečně tak, zpívající kytarista Jankowski, náruživý tanečník a odvěký fanoušek stárnoucí německé rockové legendy Udo Lindenberga, ukazuje publiku svoji vizi kurátorství, která je podle jeho slov „stavem ztráty kontroly v jinak pečlivě kontrolovaném prostředí“.

1331830257111521089udo-lindenberg-t2846
Udo Lindenberg

Myslím, že je důležité se na chvíli vrátit o krok zpět – pár měsíců před otevření Manifesty. Je leden tohoto roku a před berlínským Contemporary Fine Arts (CFA) se tlačí doslova stovky lidí ve snaze proniknout dovnitř přes neoblomného bodyguarda. Je večer vernisáže Jankowského retrospektivní výstavy nazvané Retrospektive. Na výstavě je k vidění nekonečný desetihodinový výběr z Jankowského filmové tvorby, neonové nápisy po stěnách připomínající práce Tracey Emin, desítky fotografií dokumentujících umělcovy performance, velkoformátové sochy, dřevěná rozhledna (jediné místo, odkud můžete vidět další filmy ukryté za vysokým plotem), karaoke místnost s rotující diskokoulí a přeplněný bar, u kterého nenajdete barmana. Takový výčet jistě evokuje rozsáhlou institucionální prezentaci, ale jsme přitom v komerční galerii, která věnuje Jankowskému pouze jedno patro své do lukrativního centra turistického Berlína zasazené budovy. Myslím, že naposledy jsem tady viděl naleštěný třepot motýlích křídel rozmělněných antidepresivy z továrny na zázraky Damiena Hirsta. Dominující minimalistický model práce s white cube je v Jankowského přehledové výstavě doslova sražen na kolena. Kdo mohl kurátorovat výstavu, ve které jste nuceni se prodírat úzkými dřevěnými koridory, abyste viděli z odstupu ani ne jednoho metru zavěšené fotky, kde se zvuky videí mísí s trashovou popmusic, kde marně hledáte jakýkoli klíč výběru a rozmístění děl nad rámec snahy ukázat prostě úplně všechno? Jankowski si jako kurátorku vybral německou herečku Ninu Hoss, známou z posledních let z Petzoldova Fénixe nebo Corbijnova A Most Wanted Man. Pro Hoss se samozřejmě jedná o kurátorský debut. Převažuje síla gesta nad totální absencí kurátorských zkušeností a bohužel i schopností? A má vůbec smysl takovou otázku klást? Výstava samotná je zkrátka další typické Jankowského dílo, které můžeme číst jako kritiku systému komerčních galerií, kritiku institucí, kritiku uměleckého publika nebo jako vyčpělý remake svěžích tendencí, kterými Jankowski ohromoval už před více než dvaceti lety. Bez ohledu na to, kterou pozici zastáváte, máte možnost si mix filmových a uměleckých celebrit užít jako relativně povedený večírek, což byla pravděpodobně i základní představa o výsledku výstavy pro samotného Jankowského.

Skokem k jiné party. O pár měsíců později. V Curychu. Tentokrát se všichni vejdou dovnitř, zahájení se totiž neodehrává ve stísněných výstavních prostorách jedné z dvou hlavních výstavních prostor Manifesty, ale v monumentálním univerzitním lobby v budově od Gottfrieda Sempera tyčící se nad městem. Barů, tentokrát funkčních, je kolem dostatek, stejně jako DJ pultů a lehátek s výhledem na jezero. Všechno je připravené na večírek až do rána, ale když Jankowski s poslední pěticí otrlých tančí ve 2:15 ráno ve vyprázdněném univerzitním klubu, přichází ostraha a party rozpouští se slovy, že ve švýcarských institucích je zákonem povoleno zůstat jen do dvou hodin a že už byli více než shovívaví s přídavkem nadstandardních patnácti minut. Po krátké slovní přestřelce Jankowski odchází a drhne mezi zuby „ti Švýcaři…“.

Nina_Hoss_(Berlin_Film_Festival_2013)_cropped
Nina Hoss

Rozhodnutí oslovit Jankowského jako kurátora vyvolalo mnoho otázek a rozhodnutí organizovat Manifestu v Curychu všeobecné pošklebky napříč mezinárodní uměleckou scénou. Původní mise putovního bienále přicházet do míst s nerozvinutou infrastrukturou uměleckého světa a testovat tak nové scénáře komunikace prostředky současného umění působí v případě Curychu jako výsměch. Po mohutně kritizovaném Petrohradu Kaspera Königa, obviňovaném z ignorace vůči politickému kontextu putinovského Ruska, se může zdát, že Curych je nikoli jen další výstřední anomálií, ale potvrzením pravidla špatných rozhodnutí. Je ale také třeba vědět, že rozpočet Manifesty se z většiny generuje z prostředků hostujícího města („ti Švýcaři“). V rámci zahájení letošního ročníku byla nicméně představena příští lokace, jíž bude Palermo. Takže se zdá, že si nekončící kritiku tým Manifesty vzal k srdci a vrací se k původnímu záměru. Uvidíme.

Co ale ve skutečnosti, nad rámec propagandistické rétoriky na stránkách webu i katalogu Manifesty, znamená dnes bienále současného umění poté, co jsme prošli všemi možnými vlnami institucionální kritiky, post-institucionální kritiky, kritiky tzv. bienalizace umění a nekončících diskuzí o promíchání trhu a těchto původně deklarovaně nezávislých monstr-eventů? Jsme uprostřed bienálové sezóny. Před otevřením Manifesty jste se mohli koupat na Lidu po procházce nekončícím Arsenale a Giardini, abyste se o dva týdny později při pohledu na Reichstag propadli do virtuální reality Jona Rafmana na 9. Berlínském bienále. I Documenta 14 už na nás s ročním předstihem útočí ze všech stran stále intenzivnější diskuzí a publikační činností v časopisu South. Nic nás, hypernáročné a znalé diváky, úplně neuspokojuje. Documenta navzdory rétorice o poučení z Athén údajně opět jen kolonizuje, v Berlíně je spousta zábavy, ale přece jen by to prý chtělo ostřejší kritický hlas a hlavně lepší umění než ten post-trash, Benátky jsou povážlivě ovlivněné investiční politikou světa architektury a paradoxní neschopností architektů prezentovat svou práci formou výstavy, domeček z Lega je prý víc politicky angažovaný než cokoli, co vidíme na Manifestě, a nakonec je to celé jen Jankowského umělecký projekt, žádná pořádná kurátořina.

Znamená to všechno, že už máme po krk formátu bienále? Tedy formátu několikadenního výletu, při kterém běháte z jednoho místa na druhé, vidíte stovky děl, které postupně míň a míň vnímáte, a nakonec si nad aperolem nebo blyštivou sklenicí s deci vína za 18 švýcarských franků postěžujete komukoli, kdo je ochotný poslouchat, že to tentokrát zase nevyšlo?

maxresdefault
Hattori Hanzō

V Kill Bill: vol. 2 říká Billův bratr Budd nájemné vražedkyni Elle Driver: „Pokud budeš porovnávat meče od Hattori Hanzō, musíš je napřed srovnat se všemi ostatními meči, které kdy byly vyrobeny.“ Velkou oklikou tím chci říct, že jsme se naučili až příliš spoléhat na zjednodušující komparace, na hodnocení v uměle konstruovaném kontextu všech ostatních mečů. Problém ale je, že nemáme žádného Hattoriho Hanzō, se kterým bychom mohli tyhle přehlídky poměřit.

Jankowského Manifesta je jako jeho výstava v CFA (pardon za další zjednodušující srovnání) nepřehledná, pomocným rádoby teoretickým aparátem stokrát rozdělená do kapitol a tematických rámců v zoufalé snaze vysvětlit chaotický výběr umělců naprosto popírající možnost zhlédnutí celku.

Pro koho ale je taková Manifesta? Pro obyvatele globalizované vísky současného umění přijíždějící do Curychu na své v „busy“ programu pečlivě vyhrazené tři dny? Nebo si můžeme dovolit radikální ideu, že Manifesta v Curychu je ve skutečnosti pro jeho obyvatele? Dvě hlavní venue prezentující třicet nově vytvořených uměleckých děl a tzv. historická výstava reflektující z různých úhlů pohledu téma práce, spolupráce, participace; třicet po Curychu i mimo něj rozesetých výstavních míst, pracovišť lidí, kteří různými způsoby spolupracovali s vybranými umělci na vzniku nových děl; tzv. Pavilon reflexí, mohutná dřevěná stavba od studentů architektury ETH na curyšském jezeře s bazénem, barem a kinem, kde můžete každý den sledovat filmy popisující průběh jednotlivých spoluprací; obnovený dadaistický středobod světa Kabinet Voltaire se stodenním programem exklusivně přístupným pouze lidem, kteří se na něm sami rozhodnout participovat. Výčet, který do tří dnů nevměstnáte, ani kdybyste se rozkrájeli na kousky (což obecně nedoporučuji).

Obyvatelé Curychu jsou přímou součástí procesu vzniku projektu, jsou každý den konfrontováni s jeho realitou ve svém vlastním prostředí, mohou se v průběhu celého léta vracet a postupně navštěvovat jednotlivé sekce a díky velmi přátelské mnohoúrovňové rozvrstvenosti interpretace nových děl mohou skutečně uživatelsky přístupnou cestou pochopit jejich smysl a význam a jejich prostřednictvím proniknout do jinak hermeticky uzavřeného prostoru současné umělecké produkce. Být lokální, ať už to znamená cokoli, je mantra naší doby už léta a Jankowski zvládl lokalizovat mezinárodní uměleckou přehlídku monstrózních rozměrů. Dokázal s lehkostí, která je jinak jen stěží slučitelná s provozem instituce, jakou je Manifesta, vytvořit herní plán na mapě města, kde už po druhé hodině ranní musíte dopít drink a vypadnout z klubu, ať máte sil a chutí, kolik chcete. Manifesta ve Švýcarsku mohla být totálním nezdarem pod vedením profesionálního kurátora, se stárnoucím, ale elánu stále plným Jankowským je však výborným komentářem ke globální situaci umění i k našemu současnému jet-set nastavení. Zastavte se, vymyslete scénář performance a zajděte do Kabinetu Voltaire, užijte si Curych, pobavte se s místními lidmi, zaplavte si v jezeře a budete naráz schopni pojmout skutečný potenciál i na první pohled lehce nadbytečné historické výstavy. Váháte-li mezi Berlínem a Curychem, zkuste zvládnout oba, jen berte v potaz, že Manifesta není výstava na skok a Jankowski od vás chce, abyste se hlavně dobře bavili.


Pokud chcete vědět něco o samotných dílech, než pojedete do Curychu, nepotřebujete recenzi, stačí se kouknout na web Manifesty, a jste-li právě tohoto typu recenze chtivým divákem, doporučuji hyperkritický text Ingo Niermanna (autora Army of Love pro Berlínské bienále) na Art Agenda, nebo si kupte aktuální Art+Antiques s textem od Michala Novotného.


Manifesta 11. Evropské bienále současného umění / kurátor výstavy: Christian Jankowski / Curych / Švýcarsko / 11. 6. – 18. 9. 2016

Foto: Manifesta 11; archiv autora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *