Rituál na hraně doslovnosti

Ve Fotografické galerii Fiducia v Ostravě se momentálně prezentuje Tereza Příhodová. Přestože recenzent Martin Drábek považuje tvorbu autorky za pozoruhodnou, na její aktuální výstavě se cítil poněkud ztracen...

Rituál na hraně doslovnosti

„Jsme zvyklí vnímat současné umění přes čtení dlouhých doprovodných kurátorských textů, Terezina práce však nevyžaduje vysvětlení konceptu. Vše je až podezřele povědomé, blízké zakódovaným odkazům naší minulosti i současného poznání. Chce to jen zvýšenou pozornost a rozhodnutí ji udržet.“ [1] Když tato část textu zazněla na vernisáži ze zvukového záznamu, neboť kurátor Kratochvil byl tou dobou na jiné vernisáži ve Vídni, cítil jsem se skutečně zahanben. Ani přes tu nejupřímnější snahu jsem se nedokázal skrze nainstalované objekty propadnout do očekávaného stavu vizuálně-intelektuální nejistoty. Pořád a pořád jsem klouzal po povrchu. O Tereze Příhodové jsem už před vstupem do galerie věděl všechno to málo, co přinášejí texty a videa publikovaná v souvislosti s její doposud krátkou kariérou vizuální umělkyně. A tak jsem také moc dobře věděl, že tato vystudovaná fotografka prochází ve své tvorbě překotnou transformací a že nedostatek kvality není problémem, s nímž by se potýkala. O to více se moje zahanbení prohlubovalo.

„Hledání alternativních forem komunikace je základ nejen pro tuto výstavu, ale Terezinu tvorbu obecně. Skrze synkretické propojení sympatetické magie, rituálů a prostředků velkých kanonických náboženství.“ [2] Když kurátor Fotografické galerie Fiducia Roman Polášek na vernisáži zmiňoval, že výstava Terezy Příhodové je prvním signálem budoucí změny výstavní koncepce, s níž hodlají v této instituci přijít, znělo to trochu jako nejistá krizová intervence po zjištění, co to vlastně autorka do Ostravy přivezla. Nebo lépe řečeno, že ve fotografické galerii je výstava, na níž není fotka vůbec přítomna – tedy až na jeden drobný fragment krčící se u země. Zato je zde primitivistickými vrypy opracovaný kámen a dřevěné klacky, jež jsou zapíchány do škvír v podlaze. Uprostřed místnosti leží na podstavci miska a kolem ní se v soustředných kruzích obtáčí provazce mně neznámé tkaniny. Na stěně visí látka s třásněmi. Jsem tady znovu, dva dny po vernisáži, a stále trpělivě hledám způsob jak proniknout k významové a výtvarné dynamice instalace. Marně.

„Viděné lze nepochybně interpretovat i jinak, navození atmosféry chrámu nebo kultického místa je tu ovšem mimořádně silné. „Transcendentno“, které tu vzniká, se ale nakonec ukazuje odkazovat samo k sobě, k umění jakožto hodnotě per se.“ [3] Studium fotografie na FAMU dokončila Tereza Příhodová v roce 2013. Vystavuje sice již od roku 2008, teprve v minulém roce se ale frekvence jejích samostatných výstav zvýšila. Je to krátký časový úsek, je to teprve začátek, designován je ale tolika rozmanitými transformacemi, že se neubráníte představě o křehce romantické a neklidně metamorfující kreativitě. Představě, v níž se hlad po intelektuálních a vizuálních podnětech projevuje horečnatým ohmatáváním teritoria a stále extrémnějším posouváním formálních možností. Tam, kde na začátku byla estetizující imaginativní fotografie se zobrazením fragmentu lesa, je teď hrubě opracovaný kámen. Nejkomplexněji působí produkce Terezy Příhodové v okamžiku, kdy dochází k prolínání různých způsobů výtvarné stylizace a kombinaci médií, materiálů (v případě vosku, dřeva či zápalné šňůry také s efektem procesuálnosti) a citací rituálních objektů nebo fragmentů rituálních obřadů. Příhodová tady totiž vstupuje až na hranu odhalení vlastní intimity rámované archetypálním schématem, na hranu pulzující napětím nejednoznačnosti, kde divák není didakticky veden k významům, ale topí se v „tisíci plošinách“ možného. Skrze subjekt pozorujeme objekt a tak i v případě, že vnímatel nemá povědomí o konkrétní podobě a původních významech, k nimž autorka odkazuje, stále se tu nabízí možnost napojit se na tříšť emocionálních a imaginativně estetických impulsů a vše pak dává ve spojení s intuitivní archetypální nehybností smysl. Vosková krusta je uprostřed rozpuštěna a kruhovým otvorem prosvítají linie primitivních, geometricky stylizovaných tvorů ze zápalných šňůr; černobílá fotografie umírajícího lesního zákoutí má ohořelé okraje; dřevo je ohořelé a nutí k asociacím.

Ve světle výše popsané bezradnosti, kterou jsem na ostravské instalaci Návrat vyběrače ptačích hnízd zažíval, je tak namístě otázka, zdali se tato výstava Terezy Příhodové něčím podstatným od právě popsaného liší? A já jsem přesvědčen, že liší. Čím? Tím, co někdy přináší nadšené studium inspiračních zdrojů, v tomto případě antropologických a religionistických statí. A tím, že překotné experimentování s sebou občas nese ztrátu schopnosti rafinované komunikace s divákem. Jen Kratochvil ve svém kurátorském textu tvrdí, že objekty Terezy Příhodové jsou srozumitelné a až podezřele povědomé. Souhlasím. Vše je tu skutečně povědomě srozumitelné, bohužel ale až do takové míry, že výsledný efekt je poněkud kontraproduktivní. Vystavené objekty jsou ve své lapidárnosti natolik doslovné, že se z nich stávají jakési rituální „ready mades“. Výtvarná stylizace je omezena, snad ve prospěch konceptuální dimenze, což by samo o sobě nemuselo vadit. Problémem však je, že tento proces zatím zůstává někde na půli cesty. Částečnou absenci imaginativní složky Příhodová nedokáže vyvážit dostatečně komplexní konceptuální dynamikou a objekty ve své doslovnosti – v žádném případě přece nejsme na poli antropologie, etnologie a ani religionistiky – ztrácejí ve světě vizuálního umění smysl své existence. Je nicméně možné, že tu k žádnému procesu záměrné konceptualizace nedochází a že se Příhodové tato výstava zkrátka jenom nepovedla. To se však s jistotou dozvíme teprve až z jejích následujících projektů.


[1] Citace z kurátorského textu Jena Kratochvila.

[2] Citace z kurátorského textu Jena Kratochvila.

[3] Tereza Jindrová, Kováři a alchymisté, Artmap.cz, link, vyhledáno 15. 5. 2015.


Tereza Příhodová / Návrat vyběrače ptačích hnízd / kurátor výstavy: Jen Kratochvil / Fotografická galerie Fiducia / Ostrava / 27. 4. - 24. 5. 2016

Foto: Fotografická galerie Fiducia, Tereza Příhodová

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.