Artalk.cz

Demandova esej na téma apropriace

Eva Slunečková referuje v následujícím příspěvku o výstavě L’image volée v milánské Fondazione Prada. Thomas Demand zde v roli kurátora představuje soubor uměleckých děl z období od 19. století do současnosti, která nějakým způsobem využívají metody apropriace. Ačkoli bylo toto téma v rámci výstav výtvarného umění zpracováno již mnohokrát, nachází Demand podle autorky mezi díly nové spojnice a odkrývá aktuální významy a konotace tohoto principu.

fondazione prada
Fondazione Prada, Milán

Demandova esej na téma apropriace

Milán oplývá mnoha krásami a aktivitami – každoroční festivaly designu nebo módy jsou dnes již světově proslulé, za historickou architekturou a urbanismem sem jezdí zástupy turistů z celého světa podobně jako načerpat atmosféru a zásobit se skvělým jídlem. Co se týče moderního a současného umění vedle Palazzo Reale a La Triennale od roku 1993 ve městě funguje i Fondazione Prada. Nadace slavné módní značky má několik poboček po celé Itálii – nedávno zaznamenala poměrně velký úspěch s výstavou When Attitudes Become Form: Bern 1969 / Venice 2013 v Benátkách nebo samostatnými prezentacemi ikonických umělců jako Anish Kapoor, Louise Bourgeois, Steve McQueen nebo Walter de Maria. Od minulého roku se Fondazione Prada usídlilo na nové adrese jižního okraje milánské metropole v rozsáhlém komplexu bývalého lihovaru.

Rekonstrukce původní zástavby se ujalo studio AMO Rema Koolhaase a k sedmi dosavadním budovám navrhlo další tři zcela nové tak, aby vznikl co nejdiverzifikovanější výstavní i veřejný prostor plný menších zákoutí i rozměrných hal, které lze specifickým výstavním požadavkům snadno přizpůsobit pomocí příček či menších stavebních zásahů. Doprostřed dvora AMO vložilo hned dvě novostavby, které rozmyly typologii dosavadní industriální zástavby a umožnily do budoucích expozic zahrnout i velkoplošné promítání v kině, prolínání do podzemních prostor či naopak vysoko do oblak do výstavní věže.

Od letošního března zde představuje svůj kurátorský koncept L’image volée (The stolen image) fotograf a aktuálně zřejmě jeden z nejvyhledávanějších umělců současnosti Thomas Demand, se kterým Fondazione intenzivně spolupracuje již několik let. Je to vůbec poprvé, co se žák düsseldorfské školy staví do role kurátora tak rozsáhlého projektu. L’image volée se rozkládá ve dvou patrech severní galerie a zahrnuje na 90 uměleckých děl více než 60 umělců, přičemž nejstarší se datuje do roku 1820.

3

Demand v projektu zkoumá „své“ téma, totiž závislost na již existujících modelech, jejich variování, simulaci a reference, které umělci od pradávna využívají v budování významu vizuality vlastních děl. Na konkrétně formulované otázky pátrající po hranici mezi originalitou, konceptuální invencí a prostou kopií nebo možností oproštění dnešní umělecké praxe od již vytvořených idejí se Demandovi daří soustředěně odpovídat a vyhnout se rozdrobení tematiky pouze na individuální příklady, i když množství prezentovaných umělců může naznačovat opak. Problematiku na základě různorodých vzorků strukturuje podle tří pragmaticky působících hledisek a přibližuje různorodé podoby apropriace nejen v současném umění.

Jako první oblast uvádí fyzickou apropriaci objektu, tedy krádež per se jako kriminální akt, kdy někdo nepozorovaně utekl s dílem v náručí a už se nevrátil. Všechny práce více či méně tematizují vlastnictví a druh vztahu, který mezi autorem a jeho dílem panuje. Demand se též zajímá o prostor, který po zásahu zůstane opuštěn a v němž artefakt citelně absentuje. Jeho původní přítomnost už lze pouze předpokládat podle dostupných odkazů, zvyklostí či jiných indicií. Odcizené předměty a prázdná místa se stávají důkazy či samotnými scénami zločinu a jsou přímým odrazem kriminální činnosti, pozůstatkem klíčové akce. Setkáváme se tak se zarámovaným oznámením o krádeži Maurizio Cattelana, ukradeným kobercem Richarda Artschwangera, zakrytými postavami na plátnech Adolpha von Menzela nebo objekty Pierra Bismutha vytvářenými přímo z originálních plakátů Daniela Burena, ale i videozáznamem loupeže v Neue Nationalgalerie v Berlíně zorganizované v 70. letech performerem Ulayem.

Další oblast umělcova kurátorského zájmu ohraničuje poměrně klasický pohled na metodu vizuální apropriace. Jazykem Demandovy interpretace bychom mohli říci, že se jedná o „krádež“ samotného zobrazení z díla, nikoliv objektu jako takového. Strategie, která je známá již od dob prvních ready mades Marcela Duchampa, přes ikonické apropriativní dílo Sherrie Levine, v němž si vypůjčuje fotografii Walkera Evanse, nebo Elaine Sturtevant simulující roli postav i autora již existujících fotografií. Výstava jde ještě dále a zahrnuje i témata falsifikace a padělání, například ručně reprodukované bankovky Güntera Hopfingera, koláže z každodenních i archivních materiálů, reprodukování, přivlastňování a další významové posuny původních děl. Díky volnějšímu výkladu Thomase Demanda má tato kategorie širší záběr a uvažování nad apropriací přínosně aktualizuje a rozšiřuje. Prostor ale dostávají i známí autoři současného umění jako Thomas Ruff nebo Anri Sala pro alteraci internetových obrazů nebo objevování skryté dynamiky v popkulturních fotografiích.

4

Třetí a nejvíce rozvolněnou částí je kolekce děl, které se ukrývají v podzemí galerie, jež je pro příležitost expozice používána vůbec poprvé. V nich Demand používá „krádež“ ve smyslu zcizování identity a jejího přivlastňování skrze pořízení obrazu či jiného druhu záznamu. Ze soukromého se tak stává veřejné a naopak. Obzvlášť zajímavé je pak pozorovat kořeny této strategie v jednom výstavním celku z 80. let, kdy John Baldessari v instalaci Blue Line (Holbein) pracuje se skrytou kamerou a divákovou interakcí se samotným dílem. Charakteristickou polohu metody ve smyslu paparazzi záznamu zastupuje třeba Christopher Williams, když vystavuje cyklus zachycující amerického prezidenta Kennedyho ze zadního pohledu, v původním kontextu považovaném za nevhodný pro prezentaci na veřejnosti, či Sophie Calle, která se zabývá narušením intimity cizích osob a zároveň zdůrazňuje rozměr dnešní anonymity. Povahu dat zobrazuje neobvyklým způsobem Trevor Paglen ve fotografii kabelů vedoucích citlivé informace, jež jsou každodenně sdílené po celém světě, po dně moří.

Thomas Demand v projektu spojuje díla, která bychom pohromadě v tak rozsáhlém měřítku hledali jen obtížně. Dnes již velmi omílané téma řeší přínosným způsobem, když se nezaměřuje pouze na ikonické příklady této strategie, ale nalézá originální spojnice na základě relativně prozaických oblastí, v nichž o to výrazněji vyniknou jejich jemné nuance. Více než samotné typy apropriace pak poodhaluje spíše jednotlivé metody umělecké práce či výzkumu a různost témat, pro jejichž vyjádření lze těchto postupů využívat. Empiricky podložený projekt je přehledně strukturován do zdánlivě pevně ohraničených částí a svým širokým záběrem přináší nové impulsy do neustále aktuální diskuze na téma apropriativních uměleckých strategií a jejich kreativního potenciálu. Navíc prezentován v architektonické koncepci sochaře Manfreda Pernice a industriální rekonstrukci studia AMO nepříliš překvapivě přitahuje zástupy diváků nejen z řad obvyklých návštěvníků výstav současného výtvarného umění.

2

Thomas Demand: L’image volée / Fondazione Prada / Milán / 18. 3. – 21. 8. 2016

Foto: Delfino Sisto Legnani Studio, Fondazione Prada

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *