Artalk.cz

O chytré horákyni

V Athénách žijící umělkyně Anja Kirschner připravila ve spolupráci s organizací Are výstavu v Galerii UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, která prezentuje její aktuální tvůrčí zájem prostřednictvím uměleckých děl spřízněných umělců, přičemž zachycuje průběh dosud neuzavřeného výzkumu. Přístup i konkrétní hypotézy autorky jsou bezesporu inspirativní, způsob jejich prezentace však není ve všech ohledech ideální.

12

O chytré horákyni

Výstava v Galerii UM na VŠUP v Praze 5 nesnadných kusů + otevřený případ má poměrně netradiční formát a její koncepci pravděpodobně nelze spolehlivě hodnotit podle běžných měřítek. Projekt zahrnuje jednak výstavu, jednak průběžný a dosud neukončený výzkum „života a díla“ české režisérky, scenáristky, scénografky a kostýmní návrhářky Ester Krumbachové. Jeho autorka, Anja Kirschner, je umělkyní, nikoli kurátorkou. Ne že by splývání rolí umělce a kurátora nebyla v současném umění běžná věc, nicméně jak mi Anja Kirschner v rámci našeho rozhovoru řekla, její ambice a motivace jsou jiné, než jaké můžeme očekávat od kurátora (přičemž je víceméně jedno, zda se ve zbytku času zabývá výhradně kurátorstvím, nebo spíše vlastní uměleckou tvorbou). A právě to je třeba vzít v potaz, než výstavu s povzdechem odsoudíme jako nesrozumitelnou a před v projektu nezainteresovaným divákem takřka hermeticky uzavřenou.

Turista, kterého v parném červencovém odpoledni shodou náhod zavede do galerie knižní průvodce dostatečně výstřední na to, aby o podobných výstavních prostorech vůbec informoval, bude jistojistě velmi zmaten. Projde se mezi díly Anji Kirschner blízkých umělců, jako jsou Adam Chodzko, Constantinos Hadzinikolaou, Stephan Dillemuth či kolektiv Nova Melancholia a Dora Economou, stráví pár minut před monitory s českými filmy nové vlny 60. let režisérů Věry Chytilové či Jaromila Jireše, na nichž se podílela Ester Krumbachová, a možná si i přečte doprovodný text. Troufám si však tvrdit, že moc moudrý z toho nebude. Tištěné materiály k výstavě sice něco málo o projektu prozradí – o spojitosti mezi jednotlivými vystavenými pracemi tisková zpráva říká, že „se zabývají koncepty ´pobytu za scénou´ a pohledu na druhého člověka skrze vlastní díla a skrze ´hrůzu´, která možná vznik těchto děl doprovázela“ – nicméně aby náš turista rozklíčoval, co se tím myslí, musel by být vybaven takřka nadpřirozenou sensitivitou. Jasnější indicie totiž organizátoři neposkytují, a ať už bylo ambicí autorky výstavy cokoli, v tomto ohledu se bezesporu dalo udělat trochu víc.

3

Avšak aby člověk pochopil, že se projekt vlastní expozicí nevyčerpává, na to nemusí být nijak mimořádně bystrý, a pokud aspoň něco, tak právě toto se z letáku dozví. Dojde mu, že nejspíš propásne dvojí reprízu performance skupiny Nova Melancholia spočívající v recitaci veršů ze sbírky Ectoplasms (1986) řeckého básníka Miltose Sachtourise, ani neuvidí nejnovější film Anji Kirschner Moderation (2016) zkoumající společné znaky hororových filmů vzniknuvších v nikoli nepodobných politických situacích několika různých zemí. Těžištěm výstavy, která se navíc v průběhu času různě proměňuje, však není představit divákovi „finální produkt“ ve formě uceleného souboru děl a komunikovat jím „hotové“ sdělení. A že něco divák prošvihne, až tak nevadí. Zároveň projekt není primárně určen zbloudilým turistům, ale v první řadě těm, u nichž existuje šance, že by se do něj mohli aktivně zapojit. Anja Kirschner a Are cílí na studenty a všechny ty, kteří se na UMPRUM pravidelně vyskytují, a právě ve spojení s tímto specifickým kontextem má výstava smysl. Autorka návštěvníky vyzývá, aby se společnými silami pustili do bádání o Ester Krumbachové, výrazné osobnosti českého filmu, které podle organizátorů dosud nebyla věnována dostatečná pozornost.

Výběr prací na výstavu není nijak definitivním a vychází z momentálního tvůrčího zájmu autorky: díla volí na základě osobní preference a jejich veskrze intuitivní interpretace, v níž spíše než o celkovou analýzu jde o rozpoznání velmi subtilních náznaků souvztažnosti s její vlastní prací. V tvorbě svých kolegů hledá hororové prvky, přičemž horor v jejím pojetí nemusí představovat jasně vymezenou žánrovou kategorii, jak ji známe ve filmu (i když jak už bylo řečeno, i tou se ve své práci zabývá), ale spíše experimentální charakteristiku, která nemá být ve vztahu k popisovanému předmětu vyčerpávající, nýbrž má podchytit určitou virtuálně přítomnou obsahovou rovinu a tím ji aktualizovat. Zdá se, že pro Anju Kirschner jako kurátorku je slovo „hororový“ přívlastkem sloužícím k výkladu díla, které latentně odráží specifické podmínky svého vlastního vzniku, tedy neklidnou společenskou realitu v době určitých politických a/nebo ekonomických změn. Prostřednictvím této spojnice dává umělkyně/kurátorka do souvislosti filmy (u nichž nejspíše lze mluvit o hororu v tradičním významu), které vznikly v Řecku v období nazývaném metapolitefsi, v Egyptě v průběhu vlády Muhammada Anvara as-Sádáta či v Československu v 60. letech – tedy právě filmy, na nichž se podílela Ester Krumbachová. A k tomu na výstavě přidává zcela současná díla, která navzdory dlouhým časovým úsekům, jež je dělí od o desítky let starší filmové tvorby, všechna obsahují onu nevyřčenou hrůzu implicitně a dost možná nevědomě odkazují k vnějšímu napětí.

1

Jednotlivé prezentované práce společně potvrzují přesvědčení Anji Kirschner, že každé dobré umělecké dílo se nějakým způsobem vztahuje k okolnímu prostředí – aniž by bylo otevřeně politické. V nedávném rozhovoru pro rumunský magazín Revista-ARTA řekl Jiří Kovanda, že jeho performance jsou “poeticky politické”, nicméně nejde o vyloženě politická prohlášení. Takové tvrzení by však v případě přístupu Anji Kirschner (a tuším, že je tomu tak i u Kovandy) poněkud rozmělňovalo pravou podstatu věci: řekneme-li, že je něco poeticky politické, nikoli politicky politické, vyplývá z toho, že je to politické vlastně jen trošku, úplně neškodně. Myslím, že je třeba být radikálnější: tvorba Jiřího Kovandy, Anji Kirschner i jí vybraných umělců je zkrátka politická, ovšem tím se nevyčerpává a je tedy možné v ní nacházet významy relevantní i v jiných kontextech.

Výstava v Galerii UM je spíše úvodem do projektu než velkým finále. Anja Kirschner je teprve na začátku výzkumu o Ester Krumbachové, v němž chce pokračovat ve spolupráci se studenty. A zároveň i výstava samotná je spíše pokusnou konstelací, která je dokladem jedné z fází procesu zkoumání a tvorby. Jde o praktický experiment, který může pomoci potvrdit nebo vyvrátit jisté hypotézy a právě tím se liší od množství „výzkumně“ orientovaných výstav, které prezentují množství podpůrného, „důkazního“ materiálu a dokumentace ilustrující nějaké (pracovní) teze. Anja Kirschner naproti tomu dosavadní průběh své práce představuje pomocí názorné ukázky primárních zdrojů, z nichž její myšlenky vycházejí, přičemž tato vystavená umělecká díla vstupují do vzájmeného dialogu a svébytným způsobem formulují určité myšlenky. Tento způsob zpředmětnění pozadí probíhajícího procesu je potenciálně zřejmě mnohem životaschopnější než galerie přeplněná stohy fotografií a textů, kterými se ani sebehouževnatější divák nevydrží dlouho probírat. Důležité však je připustit, že jde zkrátka o výstavu. Problém tedy možná tkví v až příliš kategorickém odmítnutí tradičního galerijního schématu: výstava chce být „scénou, zákulisím, auditoriem a vyšetřovací místností“, podle toho, co se v ní zrovna odehrává, a mimo jiné odmítá i klasickou vernisáž. Chce být tím vším, ale ničím z toho tak docela. Řeklo by se oblečená neoblečená jako chytrá horákyně. Důvody, proč tomu tak je, jsou pochopitelné a nikoli zanedbatelné, současně ale právě skutečnost, že jde o výstavu uměleckých děl jiných umělců, je na tom celém zajímavá.

4

Projekt Anji Kirschner je inspirativní svým přístupem k umělecké tvorbě současnosti i minulosti, v němž interpretativní a výzkumnou rovinu doplňuje rovina kreativní, ať už na úrovni originálního pojmosloví, nebo vlastní umělecké tvorby. Autorka spojuje umělecká díla do neukončené sítě a podobným způsobem pracuje, pokud jde o volbu spolupracovníků: spolu s Are vytváří Anja Kirschner nové vztahy a mimo jiné i v tom tkví politický aspekt projektu. Hlavní motivací umělkyně není zprostředkovat divákovi konkrétní sdělení, mám však dojem, že větší otevřenost vůči galerijní stiuaci a vstřícnější komunikace s návštěvníkem by výstavě neubraly na zajímavosti (jak to někdy bývá), naopak by ji bezpochyby podpořily a možná by tak bylo možné nadchnout pro věc i někoho, kdo se za celou dobu přišel podívat pouze jednou. Ve výsledku není důvod, proč by výstava nemohla být trochu víc výstavou.


Adam Chodzko, Stephan Dillemuth a studenti UMPRUM, Constantinos Hadzinikolaou, Anja Kirschner, Nova Melancholia s Dorou Economou / 5 nesnadných kusů + otevřený případ / kurátorka: Anja Kirschner / Galerie UM / Praha / 8. 6. – 30. 7. 2016

Foto: Peter Fabo

Komentáře

  1. Nepamatuju se, že bych použil právě tenhle termín – poeticky politické. V češtině bych to rozhodně neřekl. Spíš to vzniklo nedorozuměním díky mé chabé angličtině, rozhovor se přepisoval z mluvené řeči bez mé autorizace. Nicméně z celého úryvky vyplývá jasně, co jsem měl na mysli.
    My target is not political issues on the first level. My performances are political in a subtle way, they are poetically political. I don’t want to be political, make political statements. I believe that art statements are more important than political statements. Politics is a small part of us. There are more important aspects of human life than this.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *