Anarchostruktury v podání Martina Rajniše

Architekt Martin Rajniš realizoval na jaře letošního roku jednak přístřešek pro kavárnu na nádvoří Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, jednak ve spolupráci s kurátorem Rostislavem Koryčánkem připravil svoji rozsahem nevelkou výstavu v prostorách Jurkovičovy vily. Lukáš Václavík píše ve své recenzi mimo jiné o tom, s jakými úskalími musí výstavy v podobných "negalerijních" interiérech počítat a jak si s nimi kurátor poradil v tomto případě, nebo o tom, v čem je architektura Martina Rajniše specifická.

Martin Rajniš, skica

Anarchostruktury v podání Martina Rajniše

Přírodní materiály a návrat k „primitivním“ konstrukcím jsou společnými jmenovateli tvorby českého architekta Martina Rajniše. Jeho dílo letos prezentuje Moravská galerie v Brně v prostorách vily Dušana Jurkoviče a na nově otevřené terase Uměleckoprůmyslového muzea, kde byl v první půli dubna v souvislosti s veřejným workshopem realizován objekt Sloní břich. Vzhledem i konstrukcí se jedná o typický příklad Rajnišovy práce odkazující k archetypálním architektonickým principům. Z obyčejné kulatiny náletových dřevin zde vytvořil jednoduchou zakřivenou mřížku, která je uchycena k fasádě budovy a podepřena kůly.

O jejím estetickém působení by se dalo dlouho diskutovat a jistě se také diskutuje, nicméně význam této stavby spočívá v experimentu s neobvyklým materiálem v podobě neopracovaných kmínků a v konkrétní funkci, kterou má objekt plnit. Po dva roky bude v letních měsících dočasně sloužit jako stínící přístřešek pro muzejní kavárnu a návštěvníky terasy Uměleckoprůmyslového muzea. Zmíněná dočasnost je navíc pro Rajnišovu architekturu zásadní a myšlenkově souvisí s tzv. anarchostrukturami a jejich využitelností v architektuře. Tím projekt Sloní břich navazuje na Artefakt v Praze-Kyjích a Dóm chaosu v Praze-Dejvicích, které jsou rovněž založeny na práci s nevšedním materiálem a s entropií a chaosem v konstrukcích.

Pomyslné pokračovaní slona v podobě jeho chobotu se pak od konce dubna nachází v Jurkovičově vile, kde je Rajnišově tvorbě věnována výstava s názvem První architektura. Jejím kurátorem (a vedle Martina Rajniše a Tomáše Kosnara také spoluautorem) je Rostislav Koryčánek.

Výstava je instalována ve třech místnostech. Hlavní část se nachází v patře, v prostoru Jurkovičovy pracovny a ateliéru, další v přízemí, v původním salonu. Tento oddíl je patrně úvodní, protože obsahuje informační panel k výstavě, obrazovku prezentující instalaci sloního břichu a jeho pokračování – tedy zmíněný chobot – uprostřed místnosti. Po zakoupení vstupenky jsem však byl poslán do patra, kde jsem vyslechl stručný výklad průvodkyně k jednotlivým Rajnišovým skicám, a až po té zaveden do přízemí k chobotu. K hlavní části jsem se tedy následně musel vracet výstupem po schodišti. Návštěvník si tak sice může zpestřit výstavu prohlídkou samotné vily, nicméně řešení je to nešikovné a znesnadňující orientaci.

Výstavy v budovách tohoto typu jsou obecně problematické. K podobné situaci dochází i v dalších vilách či domech zpřístupněných veřejnosti a vedených jako památníky významných osobností. Poněkud stísněné prostory a nevhodné dispozice sloužící původně k bydlení nemohou fungovat jako plnohodnotné galerie. Autoři a kurátoři jsou tak nuceni ke kompromisním řešením a jisté skromnosti, zvlášť co se týče výběru a počtu vystavených děl. Architektonické a výtvarné provedení často doprovází požadavek celkové jednoduchosti, i když s ním se autoři aktuální výstavy v Jurkovičově vile vypořádali velmi dobře.

Důmyslně řešená je především hlavní část ve dvou horních místnostech. Kolem 150 maloformátových skic je zasazeno do dřevěných mřížek připomínajících křehké japonské příčky z „shoji“ papíru, které jsou v interiérech používány k dělení jednotlivých místnosti. Každá mřížka obsahuje 16 skic na každé straně a popisky ve spodní části. Jejich umístění téměř u země je však velmi nevhodné a nutno podotknout, že tento „trend“, či spíše neduh, se v místních institucích objevuje čím dál častěji. Autoři výstavy tak návštěvníka nutí neustále se ohýbat a nevědomky se tak vystaveným dílům klanět.

Naproti příčkám jsou zarámované rozměrné nákresy v dřevěných stojanech, přičemž vše je velmi dobře nasvícené. Rafinovaně jsou řešeny doprovodné texty a Rajnišovy citáty na poloprůsvitném papíře, které jsou nalepeny na okenních tabulích. Právě transparentnost v kombinaci s výhledem do zeleně a vhodná výška zpříjemňuje jejich čtení.

Texty jsou doprovázeny skicami, které jsou pro Rajniše „druhem tvůrčí euforie“ a mají dokládat jeho úsilí o revizi architektury vycházející z nového vztahu k člověku, společnosti a přírodě. I proto je vystavena Rajnišova tvorba ze začátku nového milénia, kdy se v roce 2001 vrátil k tvůrčí práci. Stalo se tak po cestě kolem světa, na kterou se vydal v roce 1996 a přerušil tak úspěšnou kariéru architekta atelierů SIAL nebo Shape a realizace velkých projektů jako například pražský obchodní dům Máj. Během cestování byl silně inspirován a ovlivněn exotickými kulturami a jednoduchými konstrukcemi jejich staveb, rostlinnou říší, biologickými strukturami či utvářením krajiny. Na základě těchto zkušeností odmítl stávající zavedené postupy a přehodnotil roli architekta ve společnosti.

Pospolu jsou prezentovány realizované i nerealizované projekty z ČR i ze zahraničí. Je bezesporu zajímavé sledovat, jak se pomocí poměrně jednoduchých kreseb vyvíjel památník Járy Cimrmana v Příchovicích nebo jak architekt postupně zjednodušoval věž Doubravku v Praze-Kyjích do aktuální podoby připomínající ženské pozadí. Až trochu zamrzí, že se některé projekty nedočkaly realizace, zvláště zábavní park Botanikus s návrhem stavby ve tvaru velryby a s atrakcemi v podobě stromů. Stejným případem jsou tzv. klimatrony pro stavby na Bali, důmyslné pláště udržující stálé klima v budově. Vystaven je také soubor několika návrhů mostů organických i ryze technických konstrukcí či rodinných domů a rozlehlých komplexů, jako je například Holiday Resort Kácov. Do všech představených projektů se zřetelně promítají hlavní myšlenky a principy Rajnišovy tvorby, především požadavek souladu s krajinou a přírodou. Zvláště o tom vypovídají jednoduché konstrukce – anarchostrutury organických forem z přírodního materiálu.

Vedle u návštěvníků jistě populárních anekdot ze života tvůrce průvodkyně zdůrazňovala souvislost mezi výstavou a osobností Dušana Jurkoviče. K tomu bezpochyby dochází na úrovni výtvarného řešení, které výstavu spojuje s expozicí o Dušanu Jurkovičovi a zároveň je v souladu s celkovým charakterem stavby. Rovněž doprovodné texty zmiňují, že „výstava nově tematizuje“ Jurkovičovu práci, kurátor však bohužel téma dále nerozvíjí a jen stručně konstatuje, že se i Jurkovič nechával inspirovat lidovou architekturou a uměním. Po obsahové a odborné stránce mi tak ve výstavě chybí přidaná hodnota a není od věci se ptát, zda zhlédnutí skic stojí za vstupenku v ceně standardní prohlídky vily. Sice si návštěvník prohlédne to nejlepší z domu, příliš se však nepočítá s divákem, který vilu notoricky zná a přijde se podívat čistě jen na výstavu. Jistou satisfakci může snad přinést publikace, která však není katalogem k výstavě, ale monografií vydanou architektonickou kanceláří Martina Rajniše. Obsahuje hlavní tvůrčí východiska, zásady a myšlenky autora, popis a fotografie realizovaných projektů nebo snímky z cesty kolem světa jako hlavního inspiračního zdroje.

Jedná se o jinak lehce dostupné informace, jež by ovšem měly být obsaženy i ve výstavě jako takové, stejně jako konfrontace skic s finálními realizacemi nebo hlubší uchopení Rajnišovy tvorby. Toto komplexnější pojetí by však jistě vyžadovalo velkorysejší výstavní prostory a možnost prezentace většího počtu objektů. Co se ovšem organizátorům jak po grafické, tak informační stránce podařilo, je leták formátu A5, který je ve skutečnosti rozměrnou skládačkou obsahující reprodukce téměř všech vystavených skic, anotaci a interview. Snad tedy naláká co nejvíce návštěvníků, podle personálu „zájem o výstavu je“.


Martin Rajniš / První architektura / kurátor výstavy: Rostislav Koryčánek / Jurkovičova vila / Moravská galerie v Brně / Brno / 29. 4. - 6. 11. 2016

Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Lukáš Václavík | Narozen 1986, vystudoval Srovnávací uměnovědná studia a Management v kultuře na ÚHV FF MU a od roku 2014 pokračuje v doktorském studiu na Semináři dějin umění FF MU. Ve své disertační práci se zaměřuje na knižní ilustraci a umění 19. a poč. 20. století. Pracuje ve Vile Tugendhat a Vile Stiassni v Brně, publikoval v magazínu Musicologica či ve sbornících Forum Brunense.