Artalk.cz

Oko sběratele: Pohled do sbírky Roberta Runtáka

V Zámeckém pivovaru v Litomyšli je v současnosti prezentována umělecká sbírka Roberta Runtáka v kurátorské koncepci Martina Gerboce, který za jednotící téma výstavy převážně malířských děl zvolil „narativitu těla“. O výstavě i dalších plánech a projektech sběratele píše ve své recenzi Barbora Ropková.

_DSC4434_web

Oko sběratele: Pohled do sbírky Roberta Runtáka

Aktuální výstava figurálního umění ze sbírky Roberta Runtáka v Zámeckém pivovaru v Litomyšli nám přináší pohled do ucelené kolekce, která byla vystavěna sice v poměrně krátké době, ale zato s koncepční rozvahou a emotivním zaujetím.

Robert Runták je olomoucký právník a investor, který k umění inklinuje od mládí. Výtvarné umění začal sbírat před devíti lety proto, aby si jím vyzdobil bydlení. Postupně se ze sbírání stala vášeň precizovaná hlubším poznáváním oboru, což jeho zájmu dodalo zcela nové dimenze. O tom svědčí také jeho spojení s londýnskou Tate Modern, která mu před rokem svěřila roli poradce pro akvizice východní Evropy a Ruska. Z toho důvodu se nyní navyšuje reálná šance na obohacení této sbírky o položky české provenience.

Kurátorského pojetí výstavy samotné, která by se dala chápat jako ukázka některých stěžejních oblastí kolekce, se ujal kurátor a umělec Martin Gerboc. Zaměřil se na otázku narativity těla, tedy na přístupy výtvarného umění k lidskému tělu. Pro tyto účely si definoval tři druhy navzájem se podmiňujících vizualit, kde je různé emotivní působení naznačeno odlišným hudebním doprovodem a barvou panelů. Právě tyto faktory včetně úsporného bodového osvětlení dodávají výstavě dojem jistého theatrum mundi.

První sekce nazírající na naraci ve smyslu “perverze těla a jeho převrácení skrze voyerismus” se možná mírně překvapivě pohybuje mezi zobrazivostí těla a jeho opomíjením – přítomnost těla suplují tělesné fragmenty nebo deklarované myšlenky. Kurátor sem vybral tvorbu těch umělců (Jiří David, Pasta Oner nebo Jan Merta), kteří ve své práci uplatňují principy postprodukce, remixu, pastiše, citace cizího slovníku. Největší pozornost strhává ale zobrazivá instalace Madona Scheletrita (2003) od uměleckého dua Bertozzi a Casoni, která se v roce 2009 objevila na benátském bienále. Toto neotřelé spojení polychromované keramické kostry sekající květiny představuje osobitý ironický přístup k věčnému tématu vanitas.

_DSC4445_web

Následující místnost je věnována poloze tělesné narativity, která má sklon k “objektivnímu realistickému popisu a konstruktu reality”. Propojujícím faktorem tvorby těchto umělců je ironický přístup k osudu člověka, stejně jako k médiu malby. V porovnání prostornější místnost tu umožňuje některé volné komparace napříč časem, díky čemuž můžeme vnímat kubizující východiska Adama Štecha a Otto Gutfreunda nebo porovnávat princip figurální adice u Lubomíra Typlta nebo Jiřího Sopka. Pozornost upoutá výrazné plátno Daniela Richtera, pro kterého představuje malba formu myšlení, v níž se mísí historie, masmédia, pop kultura, konflikt a agresivita.

Závěrečná část výstavy se naopak odvíjí od tématu “individualizace a použití těla jako prostředku sebeidentifikace”. Zobrazené figury, stejně jako prostor, do kterého jsou zasazeny, by tak měly být vnímány jako odraz traumatu – projekce mentálního stavu. Kurátor mluví v tomto kontextu vyhrocených emocí o autentickém projevu, toto spojení se však v rámci současného umění i prezentovaných prací může jevit jako diskutabilní prvek. Skutečnou doménu autentické introspekce představuje portrét chlapce od Josefa Bolfa nebo do sebe tiše pohroužená práce Adrieny Šimotové. Jiné pozice (Alexander Tinei) zaujímají k otázce identity a autentičnosti spíše výzkumnou pozici. Ostatní obrazy předkládaných traumat (Attila Szüsc, Justin Mortimer) vznikají převážně podle fotografických předloh a pohybují se v rozmezí mezi osobní a kolektivní pamětí. Důležitým jevem je u těchto autorů sice důraz na upřednostňování emoce nad formou, ale jako režiséři spíše konstruují emotivní scény filmového charakteru. Všechny tyto pozice však veskrze spojuje vědomí fatality lidského osudu a jeho zkoumání.

Koncept výstavy i způsob instalace se pohybují spíše v rovině tradičního dělení malířského média. Podobně je sbírka z velké míry vystavěna právě na malířském médiu, což odpovídá konzervativnějšímu charakteru kolekce. Zážitkem zasluhujícím pozornost je výstava naopak proto, že příklady, kterými jsou tyto pozice znázorněny, představují skutečně kvalitní práce. Unikátní je také snaha nahlížet na české umění skrze širší perspektivy jak z hlediska časového, tak teritoriálního.

_DSC4459_web

Vůči ostatním domácím soukromým sbírkám se tato kolekce vymezuje rozsahem (v současnosti obsahuje kolekce přes 1100 položek), ale i poměrně širokým sběratelským záběrem. České umění je zde zastoupeno počínaje generací 90. let 19. století, následuje moderna a šedesátá léta. Stěžejní a nejpočetnější kolekce zahrnuje umění od 80. let až do současnosti. Pochopitelně zde dominuje malba, ale svými stěžejními díly tu jsou zastoupeni také umělci jako Krištof Kintera nebo Jiří Černický, Stanislav Kolíbal, Hugo Demartini, Eva Koťátková nebo Jiří Thýn. V poslední době je kladen důraz také na výrazné studenty nebo čerstvé absolventy, pro které zařazení do sbírky často představuje důležitý mezník kariéry. Sbírka mapuje také zahraniční umění vzniklé po roce 2000, kde jsou systematicky mapovány především výrazné tendence klužské a lipské školy, ale i současné britské malby.

Jelikož krédem Roberta Runtáka je, že “umění se opravdu stává uměním až ve chvíli, kdy před dílem stojí divák”, je na začátek následujícího roku plánovaná další prezentace sbírky. Výstava, kterou připravuje anglická kurátorka Jane Neal, představí v Galerii výtvarného umění v Ostravě zahraniční část sbírky, kde se svými zásadními díly představí umělci jako Tim Eitel, Martin Eder, Jonathan Wateridge, Serban Savu, Alexander Tinei nebo C. Walker.

Ve středně dlouhém horizontu plánuje Robert Runták také otevření rozsáhlé galerie v Olomouci. Zřízení galerie právě v místě spjatém s osobou donátora lze pokládat za správný krok spočívající v podpoře lokálních center, které díky tomu získají daleko větší atraktivitu než tomu bylo dosud. Výstavní plán by se neměl omezovat jen na díla ze sbírky a důležitou součástí by měly být také každoroční výstavy zahraničního umění. Propojení se zahraničím by měly zajistit především bohaté kontakty a pravidelný rezidenční program. Doménou galerie by tak v budoucnu mohl být právě globálnější pohled prezentovaný na výstavě v Litomyšli.

_DSC4500_web

Tohle není poesie! (Zhroucení citů). Figurální umění ze sbírky Roberta Runtáka / vystavující umělci: Bertozzi / Casoni, Josef Bolf, Michal Cimala, Tomáš Císařovský, Jiří David, Andrej Dúbravský, Michal Gabriel, Martin Gerboc, Otto Guttfreund, Věra Janoušková, Tomáš Jetela, Krištof Kintera, Milan Knížák, Stanislav Kolíbal, Július Koller, Klára Kristalová, Ivana Lomová, Haruko Maeda, Martin Mainer, František Matoušek, Marek Meduna, Jan Merta, Justin Mortimer, Jiří Načeradský, Karel Nepraš, Pasta Oner, Jiří Petrbok, Daniel Pitín, Daniel Richter, Michael Rittstein, Zbyněk Sedlecký, Jiří Sopko, Vít Soukup, Richard Stipl, Attila Szücs, Adriena Šimotová, Jakub Špaňhel, Adam Štech, Alexander Tinei, Lubomír Typlt, Jonathan Wateridge, Craig Wylie / kurátor výstavy: Martin Gerboc / Zámecký pivovar Litomyšl / 10. 6. – 10. 7. 2016

Foto: Ondřej Polák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *