Bojovat za mír

Michal Novotný recenzuje výstavu americké umělkyně Taryn Simon, která právě běží v pražské Galerii Rudolfinum. Podle autora sklouzává tato fotografka ve své tvorbě k plochému žurnalismu a nekritické kritice: "Jak práce Taryn Simon, tak Michala Nanoru jsou vlastně popularizací již veskrze populárních teorií, pouhým nalézáním toho, co jsme hledali."

pohled do instalace, Americký index skrytého a neznámého, 2007

Bojovat za mír

Taryn Simon spojují česká média i kurátor její výstavy v Rudolfinu Michal Nanoru s oblastí konceptuální fotografie. Je však spíše v podstatě klasickou americkou dokumentaristkou, která s formálním tvaroslovím konceptuální fotografie pracuje, aniž by se příliš zabývala postoji a přístupy rozvinutými v její historii. Výsledek je tak přes odlišnou estetiku stále mnohem blíže autorům, jako je Mike Brodie, který svoji kariéru postavil na fotografování moderní subkultury tuláků křížujících Ameriku na korbách nákladních vlaků. V obou případech je motiv skrytého, odvráceného světa spojen s jeho romantizací a stereotypizací. Fotografie zde vypráví působivé příběhy, které však mají blízko k tradičním americkým hodnotám a osvědčeným mechanismům jejich zobrazování v populární kultuře. Skoro by se dalo říci, že se jedná o klasickou reportáž, která má primárně za úkol příběh divákovi prodat, a činí tak spíše jeho přímočarým zaujetím a působením na jeho existující myšlenkové struktury než jejich narušováním.

Příkladem je Americký index skrytého a neznámého (2007), jeden z nejslavnějších cyklů Taryn Simon, který je vystaven také v Rudolfinu. Schůzka rytířů Ku-klux klanu vypadá přesně tak, jak bychom si ji mohli i bez fotografie představit: parta duchem chudých potetovaných bulíků si na koberci v obýváku hraje ve fialových kostýmech na rasovou válku. V televizním studiu Alhurra TV, vysílání americké vládní propagandy v arabštině, moderátorka komentuje obraz typického extremisty v šátku a s protitankovou střelou na rameni. Kryoprezervační jednotka vypadá… jako hybernační jednotka z amerického sci-fi. Můžeme se tak dohadovat, jestli je označení „skryté“ opravdu na místě, nebo jestli se spíše nejedná o obraz Ameriky, který všichni známe a který Taryn Simon dokázala pouze – bezpochyby brilantně – vydestilovat, a to s žurnalistickým důrazem na příběh, odhalení, emoce a lehce stravitelnou kontroverzi.

Americký index skrytého a neznámého, 2007, Úřad pro cla a ochranu hranic USA, místnost záchytu pašovaných předmětů, © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery

Určitá stylizace fotografií je samozřejmě vědomým rozhodnutím a sám Nanoru principy žurnalismu a mechanismy produkce obrazů v textu zdůrazňuje. Problém však je, že fotografie nedokáží udržet rovnováhu mezi tím, co zobrazují a jak to kritizují (což se naopak daří například Jeffu Wallovi už v jeho nejslavnější fotografii s názvem Mimic z roku 1982). Ono druhé, nepříjemné a rušivé čtení zkrátka není jaksi implicitně přítomné, jako by šlo o hezké fotky z časopisu, které ukazují to známé a pochopitelné známým a pochopitelným způsobem. Jakékoli napětí zde zcela chybí.

Je zajímavé, že cykly, ve kterých se reportážní, žurnalistický styl a zaměření na člověka projevují nejvýrazněji a které nejvíce staví na příbězích a emocích (konkrétně Živý muž prohlášen za mrtvého a jiné kapitoly I-XVIII (2008–2011) a Nevinní (2002) do výstavy Nanoru nezařadil. A to i přesto, že se jedná v podstatě o nejslavnější a pro mne i nejsilnější cykly. V obou případech jde o portréty, které mnohem lépe a bez konceptuálního okrášlení vypovídají o lidských osudech. Oba cykly ostatně nechyběly na retrospektivě, kterou měla Simon minulý rok v pařížském Jeu de Paume, přičemž stejně jako v Praze bylo i v Paříži publiku prezentováno celkem šest souborů. Nezařazení zmíněných prací do expozice v Rudolfinu je tedy rozhodnutím čistě kurátorským a nevyplývá například z nedostatku prostoru. Nanorův pohled na dílo Simon tak není pohledem vyrovnaným. Nárok na úplnost si nikde otevřeně neklade, zároveň však ani nezmiňuje důvody, proč z kurátorského hlediska tak důležitou část portfolia na této bezpochyby rovněž retrospektivní výstavě vynechal. Možná je ostatně příznačné i to, že s tím sama autorka souhlasila, stejně jako že nebyla přítomna na vernisáži, a pokud vím, tak ani během instalace.

pohled do instalace, Terénní průvodce po ptactvu Západní Indie (2013 - 2014)

Pro všechny další vystavené práce je tak opět charakteristický stále dokola omílaný mechanismus objeveného a skrytého. Spojení ornitologa Jamese Bonda a ptáků objevujících se ve 24dílné sérii filmů o stejnojmenném britském agentovi (Terénní průvodce po ptactvu Západní Indie, 2013–2014) je několikanásobně zacykleným oslím můstkem, oduševnělým nesmyslem, anekdotou, která v důsledku zhola nic neproblematizuje. Kontraband (2010) stojí jen na atraktivitě zakázaného a odhaleného – výčet předmětů je banální a všem dopředu dobře známý, přičemž množství vystavených fotografií je spíše spektakulární než funkční. Obrazový atlas (2012) je dalším příběhem šokujícího odhalení a jednotlivé fotografie jsou opět banální: například spojení „zadní pohled“ pojmenovává neočekávaně hlavně ženská pozadí, ve druhém čtení se sice může jednat o reprezentaci struktur mužské hegemonie, bohužel však velmi otřepanou, a ve třetím čtení se tak opět jedná jen o ty zadky…

Po povrchu však klouže i doprovodná esej Michala Nanoru. Od jednovětých vysvětlení událostí, v nichž se však nebojí popisovat Ameriku jako nějaký jednotný, jasně definovatelný celek, po fragmentární, zjednodušené odkazy na autory jako Nietzsche či Foucault. „Bylo by jednoduché použít dílo Taryn Simon jako ilustrace v učebnici reprezentace, kritických teorií médií a dalších stálic osnov liberálního vzdělání,“ píše Nanoru. Možná nevědomky tak shrnuje pro mne zásadní problém celého díla této autorky. Jak práce Taryn Simon, tak Michala Nanoru jsou vlastně popularizací již veskrze populárních teorií, pouhým nalézáním toho, co jsme hledali.

Obrazová sbírka, 2013, Dálnice, © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery

Nemá totiž opravdové umění spíše překračovat souhrn ustanoveného vědění a vytvářet vědění a scénáře nové? Právě tato snaha popírat je a zpochybňovat pro mne představuje onen rozdíl mezi uměním a žurnalismem, mezi dobovým Foucaultem či Nietzschem a dnešním Michalem Nanoru či Taryn Simon. Umělkyně a kurátor však bohužel s hlubokými myšlenkami, které ilustrují, nenakládají ani poctivě a s úctou a nesnaží se tyto teorie zestručněním nepoškodit. Dostávají se tak ve skutečnosti spíše na úroveň triček s nápisem „I dont give a Foucault“ a spadávají až k ohánění se módními tématy shrnutými do několika poutavých, podbízivých citací.

Možná je moje představa romantickým stereotypem a z konspiračního hlediska je celá Taryn Simon s jejími působivými fotografiemi, kšandami a košilí ve stylu Indiana Jonese, s nejmocnější galerií na světě za zády a pečlivě načasovanými výstavami s texty od slavných spisovatelů a rozhovory od slavných režisérů sama jedním pečlivě promyšleným, průlomovým dílem vskutku odhalujícím mocenské struktury uměleckého světa. Nezbývá než položit si starou otázku, jestli je možné bojovat za mír. Myslím si, že určitě ano, ale záleží samozřejmě na tom, jakým způsobem. Co snad u Taryn Simon chybí, je ona nezbytná odvaha v klíčovém momentě zcela popřít sebe samu.


Taryn Simon / kurátor výstavy: Michal Nanoru / Galerie Rudolfinum / Praha / 27. 4. - 10. 7. 2016

Foto: Galerie Rudolfinum

Michal Novotný | Narozen 1985, studoval dějiny umění a filosofickou antropologii na UK v Praze. Pracoval jako novinář v Mladé frontě DNES, nezávislý kurátor a umělecký kritik. V letech 2011 až 2018 byl ředitelem Centra pro současné umění Futura v Praze. Od roku 2016 vede s Jiřím Černickým ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Stejný rok obdržel Cenu Věry Jirousové v kategorii etablovaný kritik. V letech 2016 až 2018 spolupracoval jako externí kurátor s ostravskou galerií Plato. Od ledna 2019 působí jako ředitel Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze.