Artalk.cz

Autoři výstavy zemřou

V Galerii Na shledanou na hřbitově Malsička ve Volyni je aktuálně k vidění další z výstav kurátora Jana Freiberga. Radka Schmelzová instalaci i vernisážový happening ve své recenzi popisuje jako křehkou sociální situaci, která nenásilně, ale citelně proměňuje divákovo vnímání prostředí i způsob, jakým uvažuje o vlastní smrtelnosti.

IMG_8671 A vy to jeste nevite_pohled do instalace_foto Jan Freiberg
pohled do instalace výstavy A vy to ještě nevíte?, Galerie Na shledanou, Volyně

Autoři výstavy zemřou

Zdánlivě bulvární název recenze odkazuje k výstavě A vy to ještě nevíte? kurátora Jana Freiberga a architektů Františka Košaře a Jana Alexe Řezáče ve volyňské Galerii Na shledanou, jejímž tématem je vědomí vlastní smrtelnosti. Jemné „interaktivní memento mori“ se pozoruhodně a ve všech aspektech vymyká současné výstavní praxi.

Vernisáž nabídla návštěvníkům zdejší hřbitovní galerie sdílený a zároveň osobní rituál, který spočíval v jednoduché akci: natrhat si cestou na hřbitov, kde se galerie v nepoužívané smuteční síni nachází, nebo na louce jarní zeleň či květiny, dát je do některé ze skleněných váz a váziček nainstalovaných na podlaze galerie, přilít vodu a doplnit vizitku s předtištěným slovem „zemře“ vlastním jménem [1]

[1] Paralelní projekt Viete, že zomriete? uvedli autoři v květnu v Šopa Gallery v Košicích. V rámci této verze výstavy dotiskovali návštěvníci na zeď mnohosetkrát potištěnou slovy „zomrie“ razítky svá jména.

.

Mohla bych tu rozvíjet úvahy o tom, jak ve společnosti pozdního kapitalismu bylo tabu sexu a erotiky nahrazeno tabuizací smrti a umírání, a to jako důsledek zániku tradiční agrární společnosti, úpadku kultury a vzestupu individuálního egoismu. Nebo popřemýšlet naopak nad skutečností, že masová média jsou smrtí a zvláště násilným způsobem umírání přesycena a v tomto ohledu se smrt stává jen brutálním a otupujícím spektáklem.

Jenže o tom tento projekt vůbec není, stejně tak jako nejde o nějaký morbidní a ve svém důsledku až komický obřad. Odehrávala se tu příjemná jarní oslava uprostřed křehké instalace nádob z čirého skla nejrůznějších tvarů, děti trhaly luční květiny, lidé se podle své úvahy mohli věnovat jemnému připomenutí „konce“ nebo jen rozmluvám s přáteli. Galerie kolem sebe utváří okruh příznivců a posiluje komunitní dění, charakterizovat tuto akci rozvolněným termínem participativní projekt by však znamenalo připravit ji o díl její přirozené energie. Pobavilo mě, když na vernisáž přijel starosta města Strakonice, namísto nějakého formálního proslovu jen nenápadně vložil do skleničky pampelišku a připojil sdělení, že sice nerad, ale zemře.

IMG_8646 Tryzna za vakovlka, neznámy ptak, Josef Bolf 2015, stav 2016_foto Jan Freiberg
Josef Bolf, Tryzna za vakovlka, 2015, stav z roku 2016

Psychologicky zajímavé je vyjádření autorů v tiskové zprávě: „Nejdřív jsme museli překonat strach z magické síly písma a pak jsme napsali: Jan Freiberg zemře, Jan Alex Řezáč zemře, František Košař zemře. Nepřivoláváme tím na sebe smrt, ale chceme si zřetelněji uvědomit naši smrtelnost, abychom si pozorněji všímali života.“ Magie slov je archetypální záležitost: nepojmenovávat to, co je hrozivé a co přesahuje naši představivost. Spontánně potvrdil strach z této oživlé magie i jeden z návštěvníků. Než zazpíval maďarskou píseň Smutná neděle (1933), všechny přítomné upozornil na její pochmurnou pověst hymny sebevrahů, aby případně mohli odejít před jejím zazněním.

Kurátor Jan Freiberg zmínil v souvislosti s aktuální výstavou proměnu koncepce galerie: od rezidenčních pobytů malířů, kteří malovali na vnitřní zdi (po ukončení se práce zabílily), se posune k tematickým projektům, v nichž Freiberg využívá i vrstvení a spolupůsobení fragmentů z některých předešlých autorských vstupů. Současná výstava propojila instalaci skleněných nádob z druhé ruky s vestavbou architekta Norberta Schmidta, která vznikla jako součást prostorové intervence Űberraum (2014) a jejíž čelní stěně dominuje velkoformátová malba Jana Pražana (absolventa ateliéru Martina Mainera na FaVU VUT v Brně) vytvořená v rámci kurátorského projektu Jiřího Zemánka Překročení prahu (2015).

Pokud se pustím na pochybnou půdu úvah typu „možná“ a „kdyby“, tak by pro mě byla možná výstava působivější, kdyby z prostoru ona zmíněná vestavba nesoucí křesťanskou spiritualitu smíšenou s transpersonální psychologií „mystického fénixe“ zmizela a prostoru tak dominovala jen lapidární instalace váz, která v detailech nabývá obrazovou kvalitu sudkovských zatiší. Možná by otevřela i moji oblíbenou otázku: „A tohle má být současné umění?“ Jako briskní odpověď by mohlo zaznít třeba: „Nikoliv, to jsou jen naše současné hrobečky!“

IMG_8641 Tryzna za vakovlka_Bolf_stav 2016_foto Freiberg
Josef Bolf, Tryzna za vakovlka, 2015, stav z roku 2016

Malby ponechané na venkovní zdi galerie Delfínovec čínský, Moa a Buvolec stepní od Josefa Bolfa a Jana Turnera naopak fungují dobře, a to nejen jako upomínka na malířskou performanci Tryzna za vakovlka (2015) či jako memento vyhubených druhů zvířat, ale transformují bývalou smuteční síň v něco nového a prozatím velmi živého.

Musím ještě pro úplnost zmínit, že součástí vernisáže byla i dopolední perfomance hosta galerie Veroniky Slámové, která si v rámci Volyně Food Festivalu na zdejší přírodní plovárně otevřela stánek s lahůdkami esteticky i obsahově ladícími s funerální tematikou. Ve stánku, místními hodnoceným jako nejhezčí, bylo samozřejmě možno ochutnat i červy v karamelu.

Autoři projektu A vy to ještě nevíte? podle mě příjemně současným způsobem, tj. s humorným nadhledem i v meditativní rovině „navázali na rituály smrti, které předtechnologickým společnostem pomáhaly udržovat dobrou psychiku, pospolitost i spojení s jinými než lidskými silami“.

A jak je to se současným umění v Galerii Na shledanou obecně? Abych mohla odpovědět, musím začít s konstatováním, že filosofům se doposud nepodařilo pojem umění definovat. Ve všech případech se podařilo nalézt příklady, které podmínky určité definice splňují, avšak evidentně nejsou uměleckými díly, nebo naopak definičním podmínkám nevyhovují, ale přitom neoddiskutovatelně náleží k uznanému uměleckému žánru. Padla i kacířská domněnka, že umění žádnou podstatu nemá.

Mně postačuje tvrzení Morrise Weitze, že pojem umění musí zůstat pojmem otevřeným, aby vyhovoval nevyzpytatelnému vývoji umělecké tvorby, protože mě zajímá umění, které znejišťuje, přestupuje každou tezi, každou pozici. A možná ani nemůže (dokonce ani nemusí) vědět, co znamená, zda něco způsobuje. Ale mělo by mít význam, mělo by usilovat o to, aby se v blízkosti onoho „bodu nula“ (nehybnost, mlčení, pohled, otázka) něco událo, nějaké společné tady a teď. Svět se dávno nebojí nových myšlenek, ty lze pojmenovat, roztřídit, inkorporovat do systému a prodat. Ale existuje zážitek neuchopitelný slovy, který přesto transformuje naše vnímání, působí na vnitřní hodnoty. Tak nějak se podle mě pracuje v Galerii Na shledanou. Kvalita umění se tu projevuje především v neklidu. Médium výstavy není ustrnulou formou (obraz na zdi opatřený popiskou) a společenská či uměnovědná rétorika ani teoretické pojmy v galerii na venkovském hřbitově, kde je přirozeně blízko smrti, nikoho nezajímají. Důležitá je promluva. Lidí s lidmi v konkrétní situaci a čase a s uměním, které je schopno kultivovat společenský prostor.



A vy to ještě nevíte? / Galerie Na shledanou / Volyně

Foto: Jan Freiberg

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *