Artalk.cz

Karel IV. a uměleckohistorický kánon

Milena Bartlová si ve své recenzi výstavy Císař Karel IV. 1316-2016 v Národní galerii v Praze klade několik otázek: Podařilo se autorovi výstavy, Jiřímu Fajtovi, vyvážit diváckou přístupnost a vědeckou závažnost tohoto mezinárodního, česko-německého projektu? Do jaké míry je výstava úspěšná v propojování historického kontextu s uměleckým dědictvím doby? A jakým způsobem může uměleckohistorická přehlídka tohoto typu obohacovat úvahy o naší současnosti?

Karel-IV---instalace---03_resized

Karel IV. a uměleckohistorický kánon

Historičkám a historikům umění, kteří se zabývají českým středověkem, se poslední dobou plní jeden sen za druhým. Za dva roky už třetí významná a skvělá výstava, a to počítám jen ty opravdu veliké, kde se nemůžeme vynadívat a odtrhnout. Jakýkoli počet návštěv je málo, protože tu jsou k vidění v reálu a většinou i v citlivě restaurovaném stavu umělecká díla, která tvoří kánon české uměleckohistorické medievistiky. Po projektech týmů vedených Michaelou Ottovou, které představily pozdní gotiku v jihozápadních (Obrazy krásy a spásy v Západočeské galerii v Plzni, 2013-14) a v severních Čechách (Bez hranic v Národní galerii v Praze, 2015-16), koná se přes léto ve Valdštejnské jízdárně a v Karolinu zlatý hřeb a třešnička na šlehačce dortu, Císař Karel IV. 1316-2016.

Zatímco obě zmíněné výstavy, stejně jako čtvrtá velká medievistická výstava za dva roky Otevři zahradu rajskou byly výstupy grantových projektů základního i aplikovaného výzkumu, výstava Národní galerie o Karlu IV. patří do souvislostí státní reprezentace na mezinárodně-politické úrovni. Finanční prostředky na první bavorsko-českou zemskou výstavu prošly ve státním rozpočtu ministerstvem zahraničí, vernisáž zahajovali premiéři a nepřehlédnutelnou figurou na ní byl Bernd Posselt, který hned den poté za historicky první účasti českého ministra kultury zahajoval v Norimberku 67. Sudetoněmecké dny. Výstava bude mít reprízu na podzim v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, Dům bavorských dějin a GWZO v Lipsku spolupracovaly i na pražské verzi. Vysloveně rozdělující figurou byl Karel IV. zejména v době nacionalistických česko-německých sporů a za protektorátu, dnes se má stát postavou spojující.

Mezinárodní rozměr není v tomto případě jen prázdnou formou a strategií, jak získat peníze. Hlavní kurátor výstavy a generální ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt zde prezentuje nejen výsledky své dlouholeté vědecké práce a cenné profesionální kontakty, které navázal za patnáct let svého působení v Německu, ale především zásadní názor na nutnost vymanit Karla IV. a vůbec české dějiny umění středověku z úzce nacionálního omezení. To přitom dominovalo naší kunsthistorii podstatně déle než jen po čtyři desetiletí nuceného uzavření do státních hranic v režimu diktatury komunistické strany. Pro ilustraci zakořeněného čechocentrického přístupu není třeba chodit dál než do prvního odstavce tohoto textu: výstava Bez hranic navzdory svému názvu respektovala hranici moderních států velmi rigorózně, a přestože v jejím úvodním textu byla řeč o restituci kulturní a historické paměti podkrušnohorského kraje, nikde nepadlo ani slovo o vysídlení Němců či aspoň připomínka německých názvů lokalit, odkud vystavená díla pocházela.

Karel-IV---instalace---04_resized

Fajtova kniha o rozšíření karlovského „císařského“ stylu v severozápadním Německu vyjde stejně jako vědecký katalog až v průběhu výstavy, už nyní lze ale říci, že deset let po obdobné výstavě Karel IV., císař z boží milosti (Pražský hrad, 2006) nejde o opakování, nýbrž o prohloubení a posun úhlu pohledu. Zatím jsou k dispozici dva knižní průvodce. Jeden shrnuje většinu textů z výstavy, druhý, sestavený Janem Šíchou, představuje u nás málo uplatňovaný žánr popularizace, totiž intelektuálně kultivované vsazení tématu do dnešního světa, od politické aktualizace po turistickou trasu Praha–Norimberk. Spolupráce s německou institucí zaměřenou více na dějepis než na kunsthistorii se odrazila v záměru výstavního projektu. Ten měl ukázat Karla IV. jako politika evropského významu a zároveň jako psychologicky konkrétního člověka se zářivými i stinnými osobnostními rysy, a stejně tak i jeho dobu nejen jako idealizovaný a zároveň temný středověk, nýbrž rovněž jako epochu moru, hladu a dnes tak aktuálních klimatických zvratů. Výstavu tedy lze hodnotit z více stran: nejen v konfrontaci mezi užším vědeckým zaměřením a přitažlivostí pro publikum, nýbrž také v hledání odpovědi na otázku, vyjádřenou už daty v názvu, totiž jak výstava naplňuje svou ambici vstoupit do dnešního myšlení a dění.

Jednoznačně nejúspěšnější je Císař Karel IV. pro publikum. V inflaci všemožných, částečně pochybných akcí k nově objevenému výročí narození Karla IV. představuje výstava Národní galerie bezesporu kvalitativní špičku. Divák ve výstavě najde monumentální tympanony z Týnského chrámu a od Panny Marie Sněžné, které zůstávaly patnáct let skryty v prostorách bývalé expozice středověku v suterénu kláštera sv. Jiří, a navíc působivé malované okno z kostela sv. Marty v Norimberku. Vedle monumentů jsou zde i jemné výšivky, subtilní zlatnická díla, části malovaných retáblů i maličký deskový obrázek Madony z Bostonu, sochy v mramoru, pískovci, opuce i ve dřevě, díla slavná i taková, která jsou známa jen odborníkům.

Nádherná umělecká díla jsou instalována způsobem, na který je český divák u uměleckých výstav zvyklý. Jiří Fajt od výstavy Mistra Theodorika roku 1997 spolupracuje s osvědčeným týmem architekta Jiřího Javůrka a grafického designéra Pavla Lva. Jejich styl světelného a prostorového výstavního designu kodifikovala v roce 2000 stálá expozice gotiky Národní galerie v Anežském klášteře a stal se u nás měřítkem instalací středověku v uměleckém muzeu. Kombinace luxusu, vizuální krásy, umělecké kvality a náboženského obsahu naplňuje očekávání, s nimiž návštěvníci na výstavu přicházejí. Navíc zde nacházejí přiměřeně a vhodně využité multimediální pomůcky, především možnost virtuálně listovat iluminovanými rukopisy reálně vystavenými hned vedle ve vitríně. Na rozdíl od výše zmiňovaných výstav nyní klade Národní galerie důraz na velmi široký a kvalitně propracovaný rejstřík programů včetně dětských, zapojujících jak mobilní aplikaci, tak i didaktickou řemeslnou dílnu.

Karel-IV---instalace---17_resized

Vědecký přínos výstavy bude možné plně zhodnotit až s velkým katalogem v ruce. Teprve pak bude možné diskutovat o některých nových návrzích datací. Překvapilo mne nejvíce zařazení Madony z Luccy, považované dosud za průměrnou práci počátku 15. století, již do sedmdesátých let 14. století. Stala by se tím nejstarší krásnou madonou a bylo by nutné zcela rekonstruovat výklad formální logiky chronologie krásného slohu. Jiným případem je deskový obraz Ukřižování z Vyššího Brodu, jehož nové zařazení do souvislosti s pařížským uměním a datování do šedesátých let (s nímž zcela souhlasím) bude třeba rovněž pečlivě zdůvodnit, čemuž ovšem dosud bránila skutečnost, že deska byla od restituce vyšebrodským cisterciákům už více než dvacet let i pro odborníky fyzicky nepřístupná.

Už nyní lze říci, že ústředním principem výstavy je jedinečný výkon shromáždění prvotřídních uměleckých děl, vybíraných podle toho, jak souvisela s mocenskými sítěmi Karla IV., a to ať vznikla v zemích České koruny, či mimo ně, a ať se dnes nacházejí kdekoli v Evropě či Americe. Celek zhmotňuje metodický princip výkladu uměleckého stylu jako ideového nástroje politické moci, jak s ním před pětadvaceti lety přišel Robert Suckale. V tom spočívá hlavní rozdíl od karlovské výstavy před deseti lety, jejímž těžištěm byla především demonstrace původu a významu českého krásného slohu (tak tomu bylo v pražské verzi, v té newyorské roku 2005 šlo o základní představení špičkového období českých dějin umění). Ve srovnání s Fajtovou předchozí, metodicky podobně koncipovanou výstavou Europa Jagellonica (GASK, Postupim a Varšava, 2012-13) prospívá té nynější nutnost omezení rozsahu i koncentrovanější téma. Těžko říci, do jaké míry se toto poselství uměleckohistorické metodologie podařilo sdělit i neodbornému návštěvníkovi. Jsem v tom směru trochu skeptická, zároveň je ale otázkou, zda by bylo pro něj určeno. Tomu, kdo vědecké téma výstavy rozpozná, se místy vynořují otázky, na něž snad najde odpověď v katalogu (třeba proč je zařazen oddíl věnovaný umění v Erfurtu, nebo proč je na rozdíl od výsledků posledních výzkumů svatovítská mozaika připisována benátským mozaikářům).

Méně úspěšné si mi zdá být skutečné naplnění ambice vyjádřené daty 1316-2016 v názvu výstavy. Celý oddíl věnovaný utváření a funkci historické paměti Karla IV. v českých dějinách, umístěný v Karolinu, se už názvem „druhý život“ distancuje od aktuálního historického diskurzu. Ani o „prvním životě“ panovníka, žijícího před sedmi sty lety, totiž nevíme nějakým jiným, lepším způsobem než o jeho pozdějších historických reprezentacích, a i jeho vlastní spisy je třeba číst kriticky. Citáty z dobových kronik a zpráv, promítané ve Valdštejnské jízdárně nad exponáty, tvoří paralelní linii komentářů od pisatelů, kteří Karlovi byli nakloněni, a od těch, kteří jej rádi neměli. Ukazují, že Karel IV. nebyl vždy a všude vnímán tak oslavně, jak je to dnes zvykem v Česku. Jaký ale je jejich vztah k nádherným uměleckým dílům pod nimi?

Karel-IV---instalace---11_resized

Informace o morech, hladu a klimatických katastrofách evropského 14. století jsou působivě inscenovány v trochu stísněném vstupním oddíle (zvýšený podíl Domu bavorských dějin na této části způsobuje jisté disonance: u tématu hladomoru by se v Praze dala očekávat zmínka o Hladové zdi a pěkná počítačová animace záplav zjevně ukazuje nějaké jiné město než Prahu, ačkoli ve sluchátkách slyšíme úryvek z české kroniky o zboření Juditina mostu). Jejich vztah ke zbytku výstavy se ve výsledku omezuje na vytvoření pocitového pozadí konvenční představy „temného středověku“, před nímž všechno to zlato a nádhera ve službách církve a vladaře lépe vyniknou.

Hned za tímto úvodem inscenovaná otázka po Karlově „věrné podobě“ s monumentální figurou panovníka ze Staroměstské mostecké věže se rychlým zlomem vrací na pevnou půdu tradiční vědy, když se věnuje možnosti rekonstrukce jeho fyziognomicky věrného portrétu. Karel jako jednotlivec je vlastním tématem a centrem výstavy, což nejde vždy dobře dohromady s ambicí ukázat komplikovanost doby. Dobře to však zapadá do ideového konceptu letošních českých oslav, v nichž je jako historická skutečnost prezentován ideální obraz císaře, o jehož vytvoření on sám ještě za svého života tolik usiloval.

Je ovšem otázka, zda by vůbec mohlo být v silách uměleckohistoricky koncipované výstavy – a nikoli výstavy kulturně-historické, jako tomu bylo před dvěma lety u bavorské zemské výstavy o císaři Ludvíku Bavorovi v Řezně – skutečně naplnit záměr ukázat i méně nádhernou tvář doby či skutečně rozporné hodnocení významné osobnosti. Pokus o takovou výstavu by vedl k subverzivnímu postoji (jak to předvedli v roce 1975 ve Frankfurtu nad Mohanem marxisticky orientovaní autoři výstavy Umění kolem 1400 na středním Rýně: jedna část skutečnosti), takže by se pak ani nehodila jako nástroj státní reprezentace, ani by ji asi nepodporovali mecenáši a církevní hierarchové. Obecně ostatně platí, že určité druhy výstavních exponátů jsou schopny jen určité výpovědi. V tomto směru je pražská výstava o Karlu IV. nejspíš ze všeho příspěvkem do diskuse o tom, jakou roli hrají dějiny pro lidi dneška a co s tím může mít společného umění.


Císař Karel IV. 1316-2016 / autor výstavy: Jiří Fajt / Valdštejnská jízdárna a Karolinum / Národní galerie v Praze / Praha / 15. 5. – 25. 9. 2016 (Valdštejnská jízdárna) / 14. 5. – 31. 8. 2016 (Karolinum)

Foto: Národní galerie v Praze, 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *