Artalk.cz

BB9: Čas předbudoucí

Na začátku června začala v Berlíně jedna z nejočekávanějších událostí na poli současného umění letošního roku, tedy 9. ročník berlínského bienále, tentokrát pod kurátorským vedením amerického kolektivu DIS. Podle Viktora Čecha se přehlídce daří zprostředkovat aktuální stav současného umění, především pokud jde o práci generace umělců narozených po roce 1980.

BB9_Jon_Rafman_07
Jon Rafman, L’Avalée des avalés (The Swallower Swallowed) a View of Pariser Platz, 2016, se svolením autora a Future Gallery Berlin, foto: Timo Ohler

Čas předbudoucí

Na terase vrchního patra berlínské Akademie der Künste, nabízející výhled na turisticky rušný Pariser Platz, se nachází dvojice až podezřele realisticky provedených plastik znázorňujících zvířata jak v podivných kombinacích pohlcují jedno druhé. Že má tato situace další rovinu, divákovi napoví fronta, na jejímž konci si vždy jeden návštěvník prohlíží okolí prostřednictvím brýlí pro virtuální realitu. Po jejich nasazení máte nejdříve dojem, že to, co vnímáte, je stále propojeno s okolní skutečností. Dole na náměstí se stále pohybují davy turistů a váš výhled odpovídá tomu bez brýlí. Po okamžiku se však vše mění, nejdřív ožijí zmíněné sochy a následně se stáváte svědky apokalyptické události, při níž se svět kolem vás rozpadne a jediné, co nakonec zůstane, je nekonečno plné vznášejících se bezvládných lidských těl. Jedná se o práci kanadského umělce Jona Rafmana. Tento průnik skutečného prostředí a zkázy, která je nám známá z virtuálních zážitků z počítačových her a filmových spektáklů, jistě zdůrazňuje onu provázanost, s níž technologie, kterou každodenně používáme, ovlivňuje naše vnímání světa. Dalším aspektem, který dílo odhaluje, je ale také to, nakolik s touto technologií souvisí i reifikace, jíž podléhá i naše vlastní tělesnost. Možná mnohem působivější než samotný zmíněný děj byla konečná situace, v níž se divák mohl projít mezi oněmi nehybnými, objektivizovanými těly, která nebyla ničím jiným než věcmi. Všední současnost se v této práci proměňuje v bezčasí a budoucnost zde není tím, co teprve přijde, ale je předem určeným stavem, který dennodenně zažíváme napojeni na technologické systémy současného hyperkapitalismu.

Téma letošního berlínského bienále jeho kurátoři shrnuli do sloganu The Present in Drag. Název odkazuje především na jejich chápání aktuálně tak populárního termínu „post-contemporary“. Mohli bychom mu rozumět ve smyslu myšlenky, že současný akcelerovaný kapitalismus, spojený s rozvojem nových technologií a prožitků, nám bere naši současnost, aby ji přetavil v předem naprogramovanou budoucnost, v níž již nehrají hlavní roli lidé, ale zmíněné systémy a technologie. Žít v současnosti není možné, místo toho jsme neustále tlačeni do determinované budoucnosti, která nám de facto upírá i ji.

BB9_Simon_Denny_02
Simon Denny s Lindou Kantchev, Blockchain Visionaries, 2016, se svolením autora a Galerie Buchholz, Cologne/Berlin/New York, foto: Timo Ohler

Když byl kurátory tohoto bienále již před dvěma lety jmenován newyorský kolektiv DIS (Lauren Boyle, Solomon Chase, Marco Roso a David Toro), tato volba předem naznačovala orientaci deváté edice přehlídky na oblast tvorby, která je někdy poněkud zjednodušeně označovaná za post-internetové umění. Řadu indicií o estetických i ideových preferencích kurátorů bylo možné získat z jejich doposud nejznámějšího projektu, jímž je internetový DIS magazine, provozovaný od roku 2010. Tato webová platforma spojující náročná intelektuální témata se současným uměním i módou by v lecčems šla chápat i jako typická pro na bienále dominující uměleckou generaci. Témata týkající se technologií a životního stylu se zde pojí s estetikou často přesahující hranice mezi galerijním uměním a designem.

Ostatně u řady prezentovaných děl může být návštěvník uveden v pochybnost, zda je ještě na výstavě, v designovaném interiéru nebo u stánku na technologickém veletrhu (příkladem mohou být práce Cally Henkel a Maxe Pitegoffa či Simona Dennyho). Někdy tato hra skvěle funguje a zapojuje diváka do komunikace s dílem a jeho tematikou mimo distancující pozici galerijního artefaktu (ze závislosti na galerijním kontextu bylo ostatně post-internetové umění obviňováno), jindy vzbuzuje rozpaky, kdy můžeme pouze hádat, zda je nepříjemný dojem odcizení autorovým záměrem, či nikoli. Přímo do oblasti konzumních produktů pak zasáhl se svým designovým obchodem módní návrhář Telfar. Jeho „uniformy“ pro pořadatele i návštěvníky bienále, stejně jako další produkty, sice operují s tématy blízkými institucionální kritice, ve výsledku se však spíše jedná o zábavnou prodejní hru se suvenýry. Pod názvem Mint vytvořila také Débora Delmar v rámci expozice skutečně fungující ovocný bar, který přes svůj kritický podtext odhalující globálně ekonomickou podstatu „zdravého průmyslu“, pro návštěvníky splnil přece jen především svoji osvěžovací funkci.

BB9_Simon_Fujiwara_01
Simon Fujiwara, The Happy Museum, 2016, ve spolupráci s Danielem Fujiwarou, se svolením autora, foto: Timo Ohler

Kolektiv DIS se ostatně nikdy předtím nezabýval klasicky chápaným galerijním kurátorstvím a jeho silnou stránkou byla hlavně pozice reflektující pohyb mladé generace mezi prací v kreativním průmyslu a „volným“ uměním či mezi současným teoretickým myšlením a tématy vyskytujícími se v populární a masové kultuře. Na formát DIS magazine navazuje v tomto duchu i internetová část bienále nazvaná Fear of Content, v níž se střídají texty relevantní ve vztahu k tematickému okruhu bienále a online prezentace umělecké tvorby. Vedle zmíněného tématu „post-contemporary“ je zde výrazné i uvažování ve směru spekulativního realismu a objektově orientované ontologie.

Došlo ale i k přímému průniku mezi touto částí a skutečnou expozicí. Umělec Simon Fujiwara zde například ve spolupráci se svým bratrem, ekonomem Danielem Fujiwarou, řeší problém „ekonomiky štěstí“. A to jak formou diskuze, tak také instalací. Výsledkem je jakési muzeum současnosti, v němž jsou divákovi prezentovány artefakty reprezentující výzkum toho, co činí šťastnými dnešní Berlíňany, počínaje dveřmi do erotického salónu a konče různými slast poskytujícími drobnostmi, jako jsou potraviny. Tématem lidského štěstí jako faktické součásti ekonomického a sociálního sytému se zabývá i práce dubajského kolektivu GCC reagující na státem prosazovanou „politiku štěstí“ v tamním kontextu. Jejich okázalá instalace nicméně působí spíše jako nešikovně artikulovaná teze. Blízkému tématu se ve svém projektu Army of Love věnuje i dvojice Alexa Kaminski a Ingo Niermann. Láska je pro ně rovněž především kulturně-sociálním fenoménem, který řeší ve svém videu ve vztahu k hendikepovaným a vyloučeným.

BB9_Hito_Steyerl_04
Hito Steyerl, ExtraSpaceCraft, 2016, se svolením autorky, foto: Timo Ohler

Stejně jako u výše zmíněné práce Débory Delmar není ani u těchto dalších děl zásadním ono téma post-internetu či digitality, ale spíše obecnější ohledávání mechanismů současného světa. Tento jemnější kritický přístup k sociálním a ekonomickým otázkám a u velké části vystavených děl přítomný prvek zábavnosti či jen jemně odkloněné líbivosti je něčím, co tuto současnou tvorbu odlišuje od „klasické“ školy společensky angažovaného umění. V návaznosti na post-konceptuální strategie se zde mísí forma s ideou a vytrácí se didaktická přímočarost. Tvůrci se spíše vyhýbají explicitní aplikaci nejožehavějších ideologizovaných mediálních témat, jakým je dnes třeba uprchlická krize (byť několik prací na bienále tento problém svébytně reflektuje, za zmínku stojí především video tureckého umělce Halila Altindera, v němž je téma uchopeno z individuální perspektivy a v rytmu syrského rapu). To je asi důvod, proč si berlínské bienále vysloužilo v některých recenzích ostrou kritiku za svou módní a elitářskou distancovanost. Stačí zmínit tu od Jasona Faraga v Guardianu.

Politická témata zde přesto v různých podobách nalezneme, ačkoli spíše okrajově. Například video Crying Games Joshe Klineho staví prostřednictvím počítačové simulace americké politiky angažované ve válce v Iráku do pozice odsouzených válečných zločinců. Typičtější je však přístup umělkyně, která jistě na tomto bienále nemohla chybět, totiž Hito Steyerl. Rovněž ona reaguje ve své práci na aktuální vojensko-politické události, ale zapojuje je do hry, v níž přichází ke slovu vizuální řeč současných mediálních technologií a jejich lokální kontext v irácké a ukrajinské situaci. Ať již se jedná o 3D vizualizace charkovské firmy pracující pro západní zákazníky nebo fiktivní příběh o kosmické základně natočený za pomoci kurdských kameramanů pracujících s drony.

BB9_Camille_Henrot_04
Camille Henrot, Office of Unreplied Emails, 2016 (se svolením autorky a KÖNIG GALERIE, Berlin) a 11 Animals that Mate 4 Life, 2016 (se svolením autorky, KÖNIG GALERIE, Berlin a kamel mennour, Paris), foto: Timo Ohler, © VG Bild-Kunst, Bonn 2016

Dalším známým jménem mezi vystavujícími je Camille Henrot. Její instalace nazvaná Office of Unreplied Emails vnáší intimní a výtvarný moment do světa emailové komunikace. Ručně, až vyumělkovaným písmem psanými a osobním tónem naplněnými dopisy v ní odpovídá na nevyžádané maily různých aktivistických skupin a podobně. Nejvýraznější součástí této instalace se však staly její malby, které mají dle všeho onu tradiční intimní hodnotu akcentovat. Důraz na ně ostatně vyvolává podezření, zda ve výsledku nejsou zdařilejším výsledkem samy o sobě (aktuální autorčin zájem o malbu potvrzuje i její nedávná římská výstava tvořená nástěnnými malbami). Analogický zájem o spojení starého a nového ukázala ve svých objektech a instalacích i Guan Xiao. V případě jejích prací spojujících současné průmyslové produkty s tradičními artefakty však dochází spíše k vzájemnému průniku a syntéze. Svět věcí zde pojí estetiku průmyslového designu s až kýčovitou poetikou tradiční čínské kultury. Takřka animistický náboj pak má podobné spojení u vystavených prací Yngve Holena, jehož skleněné objekty připomínají jak okna Boeingu 787, tak také tradiční, jako oko vypadající amulety.

I když dnes tak módní objektově orientovaná ontologie svádí v umění k tomu, abychom si všímali především věcí, materiálů a post-humánních systémů, na berlínském bienále zůstal zásadním tématem člověk a především lidské tělo. Mohli jsme si toho všimnout již u zmiňovaného díla Jona Rafmana. Aktivně lidské tělo zapojuje do své práce také Nik Kosmas, jenž v rámci svého projektu zorganizoval pravidelné tréninky na jedné z teras Akademie der Künste, a to za pomoci jím navrženého cvičebního náčiní. Podobně jako u některých výše zmíněných projektů se tedy jedná o realizaci překračující hranici mezi galerií a běžným životem.

BB9_Yngve_Holen_02
Yngve Holen, Window seat 10–22 F, 2016, se svolením autora a Galerie Neu, Berlin, foto: Timo Ohler

I přesto, že většina zmíněných témat, jimiž se vystavené práce zabývají, má globální dosah, podstatnou roli pro podobu bienále hrál i lokální berlínský kontext a místa expozic. Vedle tradičních prostor pořádajícího KW Institute for Contemporary Art, které mají neutrální charakter, získala dominantní úlohu zmíněná budova Akademie der Künste, jež svým transparentním a roztříštěným prostorem příliš nenaplňuje představu tradiční galerie. Může spíš připomenout aktuální korporátní architekturu, v níž se setkávají nitky řady na bienále sledovaných fenoménů. Třetím místem expozice se stala budova ekonomické školy ESMT, původně sídlo předsednictva vlády NDR. I zde hraje kontext důležitou roli. „Veletržní“ stánky Simona Dennyho propagující několik verzí alternativních internetových měn byly umístěny přímo do bývalé zasedací místnosti vlády s její typickou atmosférou. Svůj pochmurný a temný genius loci má i nově otevřený objekt Feuerle Collection, původně betonový komunikační bunkr z 2. světové války, v němž se nachází další část bienále. Poslední platformou přehlídky se stala výletní loď, v poněkud turistickém duchu hostící návštěvníky při plavbě po Sprévě.

Berlínské bienále se pod kurátorským vedením kolektivu DIS dokázalo představit v silně generačně a ideově vyhraněné podobě. Nepřehlédnutelné je zde napětí mezi vážnými a určitě aktuálními intelektuálními tématy, o které se ve své koncepci opírá, a výsledným, někdy až estrádním působením na běžného návštěvníka. Divácky vděčné práce dominující některým výstavním prostorám, jako jsou sochy Anny Uddenberg komentující dnešní objektivizovanou kulturu těla či post-humánní instalační show Cécile B. Evans pohrávající si s tématem lidských emocí v digitálním věku, stojí někdy na kvalitativní hraně. Tato spektakulárnost, někdy bližší vizualitě módního magazínu, je asi nejproblematičtější složkou bienále.

Současně však kurátoři postavili silný výběr dnes mladší umělecké scéně dominujících autorů. Vedle jistoty v podobě Hito Steyerl a Camille Henrot jde například o uváděného Jona Rafmana (současně probíhá jeho výstava ve Stedelijk Museum v Amsterdamu a účastní se i Manifesty 11), Yngve Holena (zároveň vystavuje v Kunsthalle Basel), Simona Dennyho (prezentuje se aktuálně také v bruselském WIELSu) a Guan Xiao (vystavuje právě v londýnském ICA). V tomto ohledu je letošní berlínské bienále nejen dobrým zrcadlem aktuálního myšlení, ale i stavu, v němž se nachází mezinárodní umělecká scéna. I přes své problematické rysy je výrazným příspěvkem ke komplexnějšímu představení mladé umělecké generace narozené často po roce 1980. Od náročnějšího diváka ovšem vyžaduje určitou trpělivost, s níž je třeba reflektovat nejen hmotnou výstavu, ale i kontext paralelně publikovaných textů a internetového obsahu.


9th Berlin Biennale for Contemporary Art / The Present in Drag / kurátorský tým: DIS: Lauren Boyle, Solomon Chase, Marco Roso, David Toro / Akademie der Künste / ESMT European School of Management and Technology / KW Institute for Contemporary Art / Berlin Blue-Star výletní loď / Berlín / Německo / 4. 6. – 18. 9. 2016

náhledový obrázek: se svolením Berlin Biennale for Contemporary Art

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *