Artalk.cz

Rébus Kasalicky

Luisa Kasalicky, umělkyně českého původu žijící v Rakousku, vystavuje v pražské Polansky Gallery své práce, jejichž společným jmenovatelem není podle recenzentky Alžběty Cibulkové materiál, konkrétní motiv či rozpoznatelný rukopis, ale jejich vnitřní příbuznost s médiem malby a způsob, jakým se vztahují k minulosti a materiálnímu světu, který nás obklopuje.

Luisa-Kasalicky-v-Polansky-Gallery_12-1060x893

Rébus Kasalicky

Při procházení výstavou v pražské Polansky Gallery by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o skupinovou prezentaci a ne o umělecký projekt jednoho autora. Je to dáno především formální různorodostí vystavených děl, seskupením mnohotvárných výrazů a gest, ale také nejasností jejich čtení. Promlouvají k nám totiž vizuálním jazykem, který se neváže k nějakému racionálnímu uvažování nebo k objektivnímu sdělení, a zároveň nepůsobí nijak výrazně na naše emoce. Jde o jazyk materiálů, věcí a jejich fragmentů, které se objevují jak ve společenské, tak i v autorčině osobní paměti. Tímto jazykem, působením věcí a jejich vztahem k lidskému vnímání se Luisa Kasalicky (1974), pražská rodačka žijící a působící ve Vídni, zabývá soustavně po celou dobu své umělecké dráhy. Kromě rakouské metropole jsme její tvorbu mohli v minulosti vidět například na výstavách v Mnichově, Londýně, Tel Avivu a v roce 2011 také na výstavě Luxury Goods v Domě umění města Brna.

Pokud se podíváme do minulých výstav Luisy Kasalicky, ve kterých přetvářela galerijní prostor pomocí velkorysých geometrických instalací složených ze srolovaných koberců, kovových tyčí a jiných materiálů v jedno umělecké dílo, a porovnáme je se současnou výstavou Synonym for Group 5, všimneme si jistého rozdílu. Díla jsou zde nainstalována překvapivě tradičním způsobem, umístěna na obvodové zdi galerie tak, že si je prohlížíme postupně jedno po druhém. Autorka zde tedy zřejmě opustila pojetí uměleckého díla jako specifického prostředí, jímž divák prochází, a zvolila „skromnější“ přístup postupného čtení. To, že jsou díla umístěna na zdi, nás však nemusí překvapit, jelikož i přes zmíněné umění instalace, které nám v některých případech mohlo připomenout slavný Proun room Ela Lisického, vychází tato umělkyně především z malby. Malbu a grafiku také vystudovala na vídeňské Akademii výtvarných umění a ve své práci ji stále využívá – ať už tradičním způsobem, kdy tvoří rozměrná abstraktní plátna, jež jsou prodchnuta silným malířským gestem a výraznou barevností, nebo i způsobem netradičním či experimentálním, kdy převádí barvu, tahy a linie do trojrozměrné podoby. Výstava v Polansky Gallery na jednu stranu jakoby přímo reprezentovala a podtrhovala dnes již všeobecně přijímanou skutečnost, že nelze dělit nebo třídit umění podle jednotlivých médií, neboť techniky, materiály a způsoby komunikace se navzájem prolínají a hranice mezi nimi nejsou nijak ostře vymezené. Na druhou stranu i přesto, že zde kromě jedné malby na plátně vidíme objekty zavěšené na zdi, kresby, vyšívanou textilii nebo fotografii, přístup této umělkyně stále vnímám jako veskrze malířský, přičemž se její práce odvíjí od formy klasického závěsného obrazu.

Luisa-Kasalicky-v-Polansky-Gallery_13-1060x707

Jako obvykle zde Luisa Kasalicky využívá materiálů jako je plech, dřevo, sádra, kov nebo molitan, které neobvyklým způsobem kombinuje, natírá, slepuje či stlouká dohromady a vytváří z nich svébytné celky. Podle spisovatelky a kritičky umění Helen Chang kombinuje Kasalicky elementy a útržky z interiérů našeho všedního života, z domova, obchodu či kanceláře do zvláštních forem, asambláží a objektů, kdy ji zajímá psychologická kvalita těchto materiálů a příběhy, které se za nimi skrývají. Tyto příběhy, se kterými si pomocí skládání a spojování fragmentů věcí a jejich povrchů hraje, se nám mohou vyjevovat skrze naše vzpomínky a zkušenosti, ale často zůstávají ukryté či nepostižitelné. V doprovodném textu nám tento aspekt přibližuje kurátor Zdenek Felix, když uvádí: „Vyskytují se tu části kovového nábytku, okapů, krytin, pokojových dekorativních lišt, většinou ovšem zlomkovité a v záhadných souvislostech. Jedná se o dvou a třírozměrné rébusy se skrytými významy a biografickými souvislostmi.“ Díky propojení ready-made prvků a úlomků z interiérů s citlivým užitím klasických uměleckých prostředků dospívá Kasalicky ke zvláštní estetice, kde se mísí jemnost s hrubostí, geometrické s organickým či industriální s domáckým. Pokud bychom vztáhli její práci k českému prostředí, mohli bychom vidět jistou podobnost s tvorbou Ladislava Jezbery, a to především v užití industriálních materiálů a v architektonické práci s prostorem. Jezberova díla jsou však na rozdíl do těch jejích více propojena s vědou a racionálním uvažováním. Snad ještě více vidím určitou podobu v přístupu Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova, kteří se stejně jako Kasalicky obrací k materiálním fragmentům minulosti, spojují je dohromady a vytvářejí z nich objekty či instalace, čímž je vnášejí do nových kontextů.

V textu k výstavě je také kladen poměrně velký důraz na její práci s ornamentem. Felix dokonce označuje nejrozměrnější dílo na výstavě za ornamentální práci s tématem rozpadající se hvězdy a poukazuje na přechod v pojetí ornamentu od abstrakce k emblému. Kasalicky ve své tvorbě využívá asociací, které v ní vyvolávají části všedního prostředí, a stejně tak pracuje s působením abstraktního znaku či ornamentu, který nás nenechává lhostejnými a při pohledu na nějž se nemůžeme zbavit nutkání jej přirovnat k něčemu, s čím jsme již v minulosti setkali. Nemůže existovat sám o sobě ve vzduchoprázdnu – vždy je obklopen nespočtem souvislostí a vztahů, na jejichž základě díla autorky vznikají.

Luisa-Kasalicky-v-Polansky-Gallery_04-1060x707

Pojem rébus mi pro tvorbu této umělkyně přijde velmi příznačný. Nehledě na obsahovou stránku totiž některá díla opravdu připomínají přesmyčku, nebo spíše hlavolam. Jako příklad můžeme zmínit objekt zavěšený na zdi složený z několika materiálů, jež jsou díky tmavě hnědému nátěru nesnadno rozpoznatelné. Po chvíli zjistíme, že v sobě tento spletenec věcí, jako jsou polínka nebo železné tyče, ukrývá anagram z písmen L, Y a K. Díla Luisy Kasalicky tedy mohou být čteny také jako hádanky, na něž zná odpověď pouze sama autorka a někdy snad ani ona ne. Mohli bychom se tedy ptát, co nám mohou přinést? Jistě můžeme při pohledu na tato díla využít naše intuitivní či pocitové vnímání a vztáhnout je ke své vlastní paměti. Cílem však zřejmě není dojít k nějakému jasnému porozumění. Podle mého názoru je nejsilnějším aspektem výstavy vůbec to, že v sobě tyto fragmenty věcí, tyto útržky vizuální paměti nesou určité informace o nás samých a přinášejí sice nejasnou, ale nikoli nepodstatnou zprávu o našem světě.

Luisa-Kasalicky-Bez-názvu-2015-lak-polystyrol-665-x-109-cm-1060x707

Luisa Kasalicky / Synonym for Group 5 / kurátor: Zdenek Felix / Polansky Gallery / Praha / 27. 5. – 16. 7. 2016

Foto: Polansky Gallery

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *