Tušení dávných odkazů

Výstava Tušení světla v pražské MeetFactory zpracovává téma dávného vědění a starobylé mystiky. Kateřina Štroblová uvažuje ve své recenzi nad koncepcí kurátorů, ale i nad problematikou skupinových výstav tohoto formátu obecně. 

Tušení dávných odkazů

Recenzování skupinových výstav s sebou nese vždy riziko, že sklouzne k popisnosti, podlehne tendenci se věnovat dílům jednotlivých autorů a působí pak jako další doprovodný text. Výstava Tušení světla ve smíchovské MeetFactory mě nicméně inspirovala k zamyšlení nad několika aspekty přehlídek menšího formátu, jež mají svá specifika a jejichž kurátoři musejí čelit obdobným nástrahám jako následně kritikové.

Klíčový je bezpochyby zajímavý a dobře vymezený koncept. Pokud selhává, musí jej nahradit kvalita a síla vystavených děl či zvučná jména autorů, jak tomu často bývá u velkých projektů typu bienále. Kurátoři Lucia Tkáčová a Jaro Varga v MeetFactory zvolili jako zastřešující téma ztracené vědění, či spíše ztracené poznání a možnosti jeho rozklíčování. Jako jakýsi tajemný předobraz zvolili rukopis Ludvíka Součka (1926–1978), který jako autor populárně naučné science fiction proslul zejména trilogií Tušení stínu (1974), Tušení souvislosti (1978) a Tušení světla (1978). Poslední z rukopisů, v jediné kopii odevzdaný do nakladatelství, se příznačně – po Součkově náhlé smrti – záhadně ztratil. Právě osud a neznámý obsah tohoto rukopisu (spekuluje se o tom, že Souček v něm měl přijít s určitými šokujícími fakty) se vine pozadím výstavy, která ovšem nesleduje stopy starověkých kosmonautů či oblíbenou záhadologickou symboliku, ale spíše odkaz dávných civilizací v podobě mystiky, filosofie či vztahu k přírodním silám pronikajícím do současné umělecké tvorby.

Varga ani Tkáčová nejsou teoretiky umění a myšlenka tématu je tedy jen nastíněna a užita jako východisko pro kontextualizaci jednotlivých prací. Výběr autorů je citlivý a kompaktní, přestože rozsah výstavy neumožňuje hlubší pojetí jinak zajímavé ideje. Kurátoři se zaměřili spíše na prezentaci různých přístupů, aniž by se snažili téma vyčerpat. Tyto přístupy však, možná právě díky tomu, že každý z nich zastupuje jeden umělec, působí místy poněkud popisně a škatulkovitě, a kurátoři tak nebezpečí naznačenému v úvodu zcela neunikli.

Nalezneme zde díla inspirovaná spiritualitou, esoterikou a magickými praktikami (Agnieszka Brzeżańska) či primitivismem a exotismem (Caroline Achaintre). Maria Loboda kóduje své mystické práce pomocí šifer. Na hmotné pozůstatky – fosilie a pravěké industrie – se ve své instalaci, v níž otvírá pole pro nespočet interpretací souvisejících s technologickým pokrokem, otázkou apropriace, vztahem napodobeniny a originálu či muzeální politikou, zaměřuje Milan Mikuláštík. Vizionářskou architekturu a možnosti alternativních technologií zkoumá Dominik Císař. Nejpopisnějším dílem, tematicky zastřešujícím koncept výstavy, je pak velký nástěnný postinternetový konglomerát Marka Fridvalszkého metaforicky propojující koloběh lidského života s vývojem lidského druhu. Pomyslným završením výstavy je projekce Shany Moulton – několik dílů autorčina videoeposu reflektuje novodobou spiritualitu, úzkost ze zapomnění, únik z kultury falešných proroků, ideálů a artefaktů.

Je všeobecným a samozřejmým rysem skupinových výstav, že poskytují omezený prostor pouze pro několik děl jednoho autora. Tento výběr pak logicky nemůže obsáhnout různé polohy jeho tvorby a kurátor si z jeho portfolia často vybírá jen to, co se mu právě hodí do teoretického „krámu“ bez ohledu na celistvost či témata, kterými se soustavně zabývá. 

Mnohdy se potýká s dilematem také při výběru samotných artefaktů. Kromě ideálních případů, kdy je práce současně kvalitní a zapadá jako kamínek do skládačky teoretického rámce, autor výstavy povětšinou volí výrazná díla, která se ale ne zcela tematicky hodí (takový dojem zde mám z některých částí Whispering Pines Shany Moulton, přestože souhlasím s tím, že je lepší cyklus prezentovat ve větším celku), či naopak práce, které naplňují koncept, ale jejich kvality jsou diskutabilní (jako z mého pohledu poněkud fádní malby Agnieszky Breżańské).

Tušení světla je nicméně soudržná výstava, která se pokouší obsáhnout široký segment tématu. Její záběr je však široký možná až příliš: aby byla koncepce funkční, bylo by třeba prohloubit její teoretický základ a rozšířit autorskou základnu, aby výběr nepůsobil fragmentárně a ilustrativně.  V MeetFactory se však výstavy střídají poměrně rychle, což projekty, jako je právě tento, poněkud oslabuje.

Tušení světla / vystavující umělci: Caroline Achaintre, Agnieszka Brzeżańska, Dominik Císař, Mark Fridvalszki, Maria Loboda, Milan Mikuláštík, Shana Moulton / kurátoři výstavy: Lucia Tkáčová a Jaro Varga / MeetFactory / Praha / 14. 4. - 31. 5. 2016

Foto: Tomáš Souček