Artalk.cz

Proměna figury v Městské knihovně

Zuzana Krišková považuje aktuální výstavu Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914 kurátorů Petra Wittlicha a Sandry Baborovské v Galerii hlavního města Prahy za nebývale komplexní a inspirativní pro současného diváka. Jediné, co autorce schází, je katalog, který ani po bezmála třech měsících trvání výstavy dosud nebyl vydán.

Druhou recenzi, kterou publikujeme paralelně, výstavě věnovala Hana Rousová.

MG_3227-1060x707

Proměna figury v Městské knihovně

Po sérii retrospektivních výstav zaměřených na jednotlivé osobnosti působící na naší výtvarné scéně především v šedesátých letech (Květa Pacovská, Milan Grygar, Jan Kubíček) a letech porevolučních (Milena Dopitová, Ján Mančuška, Petr Nikl) přichází Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně s výstavou Neklidná figura s podtitulem Exprese v českém sochařství 1880–1914 představující sochařství přelomu 19. a 20. století.

Toto období s sebou přineslo rozkvět výtvarného umění a sochařství především. Odmítání historismu a eklekticismu předešlé doby šlo ruku v ruce s novými požadavky na umělecké hodnoty, které byly spatřovány v moderním výrazu se silnou naturalistickou a symbolistickou orientací. Čeští sochaři vzhlíželi k Francii, kde se odehrávalo nejdůležitější umělecké dění té doby. Auguste Rodin jakožto průkopník nového cítění ovlivnil sochařství na dlouhá desetiletí dopředu. Jeho pražská výstava v roce 1902 definitivně poznamenala směřování nastupující generace sochařů a určila, jak píše jeden z autorů výstavy, profesor Petr Wittlich, v doprovodném průvodci, že „byl sochaři přiznán nárok na genialitu a schopnost tvořit samotnou uměleckou mateřštinu“ [1]

[1] Petr Wittlich, Neklidná figura exprese v českém sochařství 18801914, Průvodce výstavou, nečíslováno.

.

Sebevědomý vzestup českého sochařství, nacházejícího se po několik desítek let ve fázi stagnace, byl dán výraznými osobnostmi, které se zde v té době vyprofilovaly. Zásadní postavou pro české moderní sochařství se stal Josef Václav Myslbek, jehož model pro sochu Stálost ve smýšlení (1880–1884) otevírá celou expozici. Velkoformátové kresby, které vystavené sochy doprovázejí, zastupují ty exponáty, které nebylo možné z různých důvodů v GHMP představit. Myslbek, pedagog celé nastupující generace, je logicky umístěn na počátku. Svým dílem propojil nový požadavek realismu s citem pro monumentalitu, čímž posunul sochařství blíže moderní době a uvolnil tak soudobou představivost projevující se v nové komplexnosti pojetí lidské figury. Myslbek představuje tradici, pro kterou bylo toto téma klíčové. „Ideál krásného lidského těla jako vrcholného tématu sochařské práce se stal hluboce zakořeněnou představou o nejlepším spojení obsahu a formy, jakého může sochař dosáhnout“ [2]

[2] Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Praha 1978, s. 13.

. Už v generaci Myslbekových žáků je postoj k lidské figuře diferenciován v souladu s dobovým tíhnutím k expresivitě výrazu.

MG_3141-707x1060

Druhý sál galerie představuje jeden z pomyslných vrcholů celého tohoto ambiciózního projektu. Naplno se v něm rozvinula imaginace architekta výstavy Dominika Langa. Lang, který za sebou má již několik architektonických řešení výstav (aktuálně jde například o expozici ve Veletržním paláci v Praze věnovanou Zdenku Rykrovi), zde dosáhl jednoho ze svých nejlepších výsledků. Problémem na sochařských výstavách bývá nejčastěji právě instalace, při které jsme zvyklí vnímat sochy posazené staticky na soklech bez větší interakce s okolím. Při této příležitosti Lang rozvinul několik „sochařských vtipů“, jejichž vyznění přispívá k oživení tématu i revizi obvyklé výstavní praxe. S vystavenými exponáty si doslova „hraje“ po svém, jako by nebyl ovlivněn tím, jak jsou sochy ve většině případů instalovány. Již v prvním sále jsou klasické podstavce nahrazené dřevěnými bednami, které působí, jako by z nich byly vystavené sochy nejprve vyjmuty a následně na ně nainstalovány. Lang snímá sochy z jejich nedotknutelných piedestalů, a tím nás přivádí k jejich jinému, civilnějšímu vnímání.

Architektonické řešení druhého sálu přináší progresivní řešení, při kterém jsou sochy naaranžovány do působivého sousoší na pomyslné sochařské točně. Vedle sebe se tak ocitají symbolistické sochy Bohumila Kafky, Ladislava Šalouna nebo Josefa Mařatky a jejich celoživotního vzoru Augusta Rodina v kompozici se slavným dílem Kovový věk (1876). Díky tomuto hravému rozvržení se sochy ocitají v nové souvislosti bez hierarchického řazení, přičemž všechny na jednom ohraničeném území působí jako kompaktní celek. Naproti nim je představeno dílo Františka Bílka, separováno od ostatních a nezasazeno do středové kompozice, čímž je mu v souladu s tradičním uměleckohistorickým výkladem přiřknuta pozice ojedinělého solitéra.

O další osvěžení se autoři výstavy postarali zařazením velkoformátového tisku, kterým naznačují vybočení z akademické linie a také možné pokračování výstavy. Tisk představuje exponáty z výstavy Francouzské sochařství, která proběhla v pražském Mánesu v roce 1914 a stala se na dlouhou dobu poslední výstavou prezentující soudobé výtvarné tendence v čele s díly Alexandra Archipenka, Raymonda Duchampa-Villona nebo Constantina Brancusiho, s doplněním o sochu Pabla Picassa, která nebyla součástí tehdejší výstavy, ale symbolizuje kubistické směřování, jehož příkladem je v dané části expozice dílo Otty Gutfreunda.

MG_3210-1060x707

Následující oddíl výstavy je věnován pomníkové tvorbě, která byla počátkem minulého století velmi diskutovaným tématem spojeným se sílícím národním uvědoměním. K vidění jsou zde pomníky nikdy nerealizované a v celkovém pojetí značně odvážné, ať už jde o Bílkovy návrhy pomníku pro Bílou Horu, který je zde nainstalován v podobě poházených fragmentů, nebo model jezdecké sochy pro Žižkův pomník od Jana Štursy, který rekonstruoval sochař Dušan Zahoranský, pro nějž jsou momentálně historické sochařské realizace ve veřejném prostoru jedním z hlavních témat tvorby. Zajímavě je řešena část věnovaná Šalounovu staroměstskému pomníku Jana Husa, kdy architekt výstavy nechal celou místností procházet onu legendární siluetu, která byla na náměstí vytvořena před vztyčením samotného sousoší. Pomník Palackého od Suchardy je zde prezentován prostřednictvím několika úlomků, jež jsou umístěny na dřevěné konstrukci imitující původní tvar pomníku, tak jak ho můžeme nalézt na Novém Městě v Praze.

Poté výstava diváka seznamuje s dalším směřováním a vývojem figury v pojetí českých sochařů, ať už jde o tvorbu Josefa Mařatky, vyškoleného u Rodina, či ikonické plastiky Jana Štursy a Bohumila Kafky. Sochaři se v tomto období přesouvají od symbolismu a naturalismu předchozí etapy k civilistním tématům práce nebo koupání. Tím se figura uvolňuje a směřuje k novému humanistickému ideálu a monumentalismu, jak je naznačeno v závěru hlavami z Nové radnice od Mařatky.

Menší sály, které tvoří závěr výstavy, představují dekorativní plastiku a její využití v architektuře, medailérské tvorbě a plaketě. Opět díky architektonickému řešení z instalace vybočuje model plastiky Práce z Hlávkova mostu od Štursy. Mohutná dřevěná konstrukce korespondující s rozměry výsledného sousoší zde nese jednotlivé části celku a má veskrze konceptuální charakter. Plastika, kterou v běžném městském provozu není možné vnímat zblízka a pozorně, je zde prezentována tak, abychom ji mohli nově ocenit v jejích detailech.

MG_3222-1060x707

Široký záběr sochařské tvorby je v rámci výstavy zpracován v obdivuhodné komplexnosti, což je dáno bezesporu i tím, že pro autora výstavy Petra Wittlicha jde o celoživotní téma. Ve spolupráci kurátora s architektem vznikla instalace, která by mohla ovlivnit i podobu budoucích sochařských výstav u nás. Je tvořena intuitivně, bez záměru diváka přespříliš vzdělávat množstvím odborných textů. Nenajdeme zde téměř žádné vysvětlující komentáře ani výklad historických souvislostí. Tento přístup by mohl být vnímán jako málo vstřícný k divákovi, ale není tomu tak. Množství interpretativních textů často omezuje vlastní iniciativu návštěvníka, pokud jde o pochopení daného tématu. Bere mu přirozenou schopnost vnímání a nabízí už předem vytvořená schémata. V případě této výstavy jsme ponecháni jen ve společnosti soch, které samy výmluvně charakterizují dobu, jež dala v rozmezí 24 let vzniknout několika souběžným tendencím, jejichž stěžejním zájmem bylo zpodobnění lidské figury. Kurátoři ukazují české sochařství ve fázi neuvěřitelně plodné syntézy dobových proudů a především vzestupu nově nabytého sebevědomí českých umělců v době, kdy bylo možné poměřovat se s Francií, která tehdy udávala výtvarnému snažení směr.

Jestliže hlavním záměrem projektu Neklidná figura bylo „obnovit zájem českého publika o mimořádně kvalitní část naší kulturní tradice a poukázat na příklady, které mohou být stimulující i pro současnost“, autorům výstavy se to bezesporu povedlo. V době, kdy se živě diskutuje o roli pomníku v českém veřejném prostoru a o životaschopnosti realistického sochařství a portrétu vůbec, je zde představena linie sochařské tvorby, která by se dala považovat za téměř zapomenutou a současnosti vzdálenou.

MG_3237-1060x707

Co by tedy mohlo být oním stimulem pro naši současnost, která je ve všech ohledech diametrálně odlišná od zde představeného období? Není jím ani touha po vystoupení z provinčnosti a už vůbec ne zaměření se na národní témata. Z pohledu dneška je zajímavý přístup k soše, který byl ze všeho nejvíce senzuální. Figura sloužila jako seismogram doby – proměňovala se s ohledem na společenské klima. Nejprve ji vidíme myslbekovským prizmatem důstojnosti a ideálu, postupně se rozkládá na dílčí emoce a činnosti, až se uzavírá a navrací do prvotního pevného bodu, a to pod vlivem nového humanismu. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech bylo u nás téma figury stále živé, postupně se vyčerpalo a dnes se jen malé procento sochařů o figuru a její možnosti stále zajímá. V současnosti není možné požadovat návrat k figuře, spíše jde o tu stránku tvorby přelomu 19. a 20. století, která se snažila postihnout skrz sochu širší spektrum problémů a nezaměřovat se jen na čistou vizualitu. Jde o komplexnost vnímání a citlivost k aktuálním tématům, která mnohdy v současném uvažování schází.

Výtkou by snad mohlo být jediné, a to, že k výstavě ještě stále nevyšel katalog, a prozatím není jisté, kdy k tomu dojde. Je u nás neblahým zvykem, že katalog není automaticky připraven v den vernisáže, ale mnohdy se objeví na pultech galerijních obchodů a knihkupectví až dlouho po skončení výstavy. To je problém jak pro návštěvníky, tak pro instituci pořádající výstavu. Po zhlédnutí zdařilé expozice je divák navnaděn si katalog koupit, ale těžko mu toto nadšení vydrží i několik měsíců od návštěvy galerie.



Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 18801914 / autoři koncepce: Petr Wittlich, Sandra Baborovská / kurátorka výstavy: Sandra Baborovská / Galerie hlavního města Prahy / Městská knihovna / Praha / 4. 5. 2016 – 25. 9. 2016

Foto: Galerie hlavního města Prahy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *